Farnost Otrokovice

Kráčet společně (Syn hodos)

Asi málokdo z věřících se cítí jako „blažený lid“. Kdybychom se na to ptali v nějaké farnosti, asi by ni-kde neřekli, že svou farnost vnímají jako „blažený lid“. A přece to dnes v žalmu opakujeme: „Blažený lid, který si Pán vyvolil za dědictví“ (srov. Ž 33, 12). Jak to tedy je? Inu tak, že skutečně jsme blažení. Ne proto, že se tak cítíme, ale proto, že to je pravda. Podívejme se, jak to prožíval samotný vyvolený národ. Kniha moudrosti idealizuje postoj Izraelitů k času jejich vysvobozování z egyptského otroctví, když o nich říká, že „byli dobré mysli“ a „předem zazpí-vali chvalozpěvy otců“ (18, 6. 9). Přitom z Knihy Exodus víme o reptání, nevíře, malomyslnosti, ne-ochtě… Možná to je však tak, jako dnes – svatopisec zachytil křik křiklounů, ale pokorné přijímání Božích darů ostatními zůstalo kdesi v pozadí, možná pokládáno za samozřejmost. A právě tito pokorní vnímali své vysvobození jako blaženost. Jakoby nám Písmo naznačovalo, že Boží dary nebudou všichni přijímat s nadšením a ochotou podřídit se Božím cestám, že to vždy bude „maličké stádo“ (Lk 12, 32), které bude říkat: „Co křičí? Copak nevidí, jak dobrý je Bůh?“ I Ježíš nám mluví o dvou druzích lidí, kteří očekávají svého pána, když se vrátí z cesty. Jedni z nich jsou „blahoslavení sluhové“ (12, 43), neboť jejich pán najde bdít. Druzí budou zbiti, neboť si řekli: „Pán nějak nejde“ (12, 45) a přestali dbát na dobro/blaženost vlastní i těch, kteří jim byli svěřeni. Jsme blaženi, protože nám bylo dáno království (12, 32). Přitom blaženost nespočívá ve vlastnění něja-kých materiálních dober (Ježíš hned v další větě říká, že máme všechno prodat a rozdat), ale v srdci, které je oddáno Bohu. V tomto smyslu je úplně jedno, jestli je někdo boháč nebo chudý, neboť i jeden, i druhý může mít srdce připoutané k Bohu, chce-li a pokud Boha hledá. Vzorem je nám Abraham. Když jsem si četl text z Listu Židům (11, 1–2. 8–12), který dnes tvoří druhé čtení, přemýšlel jsem, jak asi vypadal Abrahamův vztah s Bohem. Asi se nemodlil každý den v tom vý-znamu, jak vnímáme modlitbu dnes. Určitě nečetl Písmo, vždyť žádné nebylo, nechodil do chrámu, žádný totiž nestál. Písmo vzpomíná, že čas od času přinesl nějakou oběť. Z hlediska křesťanství bychom řekli, že byl velmi vlažný ve své víře, téměř nepraktikující. Ale Abraham žil ze svých setkání s Bohem. Čekal napl-nění příslibů. A dělal to, co Bůh od něho chtěl. Proto nám je vzorem víry. Věř a budeš blažený.