Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  •

    Zamyšlení CO NÁM ŘÍKAJÍ DVĚ VDOVY (32. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

      Téměř celý týden jsem hledal klíč k dnešním biblickým čtením. Příběhy dvou vdov. Jedna (1 Kr 17, 10-16) ubytuje proroka, který ji nevyjídá, ale naopak svou přítomností zajistí, že během celého jeho pobytu mají všichni v jejím domě co jíst. Druhá vdova (Mk 12, 38-44) nenápadně přijde ke chrámové pokladně a hodí tam pár haléřů. Nikdo si toho nevšimne, pouze Ježíš. A vyzvedne její dar nad všechny ostatní. Jaká je mezi těmito texty souvislost? Odpověď jsem našel při hledání odpovědi na další otázku, která ve mně zněla: Proč po prvním čtení jako responzorium zpíváme „Duše má, chval Hospodina“? Ba dokonce místo těchto slov můžeme zpívat „Aleluja“! Chválíme Pána, neboť ta první vdova, byť pohanka, uvěřila Pánovu slovu, že se o ni postará. Chválíme Pána, neboť ta druhá vdova již věřila, že Pán se o ni stará, a ochotně mu dala všechno, co měla. A žalm (146, 6c-10) dnes od těchto vdov – které slouží jako příklad Pánovy péče – zaměřuje naši pozornost na seznam dalších lidí, kteří se mohou spoléhat, že Bůh se o ně postará: utlačovaní, hladovějící, věznění, slepí, sklíčení, spravedliví, cizinci, sirotci, vdovy. Do tohoto seznamu se vejde i celá bída našich dnů. Přidal bych opuštěné, lidi v depresi… A určitě i sebe, neboť velmi vnímám, jak se Pán o mě stará v mé nemoci. Duše má, chval Hospodina! Ale z uvedeného zároveň jaksi nepřímo vyplývá nutnost naší spolupráce s Bohem. On se stará o každého, ale potřebuje a používá k tomu nás. Pokud znám někoho, koho bych do seznamu zařadil, mám povinnost hledat cesty, jak mu pomoci. Být Pánovýma rukama. A už jen jedna věc, která v daném žalmu přímo křičí: Pán „hatí cesty hříšníků“ (Ž 146, 9b). Hříšníci v tomto kontextu jsou lidé, kteří nekonají pokání, kteří konají zlo a nic si z toho nedělají, ti, kteří utlačují, nechávají hladovět, vězní, způsobují jiným slepotu (kdo vymýšlí např. konspirace či schvalují zákony proti životu) či sklíčenost, ti, co jednají nespravedlivě, odmítají cizince, ubližují slabým („sirotkům a vdovám“) a zneužívají je. Je skvělé, že můžeme slavit Pána. Dělejme tak celým srdcem a pořádně nahlas. A pak se stejným zápalem pomáhejme všude, kam nás Pán pošle, každému, koho nám vloží do srdce.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení Cesta synody (31. neděle v mezidobí)

      Aká jednoduchá cesta sa nám dnes ponúka v biblických čítaniach – milovať Boha a blížnych. To znamená nerobiť nič zlé a robiť všetko dobré. Každý deň sme na tejto ceste v každodenných udalostiach, pri roz-hodovaniach pre také či onaké dobro, pri odmietaní zla v akejkoľvek podobe. Keď chcem niekoho priviesť k Ježišovi, tak mu predkladám práve túto cestu. Pozývam ho, aby začal milovať tak, ako je on milovaný. Samozrejme, je na mne, aby som mu takú lásku aj prejavil. Preto pred evanjelizáciou je vždy predevanjelizácia, pri ktorej s ľuďmi (niekedy aj roky) vytváram vzťahy, aby som im svojou dobrotou ukázal, ako veľmi ich Boh miluje a ako veľmi mu (aj mne) záleží na tom, aby žil večne – a šťastne. Keď sa pred týždňom končila synoda, bol som veľmi rád, že napokon neriešila všetky tie sporné otázky a problémy, ktoré sa pri stretnutiach na rôznej úrovni v Cirkvi vynárali. Naopak, zamerala sa na niečo ove-ľa podstatnejšie. Vyjadrujú to tri slová – spoločenstvo, spoluúčasť a misia. V podstate nás synoda žiada, aby sme sa začali stretávať v (malých) spoločenstvách, kde sa delíme o svoju vieru (i zlyhania), kde sa učíme hovoriť o svojom vzťahu s Ježišom. Zároveň pritom preberáme zodpovednosť za to, aby tieto stret-nutia boli obohacujúce – teda nie sme len pasívni poslucháči, ale sami otvárame svoje srdce a dávame k dispozícii poklad nášho osobného stretávania sa s Bohom. Tým máme aj účasť na formovaní a budovaní viery iných. A takto zakorenení v Kristovi preberáme zodpovednosť aj za svoje poslanie – misiu – ohlaso-vať Ježiša iným. Táto postupnosť je veľmi dôležitá. Ak sa totiž nenaučíme prežívať svoju vieru v malom spoločenstve Cirkvi, ako budeme ohlasovať Ježiša a jeho vykúpenie ľuďom, ktorí o ňom nič nevedia? A takých ľudí aj u nás neustále pribúda... Zároveň sa takouto formačnou prácou odbúravajú tri problémy, ktoré Svätý Otec František pomenoval pri začiatku tejto ostatnej synody – individualizmus, imobilizmus a indiferentizmus. Prestaneme vidieť len seba, pohneme sa, začneme spolu kráčať a meniť to, čo zmeniť treba, a napokon sa začneme aktívne (nie klebetením) zaujímať o život Cirkvi, ktorej živými údmi sme... Rozpísal som sa trochu viac, ale pri téme lásky k Bohu a k blížnemu veľmi intenzívne vnímam, že k tejto láske v našich dňoch podstatne patrí pohnúť zo zaužívaných koľají (pasivity, ničnerobenia) a dávaním dostať našu vieru na výslnie našej spoločnosti. Ináč zahynieme. Možno už za štyridsať dní (Jon 4, 3).  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení JDEME DOMŮ (30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

    Ježíš uzdravil slepého. Proč však neuzdravil všechny, kdo byli tehdy slepí? Proč „nezrušil“ slepotu navždy? Vždyť to mohl udělat… Ježíšův zázrak však měl jiné pozadí, nebyl jen uzdravením Bartimeje, jednoho z mnoha slepých. Bylo to znamení, že se naplní příslib, o kterém dnes slyšíme ve čtení z Knihy proroka Jeremiáše – Pán shromáždí svůj lid, budou mezi nimi slepí, chromí, těhotné, bude to velké společenství. A žalmista tento příslib ještě rozšiřuje – na všechny, co byli zajati v Babylóně, tedy v zajetí hříchu. Pán je přivede domů, do Jeruzaléma – do nebeského Jeruzaléma. Vnímám, jak se léty mění mé vnímání těchto čtení. Přečetl jsem si kvůli tomu texty, které jsem k nim psal před třemi, šesti, devíti lety. Spíš jsem se tehdy zaměřoval na slepotu a na osvobození. Dnes mnohem více vnímám smrt a návrat domů, vysvobození ze zajetí tohoto života. A těším se na to. Jistě, velmi mi k tomu těšení pomohlo mé umírání před rokem, v umělém spánku. Nyní vnímám umírání mnohem více ze stránky bolesti, když mi postupně přestává fungovat tělo, respektive se každou chvíli něco pokazí a potřebuji lékařskou pomoc. Přesto (či možná právě proto?) se těším na den, kdy i mě jako zajatce tohoto světa Pán přivede na Sion, do Jeruzaléma, a uvidím snopy, které jsem s Boží milostí lety života shromáždil. Tedy doufám, že nějaké budou… To však neznamená, že utíkám z tohoto světa a že mě nezajímá, co se děje. Zraňuje mě, když vidím, jak se „pravda“ prohlašuje na základě moci, a ne důkazů či vědy. Dotýká se mě, když vnímám, jak „kolem chodí bezbožní a nejhorší z lidí se vyvyšují“ (Ž 12, 8b). Cítím se při tom všem bezmocný, ale zároveň roste moje důvěra v Pána, že on se o všechno postará. Doufám, že i o spásu těch, kdo „mají bezcitná srdce a zpupně mluví“ (Ž 17, 10). „Vrátí se s jásotem“ (Ž 126, 6). Každý den si ten jásot nacvičuji. Ve štěstí i neštěstí, ve zdraví i v nemoci jdu za Ježíšem, jdu domů. Jako uzdravený Bartimej: „A hned viděl a šel za ním po cestě (Mk 10, 52).  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení DVĚ MOUDROSTI (29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

    Podívejme se, jaké dvě moudrosti nám dnes překládají biblické texty. Jednou je moudrost světa. Mít moc a vládnout. Mít postavení a dobře jej využívat – pro své cíle. Druhou je moudrost Boží. Vládnout službou. Necpat se dopředu, ale službou se přepracovat na první místo – být první v konání dobra. Tuto moudrost velmi dobře znázorňují dvě velmi známá literární díla. O moci hovoří dílo Duna Franka Herberta. Zlo se přemáhá touhou po moci, formací (spojenou až s magií) k vládnutí, které je schopno „udělat pořádek“ ne získáváním pro dobrou věc, ale mocí. Druhým dílem je Pán prstenů J. R. R. Tolkiena. Zlo se přemáhá službou pro dobro celku. Službou ochotnou obětovat i svůj život. Obě knihy jsem četl. První ve mně zanechala pachuť. Skvěle napsaná, výborně přeložená, ale plná touhy získat a uplatňovat moc za každou cenu. Druhá mi je velmi blízká. Nenápadnost Froda a jeho společníků, jejich ochota jít do hrozných nebezpečí jen proto, že vědí, že mají poslání pro dobro společenství, společnosti. Ne moc, ale ochota být a jednat pro druhé. V Církvi jsme stále ohroženi pokušením uplatňovat moc, ne sloužit. Pane, zachraň nás! V důsledku dědičného hříchu je naší narušené lidské přirozenosti blíže vládnout než sloužit. Ale Boží milost, kterou jsme dostali ve křtu a která se neustále v nás rozmnožuje modlitbou, studiem Písma a učení Církve, slavením svátostí, životem v malém společenství, službou a svědectvím, nás denně přetváří na služebníky pro věčné dobro a spásu jiných. Je to každodenní zápas, ale s Boží milostí dokážeme i dnes znovu sloužit…  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení JDE O MOUDROST (28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

    Jak to zdůrazňuje prosba v responsoriu, v dnešních čteních jde o moudrost, ne o to, abychom vše prodali, rozdali a šli za Ježíšem. Neboť když upřednostníme moudrost před vším, jak to udělal autor Knihy moudrosti, dokážeme se správně rozhodovat. Vždyť problémem toho bohatého muže v dnešním evangeliu nebylo to, že měl mnoho majetku, ale to, že s ním neuměl nakládat podle Božích pravidel a záměrů, nebyl moudrý Boží moudrostí. Jinému bohatému by Ježíš řekl, aby založil a udržoval potravinovou banku, dalšímu by přikázal financovat adopci na dálku pro deset tisíc dětí, možná jiný by dostal na starost hloubit studny v suchých oblastech… Mně by řekl, abych nezapomněl často se ptát souseda, jestli něco nepotřebuje (vždyť tak předejdu jeho ponižujícímu pocitu, když si chodí něco půjčit…). Ale chci zmínit i jiný příklad moudrosti. Před týdnem mě schvátily vysoké horečky a držely mě věru pořádně. Snažil jsem se využít čas "nicnedělání" na modlitbu, ale jaksi mi to nešlo. Spíše to byl boj o víru, jestli to má smysl … Až se mi po dvou dnech tohoto boje při modlitbě žalmů v představách vynořil takový obraz: uviděl jsem cosi jako plachtu, která odděluje zemi od nebe. Když jsem se slovy žalmů obracel k Bohu, nehtem na prstu jsem škrábáním do ní pomaličku udělal dírku - a z nebe přes ni kápla, vytekla, vylila se potřebná milost. Poznal jsem, že omíláním žalmů, zdrávasů, „Pane, smiluj se“ či jiných výkřiků k Bohu – zcela lehounce – nadělám do té „plachty“ dírky, kterými proudí do světa milost, Boží život ke konkrétním lidem a do konkrétních situací, které do modlitby vkládám. Vím, trochu naivní představa. Ale mně velmi pomohla. Dostalo se mi poznání, moudrosti. Moje modlitba nabyla nového rozměru. Zatímco doposud jsem často začínal modlitbu jakýmsi "uvědoměním si", že vstupuji před Boha, teď tak trochu potměšilý ještě k tomu dodávám: "Pane, Bože, jdu udělat dírku do té plachty, aby znovu tekla milost." Jakou moudrost od Pána jsi dostal v těchto dnech ty? Řekni o tom někomu.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    ODVAHA MÍT BÁZEŇ (27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

    Velmi stručně řečeno dnešní první čtení nám hovoří o ideálu manželství, evangelium přibližuje, jak moc jsme to pokazili, a žalm předkládá východisko. Ideál – dva budou jedno. Pokazili – propouštěcí list (například). Východisko – bát se Pána. Asi před rokem jsem slyšel rozhovor s někým ze společenství Skala na východním Slovensku. Řekl, že často k nim přicházejí manželé s nějakým problémem. Ale první otázkou, kterou jim ve Společenství kladou, je otázka jejich vztahu s Ježíšem. Často přitom vychází najevo, že problémem je právě tento vztah. Pokud se obnoví vztah s Ježíšem, původní problém se ztratí sám. Stejnou cestu nám dnes nabízí Písmo. Bát se Pána. Nejedná se o strach, který máme z neznámých věcí či strach před někým větším či silnějším. Ale jde o bázeň, úžas z velikosti i dobroty Boha, jeho lásky a péče. Také z jeho spravedlnosti, ale také milosrdenství. Strach je pro nás přirozený, bázni se potřebujeme učit (tak říká Písmo). Hledíme-li na svůj život, na své vztahy v bázni před Pánem, poslušní jeho cestám a příkazům i poučením, mnohem snáze se dostaneme na cestu k ideálu. Ověř si to. Pánu svěř své cesty a on se postará. Jít po Božích cestách chce odvahu. I důvěru. A bázeň.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    P. Roman Vlk | JAK NA TO | Anděl strážný

    Seriál - JAK NA TO - přináší návody ke každodennímu prožívání křesťanské víry Dílo Vlčí doupě je možné finančně podpořit darem na č. ú.: 2089164018/3030 DĚKUJEME   SLEDUJTE VLČÍ DOUPĚ TAKÉ NA: WEB: https://vlcidoupe.cz INSTAGRAM: https://1url.cz/@Vlci_doupe FACEBOOK: https://1url.cz/@Vlci.doupe MOBILNÍ APLIKACE: https://1url.cz/@app.vlcidoupe   P. Roman Vlk | JAK NA TO | Anděl strážný  

  •

    Zamyšlení KAŽDÝ!!! (26. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

      Když se dívám na dějiny Církve posledních staletí, vidím jednu zásadní strategickou chybu, které jsme se dopustili – nechali jsme hlásání evangelia na kněze. Možná to mělo opodstatnění v době, kdy téměř každý chodil do kostela, měl možnost poslouchat Boží slovo a odpovídat na něj metanoií, tzn. změnou smýšlení i jednání. Ale postupně narůstal počet těch, co do kostela nechodili a dnes je lidi, kteří nemají šanci slyšet Boží slovo a výzvu k obrácení v kostele, velká většina. Proto ať nás dnešní texty vyburcují. Mojžíš říká: „Kéž by všechen lid prorokoval a kéž by jim Pán dal svého ducha!“ (Nm 11, 29). A Pán Ježíš na upozornění apoštolů, že viděli kohosi vyhánět zlé duchy v jeho jménu, ale nechodí s nimi, reaguje takto: „Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi.“ (Mk 9, 39–40) Jakoby apoštolům řekl: „Radujte se z každého, kdo mě ohlašuje, kdo jiným pomáhá najít mě, poznat mě, věřit mi a milovat mě.“ K čemu nás to má vyburcovat? Nuže k tomu, aby každý z nás ohlašoval Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání. Vždyť tvrdíme, že to děláme, když během mše svaté po proměnění odpovídáme na zvolání: „Tajemství víry!“ Nenechávejme to jen na kněze. Ti se nedostanou k našim příbuzným, k našim kolegům v práci či spolužákům ve škole, k lidem v autobusech či vlacích nebo letadlech, kteří Ježíše neznají a ani ho nemilují. My, laici, jsme pozváni i posláni přinášet všude evangelium. „Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost“ (Ž 19, 8). I tobě! Tento týden zkusím někomu říci, že miluji Ježíše, který zemřel pro mé hříchy a vstal z mrtvých, abych měl věčný život. Zkus to i ty. Modlím se, aby ses o to skutečně pokusil.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení Jak smýšlejí bezbožní (25. neděle v mezidobí)

      Dnes nám jako Boží slovo zaznívá řeč bezbožných. Zvláštní, že? Proč Bůh v Knize moudrosti (2, 12. 17–20) dal zaznamenat, jak bezbožní smýšlejí? A týká se jejich řeč jen Ježíše? Nebo říká něco i nám v naší době? Bezbožní smýšlejí bezbožně, neboť „vlastní zloba je zaslepila. Neznají Boží tajemství, ani odměnu za svatost nečekají a ani v oslavení čistých duší nevěří.“ (Mdr 2, 21–22; 2, 24). Častěji si tento týden přečtěme úryvek z Knihy moudrosti i s verši, které jsou v dnešním prvním čtení vynechány. Podívejme se na vlastní smýšlení, zda také někdy nesmýšlíme bezbožně. Jako pomůcka k rozlišování nám mohou posloužit slova apoštola Jakuba: „Kde je žárlivost a sváry, tam je neklid a každé možné zlo... Odkud jsou mezi vámi boje a odkud rozbroje?... Z čeho (vznikají) války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a (přesto) nemůžete dosáhnout (ničeho); bojujete a válčíte, ale (nic) nemáte, protože neprosíte. Prosíte, a (nic) nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše." (Jk 3, 16; 4, 1-3). Stejná kritéria můžeme použít i tehdy, když posloucháme řeči jiných. Učme se nepřijímat řeči těch, kteří nemilují Boha, ale tváří se jako spasitelé světa (neboť jen jediný je náš Spasitel – Ježíš Kristus). A naopak, stále více se věnujme slovům, která pocházejí od Pána. Řeči bezbožných přinášejí neklid, řeč Boha vždy přináší pokoj (ačkoli někdy nás řeč Boha znepokojí – zvláště tehdy, když odhaluje nějaký náš hřích nebo od nás žádá něco, do čeho se nám nechce). Všimněme si, že problém s bezbožným smýšlením měli i apoštolové. Zabývali se porovnáváním – kdo z nich je větší? Kdo má v Ježíšových očích větší důležitost, koho Ježíš upřednostňuje, kdo dokáže dělat více zázraků v Ježíšově jménu... Místo toho, aby upírali oči na Ježíše, který je učil o svém umučení a zmrtvýchvstání, hleděli na sebe. Proto je Ježíš upozorňuje: „Chceš-li být první, všem služ. Dívej se na potřeby jiných..." V neděli je v Košicích Národní pochod za život. Bezbožní se nám budou vysmívat, kritizovat, osočovat... Jiní bezbožní budou mlčet, ale ne proto, že jim záleží na ochraně života, ale proto, aby zakryli svou lhostejnost k tomuto tématu. Nevěřme jim a nebojme se, neboť „mně Bůh pomáhá a můj život udržuje Pán“ (Ž 54, 6). Takže vždy platí: Oči upřené na Ježíše nám pomohou odmítat bezbožné smýšlení v nás samých, ale iv řečích jiných.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení KAM SE DÍVAT (SEDMIBOLESTNÁ PANNA MARIA)

    Maria stála pod křížem a dívala se na Ježíše. Nejednou se setkáváme s označením „mariánští ctitelé“. Kdo to jsou? Ti, co chodí na poutní místa? Ti, co se často modlí růženec? Ti, co mají doma sochu Panny Marie z některého místa jejích zjevení? Možná to jsou mariánští ctitelé. Ale je jisté, že mariánským ctitelem je ten, kdo se snaží napodobovat Pannu Marii v její lásce ke Kristu, kdo se snaží být Ježíšovým učedníkem tak, jak jím byla ona. Co se při dnešní slavnosti můžeme jako Ježíšovi učedníci a ctitelé Panny Marie od ní naučit? Dívat se na kříž. Ať se děje cokoli, potřebuji mít pohled upřený na Ježíše, který za mě zemřel, abych měl věčný život. Je to velmi důležité i v naší době, kdy nás situace ve společnosti (a nejednou i blízcí lidé) staví před otázku, na které straně jsme, ke kterému -ismu se kloníme. Jako bychom měli na výběr jen možnosti nějakých -ismů… Ale dnešní slavnost nám dává tu nejlepší možnost - vše ve svém životě podřizovat Kristu. V celých dějinách jsou -ismy, dnešní nevyjímaje, v mnohém ohledu produktem Zlého. My jsme však povoláni zlo odmítat a soustřeďovat svůj život na Krista. Mnohé rodiny jsou rozděleny pro politiku. Ať si doma dají na přední místo kříž, ať se před ním spolu modlí a ať se často na něj dívají. Kříž je spojí a ukáže jim, že jen Ježíš je ten, kdo nám dává budoucnost a naději. Buďme ode dneška skutečnými mariánskými ctiteli. To znamená, že se učme od Panny Marie, jak následovat Ježíše, jak ho milovat a jednat podle jeho vůle. Jak Maria stůjme pod křížem, dívejme se na Ježíše a každý den ho stavme do centra našich myšlenek, našich rozhovorů i našeho jednání. Kam se dívat? Na Ježíše!   Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/