Napadlo vás někdy čím to asi je, že někdo se celé roky vroucně modlí a jeho prosba se sotva dá označit za vyslyšenou, zatímco jiný utrousí své přání jen tak „na půl huby“ a reakce Boží je tak rychlá, že málem musí uskočit z místa, kde stojí, aby jej ta nebeská zásilka nepraštila přímo po hlavě?

Taky jste si někdy připadali téměř jako něco, co přinesla z popelnice kočka, i když se všemi svými silami poctivě snažíte Pánu zalíbit, zatímco ten, kdo vám zase slízl smetanu před nosem, se s takovým nasazením nesnaží a zjevně ani snažit nehodlá?

Čím to, že má někdo u Boha takovou „protekci“, zatímco vy už začínáte mít pocit, že jste do Pánova zorného pole nejmíň po osmnácté přišli nevhod? V čem to vězí? Kde je to tajemství, které nás dělí od toho, aby na nás Bůh shlédl se zalíbením a naplnil vaše potřeby bez škemrání, slz a nedůstojného sebeponižování? Protože něco takového Pán Ježíš nikdy nikoho neučil, učil nás modlit se slovy Abba, Otče!

Existuje řada duchovních principů, která je jakousi nástavbou na obvyklou zvěst evangelia, které je v učení církve předáváno všem, od hlaviček úplných mrňat až po šedinami ozdobené hlavy našich nejstarších. Žel ani ti někdy nedokázali tyto principy zformulovat tak, aby je zvládli nastupující generaci ve srozumitelné formě předat, i když je po většinu svého života dokázali s úspěchem využívat.

Jedním z takových tajemných bodů je poražení ducha chudoby – totiž stav, kdy už člověk ve svých potřebách spoléhá na Boha s takovou důvěrou, že se jen velmi málo setkává s Jeho odmítnutím. Jak takového stavu srdce dosáhnout? Podmínek je samozřejmě víc. Ovšem ta nejzásadnější je uzavřít vstupní bránu, kudy tento duch chudoby přichází a tou je – asi byste to neuhodli – kritizování. To právě ono je příčinou, že se cítíte Bohem zapomenutí, to právě ono je příčinou, že vaše modlitba nemá duchovní autoritu a moc!

Proč tomu tak je? Představme si vojáka na cvičišti, který hrozně rád hází granáty. Ovšem, jeho velitel vidí, že je hází na všechny strany, aniž by se příliš zamýšlel nad tím, kde se zakopal nepřítel.  Pustit takového vojáka s „ostrými“ někam na bojiště, způsobí stejnou škodu mezi vojáky protivníka jako své vlastní armádě. Takže mu velitel poskytne velkou bednu granátů cvičných a nechá jej, ať si někde v koutě hází. Naškodit moc nemůže.

Pokud svá ústa používáme stejně často k modlitbě, jako k nactiutrhání, nemůžeme se divit, že má naše verbální autorita pouze cvičnou hodnotu. Pokud by totiž narostla moc a síla našeho slova, získalo by na účinnosti také naše proklínání. A Pán nestvořil svět na to, aby pořád po někom jen zahlazoval škody, které svým neopatrným mluvením napáchá.

Učme se tedy krotit svůj jazyk, učme se selhání našich bližních ihned odevzdávat v modlitbě Pánu a těšme se z toho, že Otec nás vždy rád uvidí a s potěšením se o naše potřeby štědře a také velmi rychle postará.

Lenka Hanzlová