Farnost Otrokovice

Kráčet společně (Syn hodos)

Možná se v nás vynořuje v těchto dnech otázka, co se to děje ve světě. Pro nás v nedalekém světě. Dnešní evangelium nám odhaluje příčinu, dává odpověď ve své poslední větě: „Z plnosti srdce mluví… ústa“ (Lk 6, 45). Naše přísloví to říká takto: „Co na srdci, to na jazyku.“ A protože žádná slova nezůstávají bez následků, tak špatná slova, slova nenávisti, hněvu, lži, nepravdy… způsobila, že dnes máme válku. Když hledáme příčiny zla ve světě, kdesi v té řadě příčin je zlo, zrozené slovy usazenými v srdcích konkrétních lidí. Přičemž to zlo není doménou jednoho národa či jednoho člověka. Je v srdcích mnoha lidí napříč jazyky, národy, státy, rasami… Pokud nedávám pozor, nejednou se objeví i v mém. A je pořádná dřina nechat ho v sobě zemřít.

Jsou-li v nás dnes obavy, co bude zítra, do jakého dne se vzbudíme, tak jako křesťané jsme povinni hledat cesty, jak přinést pokoj. Ježíš ukazuje cestu - břevno ve vlastním oku a smítko v oku bližního. Pokud chci s někým spolu kráčet (syn hodos), tak se to nedá, jak ho svým břevnem mlátím za to, že on mě píchá svou třískou… Čili první věc, jak dosáhnout pokoje (i míru), je pokání ze svého břevna, jeho odstranění – neboli metanoia, změna smýšlení i jednání. Nechat špatné slovo zemřít ve svém srdci…

Víš, kdy lhář přestane být lhářem? Ne tehdy, když přestane lhát, ale když začne mluvit pravdu. Kdy zloděj přestane být zlodějem? Ne tehdy, když přestane krást, ale když všechno ukradené vrátí. I s odprošením a lítostí. Kdy špatný člověk přestane být špatným? Nestačí přestat dělat zlo. Musí začít dělat dobro. Musí začít svým životem slavit Pána.

Vždy, když se stane něco velkého (donedávna pandemie, nyní válka), objeví se ve mně myšlenka, zda má smysl pokračovat v tom, co dělám. A vždy dostanu velmi rychlou odpověď. Tentokrát zní takto: „Proto buďte pevní, moji milí bratři, nedejte se zviklat a vždy vynikejte v díle Páně. Víte přece, že vaše námaha není marná, když ji konáte ve spojení s Pánem.“ (1 Kor 15, 58). Ať je tato věta z dnešního druhého čtení i pro tebe povzbuzením neochabovat. Až do konce, do posledního dne svého života ochotně konejme dílo spásy, neboť každý den někdo vedle nás potřebuje naše svědectví lásky k Bohu, je-li třeba, i slovy.

Toto je cesta, jak se dostat z války, z neštěstí: svým životem – myšlením, mluvením i jednáním – slavit Pána. Ještě i ve stáří budeme přinášet ovoce a tak zvěstujeme, že Pán je spravedlivý a nepravosti v něm není… (Ž 92).