Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  •

    Desatero – 1. a 2. přikázání

    1. přikázání v knize Exodus: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“  (Ex 20,3-7)   1. přikázání v Katechismu katolické církve: "Nebudeš mít jiného boha mimo mne" 2110      První přikázání zakazuje uctívat jiné bohy, kromě Jediného Pána, který se zjevil svému lidu. Zakazuje pověru a bezbožectví. Pověra představuje jakýmsi způsobem zvrácené přehánění náboženství; bezbožectví je neřest opačná z nedostatku ctnosti zbožnosti. POVĚRA 2111      Pověra je úchylka náboženského cítění a úkonů, které ukládá. Může se také vyskytovat pod rouškou kultu, který vzdáváme pravému Bohu, např. když se jistým, jinak oprávněným a nutným úkonům přikládá důležitost nějakým způsobem kouzelná. Přikládat hmotné stránce modliteb nebo svátosným znamením jejich účinnost bez ohledu na vnitřní rozpoložení, které vyžadují, znamená upadat do pověry. MODLOSLUŽBA 2112      První přikázání odsuzuje mnohobožství (polyteismus). Vyžaduje od člověka, aby nevěřil jiným bohům kromě Boha, aby neuctíval jiná božstva kromě Jediného. Písmo neustále připomíná toto odmítání model, které jsou "stříbro a zlato, dílo lidských rukou"; které "mají ústa a nemluví, mají oči a nevidí ...". Tyto nicotné idoly činí člověka nicotným: "Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý kdo v ně doufá" (Ž 115,4 5.8).  Bůh naopak je "živý Bůh" (Joz 3,10; Ž 42,3; atd.), který dává život a zasahuje do dějin. 2113      Modloslužba se netýká jen nepravých pohanských kultů. Zůstává trvalým pokušením víry. Spočívá ve zbožšťování toho, co není Bůh. Je to modloslužba, když člověk uctívá a klaní se tvoru na místo Boha, ať se jedná o bůžky nebo o démony (např. satanismus), o moc, o rozkoš, o rasu, o předky, o stát, o peníze, atd. "Nemůžete sloužit Bohu i mamonu", říká Ježíš (Mt 6,24). Mnoho mučedníků zemřelo, aby se neklanělo "Šelmě",  a odmítli dokonce i jen předstírat, že ji uctívají. Modloslužba popírá, že jediným Pánem je Bůh; proto je neslučitelná s božským společenstvím. 2114      Lidský život se sjednocuje klaněním Jedinému. Přikázání klanět se pouze Pánu činí člověka prostým a zachraňuje ho před bezbřehou rozptýleností. Modloslužebník je ten, kdo "vztahuje svůj nezničitelný pojem o Bohu na cokoliv jiného než na Boha". VĚŠTĚNÍ A KOUZELNICTVÍ (MAGIE) 2115 Bůh může zjevit budoucnost svým prorokům nebo jiným světcům. Nicméně správný postoj křesťana spočívá v tom, že se s důvěrou odevzdá do rukou Prozřetelnosti, co se týče budoucnosti, a proto se vyhýbá každé nezdravé zvědavosti vztahující se na ni. Neopatrnost může být nedostatkem odpovědnosti. 2116      Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: dovolávat se Satana nebo zlých duchů, vyvolávat mrtvé nebo jiné úkony, o nichž se neprávem soudí, že "odhalují" budoucnost.  Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch nebo losů, k jevům jasnovidectví, ptát se media, v tom se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a vážností, spojenou s milující bázní, jakou dlužíme pouze Bohu. 2117      Všechny úkony magie a čarodějnictví, kterými člověk zamýšlí podrobit si skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozenou moc nad bližním, byť i k uzdravení závažně odporují ctnosti zbožnosti. Takové úkony je třeba ještě více odsuzovat, jsou-li spojeny se záměrem škodit druhým nebo když se při nich člověk dovolává zásahu zlých duchů. Také nosit talismany je hodno pokárání. Ve spiritismu se často užívá věštění nebo magie. Církev i před ním varuje věřící. Používání tradičních lékařských praktik neopravňuje ani ke vzývání zlých mocností ani ke zneužívání důvěřivosti druhých. BEZBOŽNOST 2118      První Boží přikázání odsuzuje hlavní hříchy bezbožnosti: jednání, jímž se pokouší Bůh slovy nebo skutky, svatokrádež a simonie (svatokupectví). 2119      Jednání, jímž se pokouší Bůh spočívá v tom, že se slovy nebo skutky zkouší jeho dobrota a jeho všemohoucnost. Tak chtěl Satan dosáhnout, aby se Ježíš vrhl dolů z chrámu, aby tak donutil Boha zasáhnout.  Ježíš mu čelí Božím slovem: "Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha" (Dt 6,16). Skrytá výzva v podobném pokušení zraňuje úctu a důvěru, jakou máme mít ke svému Stvořiteli a Pánu. Vždy se v ní skrývá pochybování o jeho lásce, o jeho prozřetelnosti a o jeho moci. 2120      Svatokrádež spočívá ve znesvěcování nebo nedůstojném zacházení se svátostmi či jinými liturgickými úkony, jakož i osobami, předměty a místy zasvěcenými Bohu. Svatokrádež je těžký hřích, zvláště je-li spáchána proti eucharistii, protože tato svátost nám podstatně zpřítomňuje Tělo samého Krista. 2121      Svatokupectví (simonie) se definuje jako kupování nebo prodej duchovních skutečností. Kouzelníku Šimonovi, který si chtěl koupit duchovní moc, kterou viděl při činnosti apoštolů, Petr odpovídá: "Ať přijde zkáza na tvoje peníze i na tebe, protože ses domníval, že Boží dar si můžeš koupit za peníze" (Sk 8,20). Tak se shodoval s Ježíšovým slovem: "Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte" (Mt 10,8).  Není možné přivlastnit si duchovní dobra a chovat se k nim jako vlastník nebo pán, neboť jejich zdroj je v Bohu. Je pouze možné zdarma je od něho dostat. 2122      "Služebník nemá nic požadovat za udělování svátosti mimo obětní obnos stanovený oprávněnou autoritou, a vždy se má vyhnout tomu, aby nuznější lidé nebyli zbavováni pomoci svátostí kvůli chudobě".  Oprávněná autorita určí tyto "dary" podle zásady, že křesťanský lid má přispívat na vydržování služebníků církve. "Dělník má právo na svou obživu" (Mt 10,10). ATEISMUS 2123      "Mnoho našich současníků však vůbec nechápe hluboké životní spojení s Bohem nebo je výslovně odmítá, takže ateismus je nutno počítat k nejvážnějším skutečnostem naší doby." 2124      Výraz ateismus označuje velmi rozmanité jevy. Jeden jeho častý způsob je praktický materialismus, který omezuje své potřeby i své snažení jen na prostor a čas. Ateistický humanismus nesprávně zastává, že člověk "je sám sobě cílem, jediným strůjcem a tvůrcem své historie".  Jiná forma současného ateismu si slibuje osvobození člověka od hospodářského a sociálního osvobození, a tomu prý "náboženství svou povahou stojí v cestě, neboť odvrací člověka od budování pozemské obce tím, že ho pozdvihuje k naději v budoucí život". 2125      Ateismus je hříchem proti ctnosti zbožnosti, protože odmítá nebo popírá existenci Boha.  Odpovědnost za tuto vinu může být hodně zmenšena úmysly nebo okolnostmi. Na zrodu a rozšíření ateismu "mohou mít nemalý podíl věřící, pokud zanedbávali svou náboženskou výchovu, klamně předkládali křesťanskou nauku a měli nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě, a tak pravou tvář Boha a náboženství spíše zastírali než zjevovali". 2126      Často má ateismus svůj základ v nesprávném pojetí lidské nezávislosti, vyhrocené až k odmítnutí jakékoliv závilosti na Bohu.  Ve skutečnosti "uznání Boha není v rozporu s důstojností člověka, neboť tato důstojnost nachází právě v Bohu svůj základ a své dovršení".  Církev ví, "že její poselství je v plném souladu s nejskrytějšími tužbami lidského srdce". AGNOSTICISMUS 2127 Agnosticismus má několik podob. V jistých případech agnostik odmítá popírat Boha; připouští naopak existenci jakési transcendentní bytosti, která se nemůže zjevit a o které nikdo není s to nic říci. V jiných případech se agnostik nevysloví o existenci Boha a prohlásí, že není možné ji dokázat, stejně jako není možné ji připustit nebo popírat. 2128      Agnosticismus může někdy zahrnovat jisté hledání Boha, avšak může také představovat lhostejnost, útěk před posledním problémem existence a jakousi netečnost mravního svědomí. Příliš často se agnosticismus rovná praktickému ateismu. "Neuděláš si žádnou sochu ..." 2129      Výslovný božský příkaz vyžadoval zákaz jakéhokoliv zobrazení Boha lidskou rukou. Deteronomium vysvětluje: "V den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorebu zprostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu; velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu ..." (Dt 4,15 16). Je to naprosto transcendentní (přesažný) Bůh, který se zjevil Izraeli. "On je všechno", ale zároveň je "větší než všechna jeho díla" (Sir 43,27 28). On je "prapůvodce krásy" (Mdr 13,3). 2130      Nicméně již ve Starém zákoně Bůh nařídil nebo dovolil udělat obrazy, které symbolicky vedly ke spáse skrze vtělené Slovo: měděný had, schránu Smlouvy a cheruby. 2131      Sedmý ekumenický koncil v Niceji (v roce 787) na základě tajemství vtěleného Slova prohlásil za oprávněné, proti obrazoborcům, uctívání obrazů: a to Krista, ale i Matky Boží, andělů a všech svatých. Tím, že se Boží Syn vtělil zahájil novou "ekonomii" obrazů. 2132      Křesťanské uctívání obrazů neodporuje prvnímu přikázání, které zakazuje modly. Vždyť "úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho představuje",  a "kdo uctívá obraz, uctívá v něm osobu, která je na něm namalována".  Čest vzdávaná posvátným obrazům "uctivé uctívání", ne klanění, které přísluší jen Bohu. Kultovní úkony se neobrací k obrazům, jak jsou samy v sobě, nýbrž nakolik slouží k tomu, aby zpodobnily vtělené Slovo. A tak hnutí, které se obrací k obrazu jako obrazu, se nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje.    Vojtěch KODET - Přístupové cesty Zlého Obsah videa: 12:20 Prístupové cesty Zlého: hriech, prekliatie, rodové záťaže, modloslužba 13:30 HRIECH - zľahčujeme hriech, sami si určujeme, čo je dobro a čo je zlo... NEODPUSTENIE - Jediná podmienka, aby nám Boh odpustil, je odpustiť svojmu blížnemu. 21:30 SEXUALITA a SMILSTVO 25:05 POTRATY, potraty zaťažujú celé generácie. 28:30 PREKLIATIE Kliatba je modlitba k Diablovi. 32:00 KLIATBA vo vlastnej rodine, kde je autorita otca, matky voči deťom. 34:25 PREKLIATIE hriechmi našich predkov 35:53 ODSUDZOVANIE detí rodičmi a autoritami 38:08 DUCHOVNÉ ZVAZKY  - chorobné putá (sexuálny život mimo manželstva) 40:48 RODOVÉ ZÁŤAŽE, niekoľkogeneračné zaťaženie hriechom, ak nikto nekonal pokánie Sv. omše za celý rod, obnova krstných sľubov a vyznanie viery za predkov, prosba za  zrušenie všetkých zmlúv so Zlým, ktoré vykonali naši predkovia, prosba o zrušenie kliatby 49:11 EMO a GOTHIC módny štýl, sebapoškodzovanie, nehanbi za emócie - ani depresie 56:45 extrémna náročnosť, súdenie seba a druhých, perfekcionizmus, atmosféra strachu 59:55 nedostatok práce - podielu na spoločnom dobre, nám prináša veľa voľného času pokušenie jednoduchšej cesty, ezoterika a okultizmus 1:05:10 2/3 civilizácie sa zbláznilo, my sa nepýtame, na to, čo chce Boh, my sa nepýtame, čo je dobré a čo je zlé, ale pozeráme len na svoj vlastný prospech - je to nebezpečný životný postoj 1:05:40 astrológia, horoskopy, kyvadielko, veštenie z ruky a z kariet, REIKY, atď. 1:06:24 alternatívne liečiteľstvo New Age: akupunktúra, homeopatia, atď. 1:08:08 fascinácia inými náboženstvami, Egypt, jóga, čínska medicína, keltské mandaly, atď. 1:08:54 symptómy, ktoré sa prejavujú, keď sa tomuto človek otvorí ...   Z tmy do Svetla | Satanizmus | Svedectvo bývalej satanistky | Simona T.   P. Pavel Šupol – Nebezpečí okultismu a magie   CampFest 2014 - Svedectvo lekárky o homeopatii   2. přikázání v Katechismu katolické církve: "Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha" (Ex 20,7; Dt 5,11).  Bylo řečeno předkům: "Nebudeš přísahat křivě ... Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte" (Mt 5,33 34). Jméno Pána je svaté 2142      Druhé přikázání předpisuje respektovat jméno Pána. Je odvozeno, stejně jako první přikázání, ze ctnosti zbožnosti a dává řád především našemu mluvení o svatých věcech. 2143      Ve slovech Zjevení je jedno zvláštní, a to zjevení Božího jména. Bůh je svěřuje těm, kdo v něho věří. Zjevuje se jim ve svém osobním tajemství. Dar jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity. "Jméno Pána je svaté". Proto jej člověk nesmí zneužívat. Má jej uchovávat v paměti v tichém klanění plném lásky.  Nezařadí jej mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit, velebit a oslavovat. 2144      Úcta k Božímu jménu vyjadřuje to, co náleží tajemství Boha samého a celé posvátné skutečnosti, kterou vyvolává. Smysl pro posvátné je součástí ctnosti zbožnosti: Cit bázně a cit pro posvátné jsou křesťanské city nebo ne? Nikdo o tom nemůže rozumně pochybovat. Jsou to city, které by se v nás rozbušily, a to s velkou silou, kdybychom měli vidění Boží Velebnosti. Jsou to city, které bychom zakoušeli, kdybychom si uvědomovali Jeho přítomnost. A měli bychom je zaznamenávat v takové míře, v jaké věříme, že Bůh je přítomen. Jestliže je nezaznamenáváme pak proto, že nevnímáme, nevěříme, že On je přítomen. 2145 Věřící má vydávat svědectví jménu Pána tím, že neohroženě vyznává svou víru.  Kázání a katecheze mají být proniknuty klaněním a úctou ke jménu našeho Pána Ježíše Krista. 2146      Druhé přikázání zakazuje zneužívání Božího jména, to je každé nevhodné užívání jména Boha, Ježíše Krista, Panny Marie a všech svatých. 2147      Slíbit něco jiným ve jménu Boha, to zavazuje čest, věrnost, pravdivost a božskou autoritu. Takový slib se má dodržet pro spravedlnost. Být nevěrný takovému slibu, to se rovná zneužití Božího jména a jistým způsobem i dělat z Boha lháře. 2148      Rouhání se staví přímo proti druhému přikázání. Spočívá v tom, že člověk pronáší vnitřně nebo navenek nenávistná slova proti Bohu, výčitky, výzvu, že špatně mluví o Bohu, že mu chybí úcta k němu při předsevzetích, že zneužívá Boží jméno. Svatý Jakub kárá ty, kteří "mluví pohrdavě proti vznešenému jménu (Ježíše), podle kterého" byli nazváni (Jak 2,7). Zákaz rouhání se vztahuje i na slova proti Kristově církvi, proti svatým a posvátným věcem. Také je rouhavé uchylovat se k Božímu jménu, aby se zamaskovaly zločinecké metody, zotročování národů, mučení nebo popravování. Zneužití Božího jména ke spáchání zločinu vyvolává zamítnutí náboženství. Rouhání je opakem úcty povinné Bohu a jeho svatému jménu. Svou přirozeností je to těžký hřích. 2149      Kletby, do nichž je vloženo Boží jméno bez úmyslu rouhat se, jsou nedostatkem úcty k Pánu. Druhé přikázání zakazuje také užívání božského jména k magickým účelům. Boží jméno je veliké tam, kde se vyslovuje s úctou, jaká přísluší jeho velikosti a jeho Velebnosti. Boží jméno je svaté tam, kde se pronáší s úctou a s obavou neurazit je. Boží jméno brané nadarmo 2150      Druhé přikázání zakazuje křivou přísahu. Udělat slavný slib nebo přísahat to znamená brát Boha za svědka toho, co se tvrdí. To znamená dovolávat se božské pravdivosti jako záruky vlastní pravdivosti. Přísaha zavazuje jméno Páně. "Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho svatém jménu přísahat" (Dt 6,13). 2151      Nepřísahat křivě je povinností vůči Bohu. Bůh jako Stvořitel a Pán je normou každé pravdy. Lidské slovo je ve shodě s Bohem nebo v rozporu s Ním, který je sama Pravda. Když je přísaha pravdivá a oprávněná, vyzdvihuje vztah lidského slova s Boží pravdou. Křivá přísaha volá Boha za svědka nějaké lži. 2152      Kdo udělá nějaký slib pod přísahou s úmyslem nedodržet ho nebo se nedrží toho, co slíbil pod přísahou, je křivopřísežníkem. Křivá přísaha je velký nedostatek úcty k Pánu každého slova. Zavazovat se přísahou k provedení nějaké špatné věci, je proti svatosti božského jména. 2153      Ježíš vyložil druhé přikázání v Horském kázání: "Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu své přísahy'. Já však vám říkám: Vůbec nepřísahejte ... Ale vaše řeč ať je: ano, ano  ne, ne. Co je nadto, je ze Zlého" (Mt 5,33 34.37).  Ježíš učí, že každá přísaha má svůj vztah k Bohu a že Boží přítomnosti a jeho pravdě musí být vzdávána čest v každém slově. Rozvážnost při odvolávání se na Boha v řeči jde ruku v ruce s uctivou pozorností vůči jeho přítomnosti, dosvědčované nebo vysmívané, každým naším tvrzením. 2154      Podle svatého Pavla  církevní tradice pochopila, že Ježíš není proti přísaze, je li skládána ze závažného a spravedlivého důvodu (např. před nějakým soudem). "Přísaha anebo vyslovení Božího jména na svědectví pravdě, se nemůže skládat, leč v pravdě, s rozvahou a podle spravedlnosti". 2155      Svatost božského jména vyžaduje nedovolávat se jej kvůli malichernostem a aby se neskládala přísaha za takových okolností, v nichž by to mohlo být vysvětlováno jako schvalování moci, která ji neprávem požaduje. Je li přísaha vyžadována občanskými úřady neprávem, může být odmítnuta. Může to být, když je vyžadována k něčemu, co odporuje důstojnosti osob nebo církevního společenství. Křesťanské jméno 2156      Svátost křtu je udělována "ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,19). Při křtu jméno Pána posvěcuje člověka a křesťan dostává vlastní jméno od církve. Může to být jméno nějakého světce, to je nějakého učedníka, který žil s příkladnou věrností pro svého Pána. Patronát světce poskytuje vzor lásky a zajišťuje jeho přímluvu. "Křestní jméno" může také vyjadřovat nějaké křesťanské tajemství nebo křesťanskou ctnost. "Rodiče, kmotři a farář ať se postarají, aby nebylo dítěti dáno jméno cizí křesťanskému cítění". 2157      Křesťan začíná svůj den, své modlitby a své práce znamením kříže "ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen." Pokřtěný zasvěcuje den oslavě Boha a prosí o milost Spasitele, která mu dovoluje jednat v Duchu jako syn Otce. Znamení kříže nás posiluje v pokušeních a v těžkostech. 2158      Bůh volá každého jménem.  Jméno každého člověka je posvátné. Jméno je obraz osoby. Vyžaduje úctu jako znamení důstojnosti toho, kdo je nosí. 2159      Přijaté jméno je věčné. V království zazáří v plném světle tajemný a jedinečný charakter každé osoby poznamenané Božím jménem. "Kdo zvítězí ... tomu dám bílý kamínek, a na tom kamínku bude vyryto nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo ho dostane" (Zj 2,17). "Měl jsem vidění, a hle  na hoře Siónu stál Beránek a s ním bylo sto čtyřiačtyřicet tisíc těch, kdo mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce" (Zj 14,1).

  •

    ZAMYŠLENÍ 2. NEDĚLI POSTNÍ: BŮH PŘEKVAPENÍ

      Ve středu 7. února dopoledne se na Univerzitě Asbury ve městě Wilmore ve státě Kentucky v USA setkali tamní studenti Metodistické církve na pravidelné hodinové modlitbě. Při závěrečné písni zažili naplnění Duchem Svatým a jejich modlitby stále trvají. Za první dva týdny se jich zúčastnilo kolem 50 000 lidí. „Pán řekl Abramovi: Odejdi…“ (Gn 12, 1). „Ježíš se před nimi proměnil…“ (Mt 17, 2). Co mají tyto tři události společného? Že jsou překvapující. Abram si určitě neplánoval nějaký pobyt v Kanaánu. Žil se svým otcem v Charranu a asi mu bylo docela dobře, vždyť měl množství služebnictva, rodinu, ochranu rodinného klanu… Když Petr, Jakub a Jan vystupovali s Ježíšem na vysokou horu, možná se radovali z krásného výletu s pěknými výhledy, z Ježíšovy přítomnosti, ale netušili, že se setkají s Bohem, že uslyší jeho hlas… Ani studenti v USA neplánovali nějakou velkou akci. Jen se chtěli hodinu modlit… Ale Bůh měl ve všech těchto situacích připravená překvapení. Oslovil Abrama, promluvil k apoštolům, vylil Ducha na běžné studenty, kteří si přišli zazpívat písně chval. Mám rád stabilitu, pořádek, dělá mi problém zvládat nečekané situace. Ale když dnes hledám Boha, tak vnímám, že se nemám překvapením bránit. Neboť můj Bůh je také Bohem překvapení. Každé překvapení se dá zvládnout, neboť jsme „posilováni mocí Boha“ (srov. 2 Tim 1, 8). Ve štěstí i v neštěstí, ve zdraví i v nemoci… Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    P. Roman Vlk – POSTNÍ PUTOVÁNÍ – Máš mou královskou korunu

      Seriál na každý den doby postní. Pomáhá objevit, kým pro Boha jsme.   Dílo Vlčí doupě je možné finančně podpořit darem na č. ú.: 2089164018/3030 DĚKUJEME   SLEDUJTE VLČÍ DOUPĚ TAKÉ NA: WEB: https://vlcidoupe.cz   ESHOP: https://vlcidoupe.cz/obchod   INSTAGRAM: https://1url.cz/@Vlci_doupe   FACEBOOK: https://1url.cz/@Vlci.doupe    MOBILNÍ APLIKACE: https://1url.cz/@app.vlcidoupe   Roman Vlk | POSTNÍ PUTOVÁNÍ | Máš mou královskou korunu  

  •

    Poselství papeže Františka k postní době 2023

    Drazí bratři a sestry! Matoušovo, Markovo a Lukášovo evangelium shodně líčí událost Ježíšova proměnění.Ta je Pánovou odpovědí na nepochopení jeho učedníků. Krátce předtím totiž došlo k vážnému střetu mezi Mistrem a Šimonem Petrem, který poté, co vyznal víru v Ježíše jako Krista, Božího Syna, odmítl jeho předpověď umučení a kříže. Ježíš ho důrazně pokáral: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ (Mt 16,23). Následně „po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami“ (Mt 17,1). Evangelium o proměnění Páně se každoročně čte o druhé neděli postní. Během tohoto liturgického období nás totiž Pán nás zve, abychom se s ním odebrali do ústraní. Zatímco naše běžné povinnosti vyžadují, abychom setrvávali na svých obvyklých místech a žili často opakujícím se, někdy až nudným každodenním životem, během postní doby jsme pozváni, abychom spolu s Ježíšem „vystoupili na vysokou horu“ a prožili se svatým Božím lidem zvláštní zkušenost askeze. Postní askeze je závazek, který je vždy podporovaný milostí, že překonáme nedostatek víry a odpor k následování Ježíše na cestě kříže. Stejně jako to potřeboval Petr a ostatní učedníci. Abychom prohloubili své poznání Mistra, plně pochopili a přijali tajemství jeho spásy, která se uskutečňuje naprostým sebedarováním z lásky, musíme se jím nechat vést do ústraní a k výšinám, odpoutat se od průměrnosti a marnosti. Musíme se vydat na cestu vzhůru, která podobně jako horská túra vyžaduje úsilí, oběti a soustředění,. Tyto požadavky jsou důležité i pro synodální cestu, na kterou jsme se jako církev vydali. Prospěje nám, když se zamyslíme nad vztahem, který existuje mezi postní askezí a synodální zkušeností. Do „ústraní“ na hoře Tábor s sebou Ježíš bere tři učedníky, které vybral, aby se stali svědky jedinečné události. Chce, aby tato zkušenost milosti nebyla osamělá, ale sdílená, jako ostatně celý náš život víry. Ježíše následujeme společně. A společně, jako církev putující v čase, také prožíváme liturgický rok a v něm i postní dobu a kráčíme s těmi, které Pán postavil vedle nás jako spolupoutníky. Podobně jako při výstupu Ježíše a učedníků na horu Tábor můžeme říci, že naše postní cesta je „synodální“, protože po ní kráčíme společně, jako učedníci jednoho Mistra. Víme totiž, že Ježíš sám je cestou, a proto jak v liturgickém životě, tak v rámci synody církev nedělá nic jiného, než že stále hlouběji a plněji vstupuje do tajemství Krista Spasitele. A dostáváme se k vyvrcholení. Podle evangelia byl Ježíš „před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo“ (Mt 17,2). Zde je „vrchol“, cíl cesty. Na konci výstupu, když jsou s Ježíšem na hoře, se třem učedníkům dostává milosti spatřit ho v jeho slávě, zářícího nadpřirozeným světlem, které nepřicházelo zvenčí, ale vyzařovalo z něj samotného. Božská krása tohoto zjevení byla nesrovnatelně větší než jakákoli námaha, kterou museli učedníci vynaložit při výstupu na horu Tábor. Jako při každé náročné horské túře nesmíme při výstupu spouštět oči z cesty, ale panorama, které se otevře na jejím konci, překvapí a odmění člověka svou nádherou. I synodální proces se často zdá být namáhavý a někdy nás může odradit. Ale to, co nás čeká na konci, je jistě něco úžasného a překvapivého, co nám pomůže lépe pochopit Boží vůli a naše poslání ve službě jeho království. Zkušenost učedníků na hoře Tábor je navíc obohacena tím, že se vedle proměněného Ježíše zjeví Mojžíš a Eliáš, kteří představují Zákon a Proroky (srov. Mt 17,3). Kristova novost je naplněním staré smlouvy a příslibů, je neoddělitelná od Božího příběhu s jeho lidem a zjevuje jeho hluboký smysl. Podobně i synodální cesta je zakořeněna v církevní tradici a zároveň se otevírá novému. Tradice je zdrojem inspirace k hledání nových cest, přičemž se vyhýbá protichůdným pokušením strnulosti a improvizovaného experimentování. Cílem asketické postní cesty a podobně i synodální cesty je proměna, a to jak osobní, tak církevní. Proměna, která v obou případech nachází svůj vzor v Ježíši a dosahuje se milostí jeho velikonočního tajemství. Aby se v nás tato proměna v tomto roce mohla uskutečnit, rád bych navrhl dvě „cesty“, po kterých bychom mohli stoupat spolu s Ježíšem a dosáhnout s ním cíle. První souvisí s příkazem, který Bůh Otec adresuje učedníkům na hoře Tábor, když rozjímají o proměněném Ježíši. Hlas z oblaku vyzývá: „Toho poslouchejte!“ (Mt 17,5). První pokyn je tedy zcela jasný: poslouchat Ježíše. Postní doba je časem milosti do té míry, do jaké mu nasloucháme, když k nám promlouvá. A jak k nám promlouvá? Především v Božím slově, které nám církev nabízí v liturgii. Nenechejme ho padnout na neúrodnou půdu. Pokud se nemůžeme vždy zúčastnit mše svaté, čtěme si biblická čtení každý den, a to i s pomocí internetu. Kromě Písma k nám Pán promlouvá i v našich bratřích a sestrách, zejména ve tvářích a příbězích těch, kteří potřebují pomoc. Chtěl bych však doplnit i další aspekt, který je v synodálním procesu velmi důležitý: naslouchání Kristu se děje i skrze naslouchání bratřím a sestrám v církvi. Toto vzájemné naslouchání, které je v některých fázích synody hlavním cílem, v metodě a stylu synodální církve vždy zůstává nepostradatelné. Když učedníci uslyšeli Otcův hlas, „padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: ,Vstaňte, nebojte se!‘ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše“ (Mt 17,6–8). Zde je druhý pokyn pro tuto postní dobu: neuchylujte se k religiozitě tvořené mimořádnými událostmi a sugestivními zážitky ze strachu čelit realitě s její každodenní prací, těžkostmi a rozpory. Světlo, které Ježíš ukazuje učedníkům, je předzvěstí velikonoční slávy, k níž musíme směřovat, když následujeme „jedině jeho“. Postní doba je zaměřena na Velikonoce: „ústraní“ není cílem samo o sobě, ale připravuje nás na prožívání utrpení a kříže s vírou, nadějí a láskou, abychom dosáhli vzkříšení. Ani synodální cesta by nás neměla klamat, že jsme již dorazili do cíle, když nám Bůh dává milost některých silných zážitků společenství. I tam nám Pán opakuje: „Vstaňte, nebojte se!“ Sestupme na rovinu a kéž nás prožitá milost posiluje v tom, abychom byli „řemeslníky synodality“ ve všedním životě našich společenství. Drazí bratři a sestry, kéž nás Duch Svatý v tomto postním období povzbuzuje při našem výstupu s Ježíšem, abychom zakusili jeho božskou nádheru a posilněni vírou pokračovali na cestě spolu s ním, který je slávou svého lidu a světlem národům. Dáno v Římě u Sv. Jana v Lateránu dne 25. ledna, na svátek obrácení svatého Pavla FRANTIŠEK   Zdroj: www.cirkev.cz

  •

    FILMOVÝ APOŠTOLÁT UVÁDÍ BAKHITA – 2. DÍL

    V pondělí 6. 3. v 18:30 v suterénu kostela sv. Vojtěcha pokračuje Filmový apoštolát promítáním 1. dílu filmu s českým dabingem BAKHITA.  Vstup volný. Poznejte příběh černošské otrokyně a řeholnice Bakhity, mladé dívky ze Súdánu,  kterou papež Jan Pavel II. prohlásil v roce 2000 za svatou. Alina Marinová přichází v roce 1948 na konvent jeptišek do Schia, kde právě zemřela sestra Bakhita. Alina si vzpomíná na své dětství, když se jako polo-sirota ocitla v jejích rukou - v rukou řeholnice Bakhity, která ji vychovala. Vzpomíná si na její neuvěřitelný životní příběh. Mladou Bakhitu unesl turecký generál, svá dívčí léta strávila v krutých podmínkách. Cestovatel z Veneta Federico Marin ji však zachránil. Našel jí nový domov - Bakhita se starala o jeho dceru Alinu v malém městečku, ve kterém žil. Bakhita čelila nejen předsudkům, ale také místní chudobě, ale její milý přístup ji sblížil s místním knězem Antoniem. Rozhodla se, že bude řeholnicí a otec Antonio jí pomohl vstoupit do kláštera. Martin chce, aby se s ním vrátila do Afriky. Trvá na tom, aby mu církev vrátila „jeho majetek“. Nakonec - na nátlak soudu - musí uznat, že nemůže k Bakhitě přistupovat jako k otrokyni, kterou původně byla. A tak se Bakhita vydala na cestu víry.   Bakhita, květ z Afriky   8. 2. Sv. Josefína Margaréta Bakhita, FDC

  • P. Marián Kuffa - o Desateru

      V rámci našich postních zamyšlení o Desateru přidávám velmi praktické příklady o. Mariána Kuffy.   Marián Kuffa - 10 božích prikázaní

  • P. Roman Vlk – POSTNÍ PUTOVÁNÍ

      Seriál na každý den doby postní. Pomáhá objevit, kým pro Boha jsme.   Dílo Vlčí doupě je možné finančně podpořit darem na č. ú.: 2089164018/3030 DĚKUJEME   SLEDUJTE VLČÍ DOUPĚ TAKÉ NA: WEB: https://vlcidoupe.cz   ESHOP: https://vlcidoupe.cz/obchod   INSTAGRAM: https://1url.cz/@Vlci_doupe   FACEBOOK: https://1url.cz/@Vlci.doupe    MOBILNÍ APLIKACE: https://1url.cz/@app.vlcidoupe   Roman Vlk | POSTNÍ PUTOVÁNÍ | Jsi olej radosti  

  •

    ZAMYŠLENÍ 1. NEDĚLE POSTNÍ: MILOST

      Jak Bůh reaguje na hřích? Jakýkoli hřích? Rozmnožuje milost. Až do takové míry, že milost zosobnil ve svém Synu, který nás přišel naučit, jak milovat Boha, vítězit nad ďáblem, chránit se hříchu a konat dobro. Učíme se to (mnozí) od Ježíše odmalička. Věříme však, že řešením hříchu je milost, a ne náš výkon a úsilí polepšit se? Postní doba nám to každý rok připomíná. Je to „milostivý čas“. Hříchu, zla se zbavím tím, že přijmu milost a ospravedlnění (ne omluvu) a dovolím Bohu, aby jednal v mém životě. Plně s ním spolupracuji na přetvoření mého smýšlení, mluvení i jednání. Všechno stojí na milosti. Naše dobré skutky jsou již „jen“ jejím důsledkem. Na milost si nemůžu nijak vydělat. Už by to nebyla milost, ale odměna, zasloužená mzda. Dobře toto učení chápou zejména ti, co přijímají svátost smíření (i v této době) ne proto, že bude první pátek nebo že se blíží Velikonoce, ale proto, že vnímají svůj hřích a uznávají, že jeho jediným řešením je milost, Ježíš. Dobře mu porozuměli ti, kdo po každém selhání hned litují, prosí o odpuštění a vyznávají Bohu svou lásku a naplňují se Božím Duchem. Kdosi to nazval duchovní dýchání. Pokud je třeba, i stokrát denně. Pokud je třeba, i ve zpovědnici. Milost je každému k dispozici. Svatý Alfons napsal: „Každý člověk má k dispozici milost modlitby. Pokud ji využije, hned dostává další milost. Pokud ji nevyužije, tak ta první milost na něj pořád čeká…“ Nenech čekat milost - Ježíše. Hned teď ji přijmi a nech se proměňovat na obraz Boha. Jsi Boží dítě. Ať to na tobě vidí. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Svědectví obráceného narkomana Gorana

    V dnešním kázání jsem vzpomenul sílu modlitby za naše nepřátele, jak nás k tomu vyzýval dnes v evangeliu Kristus. Důkazem Ježíšových slov je pro mě silné svědectví Gorana Čurkoviče, narkomana a násilníka, za jehož obrácení se jeho druhá máma denně modlila a nechávala devět let měsíc co měsíc sloužit mši svatou za jeho obrácení. Nikdy se neunavila a nikdy neztratila naději.   Goran Čurkovič - skutočný príbeh obráteného narkomana

  • ZAMYŠLENÍ 7. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: BŮH V NÁS

      Kde hledat Boha? Apoštol Pavel nám dnes dává jasnou odpověď – v sobě. V hloubce svého bytí. Jsme totiž chrámem živého Boha. To znamená, že Bůh bydlí v nás. Nepředstavitelná pravda! A kde v nás bydlí? Pod několika vrstvami – smysly, pocity, rozum, hloubka (místo, kde prožíváme tažení k Bohu, k transcendentní, ke kráse a dobru) jsou vrstvy, které si uvědomujeme a v těchto oblastech se víceméně běžně pohybujeme. Ale pod tím je ještě jedna vrstva, kde je místo přebývání Boha. Někteří to nazývají zbožštěná hloubka a tam se dostáváme díky milosti, kterou nám nabízí Bůh. John Eldredge hovoří o mělčinách, prostředních částech a hlubinách. „Na mělčinách téměř nepředvídatelně poletujeme sem a tam od myšlenky k myšlence, od rozptýlení k rozptýlení… Prostřední části charakterizuje a ovládá to, co nazývám ‚starostmi o tento život‘, hluboké obavy, trápení, touhy a aspirace, které zaměstnávají lidské srdce… Hlubiny charakterizují a vládnou jim věčné věci jako víra, naděje, láska a radost a mnohé jiné“ (Odolný, s. 147). Jak se do těchto hlubin či do zbožštěné hloubky – tedy k setkání s Bohem – můžeme dopracovat? Ztišením. Cvičením se v odpoutání od toho, co nám zaměstnává smysly, pocity, rozum: Bože, odevzdávám ti to. Neumíme přestat myslet, ale umíme rozhodovat o tom, na co myslíme. Modlitba Bože, odevzdávám ti to nás učí přesně tomuto – nepřemýšlet o tom, co nám přichází na mysl, ale zásobovat rozum jedinou potravou: Bože, odevzdávám ti to. Potom v tichu, když se uklidní naše smysly, city i rozum, poprosme Ducha Svatého, aby nám umožnil setkání s Bohem, a vyznejme svou lásku: Bože, miluji tě. Jsem tady, v hloubce svého srdce, kde jsi i ty. Miluji tě. Miluji tě. A tady setrvejme. Bože, miluji tě. Bože, miluji tě… Bůh je v nás. Bůh je v tobě, když jsi mu otevřel dveře a pozval ho, aby v tobě bydlel. Pokud jsi byl pokřtěn jako malé dítě, tak Bůh v tobě od té doby přebývá. Jen jsi o tom možná nevěděl. Teď to víš. Najdi Boha ve svém srdci. Setkej se s ním. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/