Farnost Otrokovice

"V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy." (Sk 4,12). Nejraději bych tu tento verš napsal alespoň stokrát, aby se zapsal hluboko nejen do paměti, ale zejména do srdce každého, kdo tento text čte. Proč?

Neboť kromě Ježíše nám nikdo v celém vesmíru nemůže darovat věčný život, odpuštění provinění a vítězství nad zlem. Nikdo kromě Ježíše nás nemůže povýšit ze stavu stvoření do stavu Božích dětí. A to zcela zdarma. Toto je spása!

Když jsem kdysi dávno poprvé slyšel větu, že Ježíš je řešením všech problémů, pokládal jsem ji spíše za výplod přehnané zbožnosti než za pravdu. Když ji píšu dnes, vím, že je to tak. Mnoho křesťanů však tomu nevěří… Hledáme spásu v penězích, ve zdraví, v kariéře, v moci… Toto vše může být skvělé, pokud to dobře používáme, ale nic z toho nám nedá radostnou věčnost. Jsou to jen prostředky, které máme k dispozici a které máme správně používat! Cíl je "za nimi" - a je jím Ježíš.

A právě toto je skvělé - že my svého cíle dosahujeme každý den. Každý den můžeme žít s Ježíšem, který nás vede tímto životem, v jeho všednosti a každodennosti. Kéž bych to uměl žít - lépe, důsledněji, ochotněji. Nejde mi to. Naučil jsem se však jedné věci - Bůh ode mě nečeká, že mi to půjde. Čeká, že budu s ním, i když mi to nepůjde. Je Otec - nečeká od svého dítěte výkony, kterých není schopno, ale čeká, že se ho dítě bude držet za ruku.

Moje pýcha to neumí snést - pýcha totiž očekává dokonalost, aby mohla být pyšná. Pokud dokonalost nedosahuje, dělá výčitky a stává se z ní zraněná pýcha, která mě obírá o radost, protože si myslím, že nejsem dost dobrý na to, aby mě Bůh miloval, protože mám výčitky, že mi to nejde. Tehdy mě však víra v to, že Ježíš je mou spásou, že díky němu jsem Božím dítětem, vede k tomu, že se pevněji chytím Otcovy ruky…

Možná jsem to napsal složitě. Ale snad pochopíš - nejde o dokonalost, ale o vztah.