Farnost Otrokovice

Kráčet společně (Syn hodos)

Bůh si vystačí sám, Je naprosto dokonalý a nic víc nepotřebuje. A právě proto přivádí do úžasu a k bázni poznání, že Trojice, která je plná láskyplných vztahů, vzájemného darování a dokonalosti, se rozhodla mít někoho mimo sebe, s kým by se dělila o svou lásku a věnovala by mu svou plnou pozornost. Bůh stvořil vesmír a zvláště Zemi jako scénu pro svou posvátnou romanci – jako místo, kde člověku zjevuje svou krásu a dobrotu a snaží se získat jeho srdce.

Občas se někde objeví tvrzení, že Bůh pořádně zariskoval, když stvořil člověka se svobodnou vůlí, zvláště když už bylo po vzpouře andělů a existovali démoni. Ale nemyslím si, že Bůh něco riskoval. To by totiž znamenalo, že by musel přemýšlet asi takto: „Stvořím člověka ke svému obrazu. Zvládne ale svou svobodu? Jak to dopadne?“ Nic takového se nedělo. Bůh přesně věděl, jak to dopadne. A přesto do toho šel. Není tohle jeden z největších důkazů jeho lásky k nám?

Když dnes tedy slavíme Nejsvětější Trojici, neslavíme jen nějaké tajemství, které zcela přesahuje naše chápání i představivost, ale slavíme i svátek nás, lidí: Bůh je tak plný lásky, že nás chtěl. Dává se nám znát a jednou budeme u něho. My známe dějiny jen po dnešní den - po 12. červen 2022. Bůh je zná až do konce. A dal nám poznat, že jednou se nám zjeví ve slávě a bude nové nebe a nová země.

Ať tyto myšlenky v nás vyvolávají úžas, bázeň i důvěru: „Pane, náš Vládce, jak vznešené je tvé jméno na celé zemi!“

Možná se to někomu bude zdát přitažené za vlasy, ale dnešní slavnost má pro mě velmi úzkou souvislost se synodálním společným kráčením. Absolvovali jsme ve farnosti ve třech skupinách už 26 setkání k synodálním tématům. A vnímám, jak nás ta setkání sblížila. Někdy byly rozhovory náročné, někdy jsme se neuměli pohnout z místa a tématu jsme nerozuměli. Ale ta snaha být spolu, poslouchat Boží slovo, modlit se, hledat Pánovy cesty… - to nás sbližovalo nejen navzájem, ale také s Ježíšem, o kterém věříme, že nás tímto kráčením vedl. Vnikali jsme do srdce Trojice, vedeni Duchem. Nedělo se to vědomostmi, světskou moudrostí, ale společným přebýváním před Otcem. Těšíme se na ovoce, které tento čas přinese naší farnosti, možná i diecézi či celé Církvi. A přestože diecézní fáze synodu končí, všechny farnosti, kde se nic nedělo, mohou tato setkání kdykoli rozjet pro svůj vlastní růst pro Pána.

Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/