Farnost Otrokovice

Křtem jsme vstoupili do země žijících. Od té doby můžeme plně vnímat, že Bůh je s námi, je naší spásou i záchranou. Bůh nad námi plesá a jásá. Bůh je náš pokoj. Takové myšlenky můžeme nalézt v dnešních liturgických textech. A možná při jejich čtení objevíš další, které zvlášť promlouvají k tvému ​​srdci. Jsou pravdivé.

Můžeme v nich nalézt i jedno mimořádné povolání všech křesťanů – povolání radovat se. Mimořádně proto, že jde o jinou radost, než jakou nám nabízejí smysly. Jedná se o radost v Pánu. Je to radost, která nezávisí na tom, jak se cítíme, zda se nám daří nebo nedaří, jestli nás chválí nebo pronásledují, zda jsme v nemocnici nebo na pláži. Radost v Pánu vyplývá ze života s ním za všech okolností. A to je přesně to, co svět nemůže pochopit. Taková radost totiž přináší Boží pokoj, dává nám schopnost nebýt ustaraní. To neznamená, že jsme lhostejní k utrpení či bolesti – vždyť jinde Pavel říká: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími“ (Řím 12,15). Čili i pláč nám nesmí být cizí – ale nesmí nás ani obrat o radost v Pánu.

Jak se taková radost projevuje? Především již zmiňovaným pokojem, který naplňuje srdce radujícího se člověka. Mírností - Pavel píše, že všichni lidé ji mají na nás vidět. A také modlitbou plnou díků – a to i tehdy, když prosíme.

Je však jedna vlastnost radosti v Pánu, která je dnešních textech poněkud ukrytá – taková radost se prožívá spolu s lidmi: v rodině, ve společenství, ve farnosti. Radovat se v Pánu sám je oxymoron (spojení slov, která se navzájem vylučují, například kulatá kostka). Nemůžu se radovat v Pánu, pokud se o svou radost nepodělím, pokud si ji nechávám pro sebe.

Taková radost společenství je ukryta i ve výzvě proroka Sofoniáše: „Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero!“ (Sof 3,14). Prorok zde slovem dcera oslovuje celý národ, ne jednotlivce. A z čeho se mají radovat? „Pán je s tebou!“

A všimni si, že když se Jana Křtitele lidé ptají, co mají dělat, zaměřuje jejich pozornost na lidi kolem nich: podělit se, být spravedlivý, nikoho netrápit a nekřivdit… Neříká jim, že mají více chodit do chrámu a více se modlit. To jsou totiž samozřejmosti. Ale říká jim, že nesmějí být individualisté, že mají dělat všechno pro to, aby lidé kolem nich se měli lépe, aby mohli mít také radost v Pánu.

Když kráčíme cestou synodu s Ježíšem, je čas trochu si zpytovat svědomí, jestli jsme neprosákli smýšlením individualismu. Například ve vztahu ke mši svaté. „Já a Ježíš“ je sice krásná věta, ale pokud nepřejde do „my a Ježíš“, tak se stává egoismem. Nedovolme to, ale místo toho „plesejme a jásejme, neboť s námi je Bůh“ (Iz 12,6). Všimni si, že i Izaiáš mluví v množném čísle.

Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/