Pod vánočním stromečkem jsme s manželkou našli dvě vstupenky na vánoční koncert v podání velmi známého souboru Vlčnovjanka, jehož kvalitu zná každý milovník dechovek, a ví, že jejich přednes ve východomoravskoslováckém stylu dokáže naladit všechny posluchače na tu správnou notu. Byl to dárek od našich dětí, nebylo možné ani kvůli zdravotním potížím odmítnout, takže jsme se společně s víceméně známým publikem radovali a tleskali. Vymezený čas koncertu ubíhal, konec byl už na spadnutí, po závěrečném čísle bouřlivý potlesk publika. Kapelník poděkoval za nevšední účast a nadšení publika a dal povel k nasazení přídavku. Zazněly první tóny a já jsem v tom okamžiku zkoprněl a v hlavě se mi promítly dvě životní epizody jako na filmovém plátně:
Tu první si pamatuji zjara, hned po válce - táta byl v práci a já s bratrem a maminkou jsme se plahočili na poli česneku. Byl krásný den, všude klid, jen nad našimi hlavami zpíval skřivánek, zpíval a zpíval, jakoby jen pro nás; mamka se opřela o motyku a k nám oběma se přiznávala, jak je ráda, že ji pomáháme a máme si vážit i toho sluníčka a skřivánka a mít radost, že je to naše a že to roste. Zkrátka velebila všechno „až do nebes“ tak, že mi to utkvělo natrvalo v paměti.
Ta druhá se stala po několika letech, když už jsem jako učeň začal v brodském učilišti hrát na baskřídlovku. Stalo se, že jsem jednou v neděli odpoledne zaslechl vyhrávat dechovku, byl jsem zvědav a objevil jsem nad brodskou sokolovnou ve sportovním altánu nivnickou krojovanou kapelu doprovázející cvičence na jejich veřejném vystoupení. Ve své zvědavosti jsem se zezadu dostal až do altánu, přede mnou bubeník, který se na mne akorát zamračil, ale musel se věnovat kapelníkovi, který dal pokyn ke hře. Když začali hrát, byl jsem celý bez sebe, vnímal jsem melodii, ale zapochyboval jsem o sobě, že bych mohl někdy dosáhnout jejich kvality. Během jejich produkce jsem se snažil zjistit název skladby, jenom v jeden okamžik jsem zaregistroval „Píseň skřivánkova“. Až v klidu na učilišti jsem přemýšlel, jak získat noty, ale taky mně naskočila i představa skřivánčí písně na bánovském poli kdysi dávno. Byla tak silná, že mi to v paměti zůstalo obojí.
Dlouhou dobu jsem Píseň skřivánkovu neslyšel, až teď v našem kostele při koncertu Vlčnovjanky. Připadalo mi to neskutečné, co bylo v paměti hluboko uložené, se zjevilo, prach zapomenutí vše odvál a já po 75 letech znovu slyšel svého slavíka; třebaže to byli slavíci dva, kteří tuto partituru zvládli bravurně, společně celé kapele patří vřelé poděkování.
Ať jim to dlouho ladí, dobrou hudbou nikdy nikoho nezarmoutí, ba naopak, ať přinášejí do našeho rozpolceného národa tu opravdovou pohodu.
Josef Švehlík