Farnost Otrokovice

Kráčet společně (Syn hodos)

Dnešní čtení jsou pro mě jakýmsi doplněním dvou témat. První je plesání v Pánu, o kterém jsem psal před týdnem. V nějaké formě výzvu k plesání nacházíme nejen v dnešním žalmu („Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte!“ – Ž 98, 4), ale také v příbězích prvního čtení a evangelia. Druhým tématem je jakési doplnění školy vděčnosti. Učíme se jí od dětství. Máme projevovat vděk za dobro, které se nám dostalo. Ale prorok Elizeus, vlastně uzdravený Syřan Náman, i uzdravený Samaritán nás učí jakési vyšší úrovni vděčnosti. V čem spočívá?

Náman se po uzdravení chtěl odvděčit Elizeovi určitě bohatými dary. Když je prorok odmítl, Námanovi „svitlo“ a svou vděčnost se rozhodl projevit jinak – vzal na dva mezky zeminy a rozhodl se už nikdy neobětovat jiným bohům, jen Pánu. Vděčnost jako oslava Boha.

Totéž udělal uzdravený Samaritán – „velkým hlasem velebil Boha“ (Lk 17, 15). Nejprve zvelebování Boha, potom děkování Ježíši. Věděl, že dar jeho zdraví není dílem člověka, ale dílem Boha. Tehdy ještě nevěděl, že Ježíš je Bůh. Ale znal pořadí – nejprve Bůh, potom člověk.

Učme se to od těchto dvou mužů, kteří byli pro Židy cizinci. Máme sloužit jedině Bohu, jedině jemu přinášet oběti a projevovat svou vděčnost velebením. Nikdy však nezapomínejme na lidi, skrze které nám Bůh prokázal svá dobrodiní. I jim patří díky.

Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/