Farnost Otrokovice

Ke čtením k dnešní neděle o lidském utrpení Joba, ale taky o uzdravující moci Hospodina a Ježíše Krista, se mi vybavilo svědectví o. arcibiskupa Jana Graubnera, dco si uvědomil v okamžiku, kdy díky koronaviru ocitl mezi životem a smrtí. Rád se o něj dělím. 

„Čas, který jsem uzdravením dostal, beru jako dar navíc,“ říká v rozhovoru pro web Olomouc.cz arcibiskup Jan Graubner, který má za sebou nepřenositelnou zkušenost – Na konci listopadu ho naplno zasáhla nemoc covid-19 a s vážnými zdravotními problémy skončil na jednotce intenzivní péče ve Fakultní nemocnici Olomouc. V rozhovoru také přemítá o dnešním světě, popírání koronaviru, rozepsané knize, streamovaných bohoslužbách a samozřejmě lásce k Bohu.

Nám kněžím o. Arcibiskup poslal své duchovní zamyšlení nad prodělanou nemocí:

Je na místě, abych především poděkoval za modlitby, díky jimž tady dnes mohu být. Zkušenost s těžkým bojem proti Covidu nepřeji nikomu. Vím, že jsem ho zvládl především díky velké duchovní podpoře tisíců lidí, kteří se za mé zdraví modlili, a skvělé péči lékařů. Když mě na oddělení ARO navštívil sám ředitel fakultní nemocnice, mluvili lékaři o obdivuhodně rychlém zlepšování mého zdravotního stavu, který byl velmi vážný. Zaujala mě stručná reakce pana profesora Havlíka, který prohlásil: Tělo je jen odrazem ducha. Možná myslel na duchovní sílu jednotlivce, ale já v té chvíli opravdu myslel na sílu modlitby těch tisíců věřících. Cítil jsem, že tato síla mě nesla. Denně jsem všem žehnal. Dlouhých modliteb jsem nebyl schopen.

Životní zkouška je záležitostí krátkého času, ale je jí možné rozumět jen v souvislosti s celým životem a jeho směřováním. Ježíše Opuštěného, kterého jsem poznal skrze Chiaru Lubichovou, jsem si zvolil v kněžském mládí za Snoubence své duše. Bylo to proto, že jsem tehdy objevil, že Ježíš miluje nejvíc na kříži ve chvíli nejtěžší opuštěnosti od lidí i od Otce, když na kříži volá: Žízním. Sám je výkřikem, sám se z lásky stává ničím…a je všecko. V mém životě se ukázal jako Ženich vždycky věrný, zatímco já to o sobě říct rozhodně nemohu, protože jsem jej v mnoha podobách nepoznal nebo nepřijal. Ale On ukázal, že stačí obejmout bolest, neporozumění, problém, starost, a i když se problém nevyřeší a bolest neodejde, jde o osobní setkání s Ním. To jsem si znovu uvědomil v minulých dnech, když přišel Covid. U mě se nemoc projevila velkými zimnicemi, někdy až třikrát denně a někdy to byl dvou až tříhodinový zápas. Viděl jsem, že nejsem schopen se postarat vůbec o nic, že se vysoké ideály zužovaly jenom na to, abych se přestal konečně chvět. Viděl jsem, že si nejen nemohu dělat žádný plán, že nemůžu udělat už v životě vůbec nic, protože všechno je mi vzato z rukou a brzy může být konec. Když taková zkouška přešla, tak jen tím, že zimnici vystřídala vysoká horečka, a vše se znovu opakovalo. Při jedné z posledních takových zimnic, ale přišel úžasný pokoj, protože jsem si uvědomil, a právě v této nicotě, v této bídě, v této bezvýchodnosti: přichází On a já už přece nemusím chtít nic víc, ničeho víc nemůžu nikdy dosáhnout, než abych byl v Něm. To přineslo pokoj, který mne zbavil napětí a bolesti. Ukázal se jako větší než všechno to ostatní. V té chvíli bylo možné říct: Staň se Tvá vůle, teď už netoužím po ničem, jenom po tom, aby se stalo, co chceš Ty. Jestli mne v této chvíli voláš ze světa, říkám: Zde jsem. Jsem připraven. Ne, že bych byl připraven množstvím dobrých skutků, nebo mohl říct, že jsem splnil vše, co ode mne Bůh žádal, ale jsem připraven přijmout Tvé milosrdenství, které je bezmezné a které je mou jedinou šancí, protože já už nemohu udělat absolutně nic než přijmout to, co dáváš Ty. Pak mi přišlo, že nesmím být sobecký, proto říkám: Pane, ano, chceš-li, půjdu s Tebou v této chvíli. Ty se však postarej o všechno, o ty, ke kterým jsi mne poslal sloužit. Já jsem to nezvládl tak, jak by to potřebovali, protože jsem slabý a úkoly i očekávání mě vždycky přesahovaly. Nemyslím si, že pro ně mohu ještě něco udělat. Ale kdyby sis to myslel Ty, nezdráhám se další práce a jsem ochoten pokračovat. Pokud mi ještě nabídneš čas a sílu, nechci z toho nic pro sebe. Všechny další dny by byly jaksi navíc a budou patřit Tobě.

V nemocnici se nedokážu dlouho soustředit, modlitby jsou krátké a časté. Svěřuji Bohu zvláště ty, ke kterým jsem byl poslán, s vděčností žehnám všem, kteří se za mne modlí. Sám nechci nic. Ať rozhodne Pán. Vím, že lékaři hovoří o krizi a sepsi, ale v duši mám hluboký pokoj. Věřím, že Boží láska ukáže to nejlepší. Jestli modlitby lidí, kteří za mne prosí, nebudou vyslyšeny tak, abych se uzdravil, pak prosím, aby byly vyslyšeny tak, že se sejdeme u Pána. To by byl požehnaný plod těchto zkoušek. Děkuji, moc děkuji. Vím, že je za co děkovat. Opakovaně vzpomínám na jednu z posledních proseb kardinála Vlka, který žádal lidi: Pomozte mi děkovat.

Dnes mám radost nejen z postupného návratu zdraví, ale i ze spontánního projevu živého společenství víry, které věřící ukázali modlitbou, jejíž plody nejsou daleko od zázraku. Naše církev přes všechny chyby není v krizi. Ona žije. Bohatí touto zkušeností můžeme pokračovat v modlitbě nejen za další nemocné, ale i za úplné zastavení pandemie a za návrat lidských srdcí k Bohu.