Farnost Otrokovice

Milí farníci. Chtěl bych vám poděkovat za ochotu pomoci kněžím, mým spolužákům, kteří žijí v pohraničí ve velmi chudých podmínkách. Když čtu jejich řádky o poměrech, ve kterých se jako kněží nasazují, tak mě přijde nesrovnatelné, co tady v Otrokovicích máme za duchovní i materiální zázemí.

S tím se opět vynořuje otázka, zda si toho vážíme a jsme ochotni přiložit ruku k dílu, když je potřeba někde některou službu, společenství udržet nebo něco nového rozvinout.

Když jsem odeslal první úmysly mší svatých o. Jiřímu Filipci, který nám pak o sobě napsal a stále přicházely další, tak mě hned napadl další spolužák P. Štefan Brinda, o jehož těžké situaci se zmínil při našem ročníkovém setkání. A tak jsem taky jej poprosil, aby nám trochu představil svoji situaci, ať máte představu, koho podporujete dary na odsloužení mší svatých. O. Pavel

Více o jeho farnostech se můžete dočíst na www.farnostliciborice.wz.cz

 

Okénko do farnosti

Drazí přátelé, moc pěkně vás všechny zdravím. Jmenuje se Štefan Brinda a s vaším o. Pavlem jsme byli spolu v Teologickém konviktu v Olomouci. Pak se naše cesty částečně rozešly, protože jsem studoval za diecézi Hradec Králové a tak jsem pokračoval na Teologické fakultě v Praze. Jsem poslední kněz, kterého vysvětil tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka v r. 2009. Jen pro zajímavost, do semináře, resp. do konviktu, jsem vstoupil 20.9.2002 a vysvěcený na kněze jsem byl 20.9.2009. Takže symbolická biblická 7, jako číslo plnosti, mne provází.

Během své desetileté kněžské služby jsem se z různých důvodů stěhoval 6krát. Nebylo to vždy jednoduché. Byl jsem ve farnostech, ze kterých jsem se stěhoval velice těžko. Ale byl jsem i ve farnosti, ze které jsem se po velice krátké době stěhoval jinam nesmírně rád. Stěhování je dobré alespoň k tomu, abych si řekl, co vlastně ze svých věcí doopravdy potřebuji a co můžu vyhodit. A ve skutečnosti nepotřebuji toho moc, ale těžko se zříkám „svých věcí".

Ve farnostech, ve kterých jsem působil a kde působím i teď, to všude bylo v něčem jiné. Rozhodně nemůžu tvrdit, že co fungovalo v jedné farnosti, tak bude zákonitě fungovat i v další farnosti. Každá farnost je „poznačená" tím, jak společenství věřících společně naživá, jak se lidé k sobě vzájemně mají, jaké má společenství věřících charisma, jaká jsou charismata jednotlivců, jakými charismaty disponují místní duchovní, atd. Každá farnost duchovního, který tam zrovna působí, nějakým způsobem poznačí a duchovní poznačí farnost. Jak v dobrém, tak i v tom zlém. Tak to prostě je. Alespoň to je moje zkušenost, kterou mi zatím nikdo nevyvrátil.

Momentálně působím ve farnostech Bojanov a Licibořice. Jsou to farnosti vesnického typu rozptýlené v Železných horách. Jsou to dvě farnosti. A i když nejsou od sebe daleko (jenom přes jeden kopec), tak jsou to farnosti nesmírně rozdílné. Ale jsou stejné v tom, že v neděli na bohoslužbách je nás kolem cca. 35 v létě, v zimě tak 15 a méně. A během týdne je nás tolik, že bych to sečetl na prstech jedné ruky a ještě by mně pár prstů zbylo, anebo jsem v kostele na mši sám.

Původně mne o. biskup Vokál poslal na malinkou faru do Licibořic. V letních měsících to bylo fajn. Nábytek tam nebyl žádný. A tak spaní i sezení na zemi a jídlo z krabice namísto stolu nebylo tak špatné a ani mne to nějak nevadilo. Zvykl jsem si na to. O život faráře ve vesnici stejně nikdo nejevil zájem a také tam nikdo za první půlrok ani nepřišel. Tudíž nebyl důvod si dělat starosti s nábytkem. Ovšem od prvních zimních měsíců to bylo krušné. Topení tam nebylo žádné. Akorát malinkatá kamínka na dřevo v jedné místnosti. V prosinci jsem musel vyskakovat oknem ven, abych zvenku „vykopl" dveře a otevřel je, protože zevnitř byly tak namrzlé, že je nebylo možné otevřít. A tak jsem se rozhodl přestěhovat na faru do druhé farnosti, do Bojanova. Tady tehdy byla fara s topením, ale nefunkčním. Ovšem na faře bylo skladiště všeho možného. Tak se muselo spousta z těch věcí a harampádí vyhodit, odvést do sběrného dvoru, shořet na dvorku. Topení se nechalo opravit a zprovoznit. Takže tady máme i teplo. Z velké fary obývám pouze dvě místnosti, které se „opravily". Ostatní jsou neobyvatelné. Stropy jsou podepřeny vzpěrami, aby se nepropadly, okna se nedají dovřít a vstupní dveře taky ne. První rok, co jsem faru obýval, tak zdi byly od vlhkosti tak zelené jako jarní čerstvá tráva na zdejších loukách a pastvinách. Denně se modlím ke sv. Josefovi, aby barák držel pohromadě. Spadnou může, ale jenom pokud v něm nebudu.

Jak jsem se zmínil výše, tak jsou to dvě farnosti. Jedná je ještě sloučená s dnes již neexistující další farností. A v té historické farnosti se nás na bohoslužbě sejde průměrně 4. Takže když máte něco na kostele opravovat, kolik pak korunek vysbírají 4 lidé? Je úplně jedno, kolik vás ve farnosti je, jestli málo anebo hodně. Ekonomické vstupy jsou stejné. Elektřina stojí stejně jak pro 4 lidi, tak pro 35 i 200 lidi v kostele. Provoz farnosti, opravy, tak to je stejné. Farní obvod je dost rozlehlý. Dohromady čítá 41 vesnic, osad i samot. Jezdit musíte stejně každý den. Protože cokoli potřebujete zařídit, setkání s lidmi, úřady, tak pokaždé musíte někam jet.

Ale musím říct, že lidé jsou tady milí. Trvalo značně dlouho dobu, než si na mne zvykli a já na ně. Také mně chvíli trvalo, než jsem se je naučil přijímat takové, jací jsou. A opačně. V začátcích se mi vyhýbali. Nemohl jsem je ani pozdravit a podat jim ruku, protože utíkali. Tady jsem začal ještě více věřit na zázraky. Protože jsem viděl utíkat stařenku se dvěma francouzskými holemi, jen aby se mi vyhnula a nemuseli jsme se pozdravit. Babča, které normálně ani chodit nemůže, najednou normálně utíkala. Anebo aby se se mnou nemuseli lidé pozdravit, tak přecházeli na opačnou stranu silnice. Ale musím říct, že časem se to hodně proměnilo.

Řečeno stručně, nepovažuji za nutné opravovat kostely a fary. To by také bylo potřeba. Pro tuto chvíli se mi zdá důležitější budovat a opravovat společenství věřících. Ve zdejším kraji se musí proměnit povědomí o kněžích. Lidé mají představy, že farář jenom sedí na faře a čeká, pokud náhodou někdo nepřijde. A skutečně nikdo na faru nepřijde. Kdybych umřel na faře v neděli po mši, tak určitě za týden bych nikomu nechyběl. A možná i příští neděli bych na mši nikomu nechyběl. Ale to ví pouze Bůh.

Věřícím připomínám, alespoň tak to mám v sobě, že vůbec nevadí, že nás je malinko a také nevadí, že faru a všechno kolem ní máme na spadnutí. Na co by mi byla opravená skvělá fara, kdyby tam nepřišel vůbec nikdo, s kým by se dal vypít v klidu např. čaj, popovídat atd. Takže nám nevadí, že to na nás skoro padá, snažíme se to využít co nejvíc k setkáním různého druhu. A setkáváme se rádi. Máme tady i setkání maminek, ze kterých žádná do kostela nechodí a prozatím ani chodit neplánují. Učíme děti náboženství. Žádné z dětí také do kostela nechodí a nechodí ani jejich rodiče. Některé děti nejsou ani pokřtěné. Máme mnoho kulturních akcí: koncerty v kostele, besedy, povídání. Anebo jednoduše „popijeme čas", jak já tomu říkám. A ledy pomalinku tají a prolamují se.

Žiju ze slov, která mi před vstupem do semináře řekl starý pater, který mně kněžský seminář „zařídil" (pocházím ze Slovenska) a kterým jsem tehdy nerozuměl. Bral jsem je jako srandu starého kněze, ale dnes mne intenzivně provází a mají něco do sebe. Při každém setkání mi připomínal: „Štefane, buď pokornej, buď skromnej a nejez tolik, abys nebyl tlustej". Podstata těchto jeho slov se velice bolestně prožívá.

Před mnoha lety, když jsem ještě ve svém životě o kněžské dráze a kněžském působení ani nesnil, jsem „půjčoval" peníze jednomu kamarádovi, který už tehdy byl knězem, aby zaplatil předplatné na Katolický týdeník těm, co chodí do kostela. Tehdy jsem se smál od ucha k uchu, že to snad není ani pravda, že nemá na to, aby zaplatil předplatné katolických novin, aby v tom kostele alespoň něco bylo. Ale zkušenosti mne naučili a sám to zažívám, že je mnoho farností a kněží v nich, kde ani na ten Katolický týdeník nemají.

Drazí přátelé, dalo by se toho napsat ještě podstatně víc. „Zážitků mám mnoho". A to jak úsměvných, tak i smutných. Ale stejně nejlepší je prožít si to. Z každé zkušenosti se snažím vzít to, co pro mě připravil Bůh a jeho Prozřetelnost. Já se pletu, často chybuji, ale Boží prozřetelnost? Ta se přece v dějinách spásy a v životě žádného člověka nikdy nespletla a nikdy v budoucnu se ani nesplete.  Takže v mém životě se nestane nic, co by sám Bůh nechtěl, co by mi ze své lásky nedaroval. Já se jenom pořád učím přijímat ono vedení Boží prozřetelnosti. A snadné to není. Prostě, v mém životě se nestane nic, co by Bůh nechtěl. Takže, když mám být ve farnosti teď a tady, tak jedině Bohu díky za to. Já si přeji kolikrát hlouposti. Ale Bůh mi do života dává přece to, co doopravdy potřebuji. A Bůh mi daroval tyto moje farnosti.     Drazí přátele, děkuji vám za podporu. A to jak materiální, finanční, tak hlavně tu duchovní. Modliteb, postů a dalších obětí, které mají hodnotu v Božích očích, nikdy není dost. Dnes jsem si vědomý toho, že Bůh mne neposlal do současných farností sklízet pastorační úspěchy, abych byl „známým, věhlasným, populárním a oblíbeným knězem", ale abych rozséval. Tak rozsévám, kde můžu, jak můžu a co můžu. Některým se může zdát, že je to hloupé anebo pošetilé. Ale růst dává přece sám Bůh. Tak praví Bible. A ta má přece vždycky pravdu.

Buďte požehaní. S pozdravem P. Štefan Brinda