Farnost Otrokovice

První čtení a evangelium dnes spojuje (mimo jiné) naprosto realistický pohled dvou postav – Elizeova sluhy a apoštola Ondřeje. První říká při pohledu na dvacet chlebíčků: „Jak mám tohle dát stovce chlapů?“ A druhý při pohledu na pět chlebů a dvě ryby: „Ale co je to pro tolik!?“ (Bylo tam kolem pěti tisíc mužů.)

I my – naprosto správně a opodstatněně – bychom v takové či podobné situaci řekli totéž. Když tedy Bůh v obou případech udělal zázrak, co nás jím chtěl naučit?

V první řadě to, že prvořadý není zázrak, ale událost jako znamení. Potřebujeme vidět „za“ nasycení množství lidí. Bůh nám dává znamení, že se umí o všechno postarat. Copak není každoroční úroda jasným důkazem této pravdy?

A druhá věc, kterou nás dnešní texty učí, je to, že Bůh pro nasycení jiných potřebuje nás. Když na nic jiného, ​​tak alespoň na to, abychom těch pár chlebíčků donesli a nabídli.

Obě tyto pravdy vyžadují naši důvěru, každodenní zápas o naše smýšlení, zaměřené na sebe. Pokud by totiž Ježíšovi šlo jen o zázrak, tak vlastně selhal - nasytil pár tisíců, ale miliony dodnes hladoví a umírají hlady; jim nepomohl. Ale pokud se jedná o znamení, tak je jasné, že hlad se dá zmírnit, hladového lze nasytit, pokud se podělíme, přestaneme-li hledět v první řadě na sebe.

Dejme si tento týden předsevzetí, že nevyhodíme žádné potraviny (což by se mělo stát samozřejmostí). Pozveme někoho ke stolu, někomu něco z našeho jídla odnesme, vynechejme jeden nákup potravin a ušetřené pošleme někomu, kdo sytí hladové (viz např. marysmeals.cz)… A zažijeme, že Pán skutečně pečuje. Jen potřebuje k tomu nás. Tebe. Mě.

Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/