Farnost Otrokovice

Pokračujeme v našem postním zamyšlení nad přikázáními Desatera.

Nejprve na začátek se povzbudíme a uděláme malé opakování.

 

Lucie Bílá – Desatero

 

o. Kuffa, Prvé božie prikázanie

 

o. Marián Kuffa, Druhé božie prikázanie

 

3. přikázání v knize Exodus:

Zachovávej den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj dobytek ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (Ex 20,8-11)

Nejčastější hříchy proti 3. přikázání:

Nedodržení eucharistického půstu

Lhostejnost ke sv. přijímání

Nakupování v neděli

 

Oblasti těžkých hříchů 3. přikázání:

Neúčast na mši v neděli a zasvěcené svátky

Práce v neděli

Nedodržení povinnosti sv. přijímání alespoň v době velikonoční

 

3. přikázání v Katechismu katolické církve:

 

            Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha: Nebudeš dělat žádnou práci ... (Ex 20,8‑10).

            Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou! (Mk 2,27‑28).

 

Sobotní den

2168   Třetí přikázání desatera připomíná posvátnost soboty: "Sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku" (Ex 31,15).

2169   Písmo vzhledem k tomu připomíná stvoření: "V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý" (Ex 20,11).

2170   Písmo vyjevuje ve dni Páně také památku na osvobození Izraele z egyptského otroctví: "Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a napřaženým ramenem; proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku" (Dt 5,15).

2171   Bůh svěřil Izraeli sobotu, aby ji zachovával na znamení věčné smlouvy. Sobota je pro Pána, svatě vyhrazena chvále Boha, jeho díla stvoření a jeho spásonosných činů ve prospěch Izraele.

2172   Boží činnost je vzorem pro lidskou činnost. Jestliže si Bůh sedmého dne "odpočinul" (Ex 31,17), i člověk má "odpočívat" a dovolit i dalším, především chudým, aby si mohli oddechnout (Ex 23,12). Sobota přeruší každodenní činnost a umožní oddech. Je to den protestu proti otroctví práce a kultu peněz.

2173   Evangelium uvádí četné příležitosti, při kterých byl Ježíš obviňován, že porušuje zákon o sobotě. Avšak Ježíš nikdy neporušuje svatost toho dne. Dává mu ze své autority ryzí vysvětlení: "Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu" (Mk 2,27). Kristus ve své dobrotě považuje za správné "v sobotu jednat dobře" spíše, než zle, "život zachránit", než zabít" (Mk 3,4). Sobota je den Pána milosrdenství a úcty vzdávané Bohu. "Syn člověka je pánem i nad sobotou" (Mk 2,28).

 

Den Páně

            Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho (Ž 118,24).

 

Den zmrtvýchvstání: nové stvoření

2174   Ježíš vstal z mrtvých "první den týdne" (Mt 28,1; Mk 16,2; Lk 24,1; Jan 20,1). Jako "první den" připomíná den Kristova vzkříšení první stvoření. Jako "osmý den", který následuje po sobotě, znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Pro křesťany se stal prvním ze všech dní, prvním ze všech svátků, den Páně ("e Kyriaké eméra", "dies dominica"), "neděle":

            Shromažďujeme se v den slunce, protože je to první den, v němž Bůh přeměnil temnoty a hmotu a stvořil svět; a také tohoto dne Ježíš Kristus, náš Spasitel vstal z mrtvých.

 

Neděle -  dovršení soboty

2175   Neděle se jasně liší od soboty, po níž časově každý týden následuje a nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis. A v Kristově velikonoční oběti (Pascha) dovršuje duchovní pravdu hebrejské soboty a ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Vždyť kult zákona připravoval na Kristovo tajemství a to, co se v něm konalo, bylo předobrazem nějakého rysu vztahujícího se na Krista:

            Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději, a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne, v němž vzešel náš život, skrze milost Pána a jeho smrt.

2176   Slavení neděle uskutečňuje mravní předpis přirozeně vepsaný do lidského srdce "vzdávat Bohu vnější, viditelnou, veřejnou a pravidelnou úctu na památku jeho všeobecné blahovůle vůči lidem". Nedělní bohoslužba je splněním mravního přikázání Staré smlouvy, od níž přebírá rytmus a ducha tím, že každý týden oslavuje Stvořitele a Vykupitele svého lidu.

 

Nedělní eucharistická oběť

2177   Nedělní slavení dne a eucharistie Páně je středem života církve. "Neděle, kdy se podle apoštolské tradice slaví velikonoční tajemství má být dodržována v celé církvi jako hlavní zasvěcený svátek".

            "Stejně mají být dodržovány dny Narození našeho Pána Ježíše Krista, Zjevení Páně, Nanebevstoupení, Nejsvětějšího Těla a Krve Krista, Svaté Boží Rodičky Marie, Neposkvrněného Početí a Nanebevzetí, svatého Josefa, svatých apoštolů Petra a Pavla a konečně Všech svatých".

2178   Tento zvyk křesťanského shromáždění sahá až do počátků apoštolské doby. List Židům připomíná: nezanedbávejte svá "společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte" (Žid 10,25).

            Tradice uchovává vzpomínku na stále aktuální nabádání: "Pospíšit si do kostela, přiblížit se Pánu a vyznat své hříchy, kát se během modlitby ... účastnit se svaté a božské liturgie, ukončit vlastní modlitbu a neodcházet před rozloučením ... Často jsme to opakovali: tento den vám Pán udělil na modlitbu a odpočinek. Je to den, který učinil Pán. Radujme se v něm a jásejme".

2179   "Farnost je určité společenství věřících, trvale ustanovené v rámci místní církve, jehož pastýřská péče pod pravomocí diecézního biskupa je svěřena faráři, jako jeho vlastnímu pastýři". Je to místo, kam mohou být svoláni všichni věřící, aby slavili nedělní eucharistickou oběť. Farnost učí křesťanský lid, jak se má řádně vyjadřovat v liturgickém životě, shromažďuje jej při této slavnosti, učí Kristovu spásonosnou nauku, uplatňuje lásku Pána v dobrých a bratrských skutcích:

            Nemůžeš se modlit doma jako v kostele, kde je Boží lid shromážděn, kde se volání vznáší k Bohu jedním srdcem. Tam je něco víc, jednomyslnost duchů, souhlas duší, svazek lásky, modlitby kněží.

 

Nedělní povinnost

2180   Církevní přikázání definuje a upřesňuje Pánův zákon: "V neděli a jiné zasvěcené svátky mají věřící povinnost účastnit se mše svaté". "Přikázání účastnit se mše svaté plní ten, kdo se jí účastní, kdekoliv je slavena katolickým obřadem, buď týž sváteční den nebo navečer předcházejícího dne".

2181   Nedělní eucharistická oběť odůvodňuje a povrzuje celé křesťanovo jednání. Proto jsou věřící povinni účastnit se eucharistie v zasvěcené dny, ledaže jsou z vážných důvodů omluveni (např. nemoc, péče o kojence anebo jsou svým farářem zproštěni  dostanou dispens). Ti, kteří vědomě nedbají o tuto povinnost, dopouštějí se těžkého hříchu.

2182   Účast na společném slavení nedělní eucharistie je svědectví příslušnosti a věrnosti Kristu a církvi. Tímto způsobem věřící dosvědčují své společenství víry a lásky. Zároveň vydávají svědectví Boží svatosti a své naděje na spásu. Vzájemně se posilují působením Ducha svatého.

2183   "Chybí‑li posvěcený služebník nebo není‑li z jiné závažné příčiny možné účastnit se slavení eucharistie, živě se doporučuje, aby se věřící zúčastnili bohoslužby slova, koná‑li se ve farním chrámu nebo na jiném posvátném místě, podle směrnic diecézního biskupa, nebo aby se přiměřenou dobu věnovali osobní modlitbě nebo modlitbě v rodině nebo naskytne‑li se příležitost, ve skupinách rodin".

 

Den milosti a pracovního klidu

2184   Jako Bůh "přestal sedmý den konat veškeré své stvořitelské dílo" (Gn 2,2), tak i život člověka má rytmus práce a odpočinku. Ustanovení dne Páně přispívá k tomu, aby všem byla dána možnost "mít dostatek klidu a volného času, který by jim dovolil pěstovat rodinný, kulturní, společenský i náboženský život".

2185   V neděli a v jiných zasvěcených svátcích se věřící mají zdržovat těch prací nebo činností, které jsou na překážku bohoslužbě a radosti, jež je vlastní dnu Páně, konání milosrdných skutků a nezbytnému uvolnění mysli i těla. Potřeby rodiny nebo velká společenská užitečnost jsou oprávněnou omluvou před příkazem o nedělním klidu. Věřící však budou bdít, aby oprávněné omluvy nevytvářely zvyky škodlivé náboženství, rodinnému životu a zdraví.

            Láska k pravdě hledá posvátný volný čas, potřeba lásky přijímá spravedlivou práci.

2186   Sluší se, aby si křesťané mající volný čas, vzpomněli na své bratry, kteří mají tytéž potřeby a tatáž práva, a nemohou si odpočinout pro svou chudobu a nouzi. Křesťanská zbožnost zasvěcuje tradičně neděli dobrým skutkům a pokorným službám, které potřebují nemocní, zesláblí, staří. Křesťané budou světit neděli také tím, že budou mít čas pro svou rodinu a své blízké a budou k nim pozorní, což jim mohou stěží věnovat jiné dny v týdnu. Neděle je vhodná doba pro zamyšlení, mlčení, studium a rozjímání, to prospívá růstu vnitřního a křesťanského života.

2187   Světit neděle a svátky vyžaduje opravdové společné úsilí. Každý křesťan se musí vyhnout tomu, aby bez potřeby uložil jiným, co by jim bránilo dodržovat den Páně. Když zvyklosti (sport, restaurace, atd.) a společenské potřeby (veřejné služby, atd) vyžadují od některých nedělní práci, ať se každý cítí odpovědný za to, aby si vyhradil dostatečný volný čas. Věřící se budou s mírností a láskou starat o to, aby se vyhnuli výtržnostem a násilným činům, k nimž někdy dochází při davových zábavách. Navzdory přísným požadavkům hospodářství, veřejná moc bude dohlížet na to, aby zajistila občanům čas určený k odpočinku a k bohoslužbě. Zaměstnavatelé mají podobnou povinnost vůči svým zaměstnancům.

2188   Při respektování náboženské svobody a obecného blaha všech, se křesťané mají zasazovat o to, aby neděle a zasvěcené církevní svátky byly zákonem uznány jako dny pracovního klidu. Mají dávat všem veřejný příklad modlitby, úcty a radosti a hájit své tradice jako cenný přínos k duchovnímu životu lidské společnosti. Jestliže zákonodárství země nebo jiné důvody ukládají nedělní práci, ať se přesto tento den prožívá jako den našeho osvobození, který nám dává účastnit se tohoto slavnostního "shromáždění" církve, "obce prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi" (Žid 12,22‑23).

 

P. Max Kašparů o vztazích a výchově

 

4. přikázání v knize Exodus:

Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (Ex 2,12)

 

Nejčastější hříchy proti 4. přikázání:

Neposlušnost dětí vůči rodičům.

Ničení úcty mezi manžely, dětí k rodičům.

Pomlouvání a kritika autorit bez modlitby za ně. K tomu sv. Jan Pavel II. dává radu: Kritizoval jsi někoho? Pomlouval? Jednou tolik času, jak jsi kritizoval, pomlouval, se za něj modli!!!

Neplnění slibů daných Bohu, co se týče výchovy ve víře.

 

Oblasti těžkých hříchů:

Fyzické násilí nebo psychické týrání rodičů, dětí.

Ponechání v těžké nouzi jak rodičů, tak dětí.

 

4. přikázání v Katechismu katolické církve:

Cti otce svého i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh (Ex 20,12).

            A poslouchal je (Lk 2,51).

           

            Sám Pán Ježíš připomenul důležitost tohoto "Božího přikázání" (Mk 7,8‑13). Apoštol učí: "Děti, poslouchejte své rodiče, jak se to sluší u křesťanů, protože tak to má být. Cti svého otce i matku ‑ to je první přikázání, při kterém se slibuje odměna: aby se to dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi"(Ef 6,1‑3).

2197   Čtvrté přikázání zahajuje druhou desku zákona. Ukazuje řád lásky. Bůh chtěl, abychom po něm ctili své rodiče, kterým vděčíme za svůj život a kteří nám předali poznání Boha. Jsme povinni ctít a respektovat všechny, kterým Bůh předal svou autoritu pro naše dobro.

2198   Toto přikázání je vyjádřeno kladným způsobem jako povinnost, kterou máme splnit. Ohlašuje následující přikázání, týkající se zvláštní úcty k životu, manželství, majetku, slovu. Je jedním ze základů sociální nauky církve.

2199   Čtvrté přikázání se výslovně obrací k dětem v rámci jejich vztahů k otci a matce, neboť tento vztah je nejvšeobecnější. Týká se stejně příbuzenských vztahů s členy celého rodu. Požaduje, abychom zahrnovali ctí, láskou a vděčností prarodiče a předky. Vztahuje se konečně na povinnosti žáků vůči učitelům, zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, podřízených vůči jejich nadřízeným, občanům vůči jejich vlasti, vůči těm, kdo spravují veřejné věci a vůči vládním představitelům.

            Toto přikázání zahrnuje a rozumí se jím i povinnosti rodičů, poručníků, učitelů, veřejných i vládních představitelů, všech kteří vykonávají nějakou pravomoc nad druhými nebo nad nějakým společenstvím osob.

2200   Zachovávání čtvrtého přikázání má svou odměnu: "Cti svého otce i svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh" (Ex 20,12). Dodržování tohoto přikázání přináší spolu s duchovními plody i časné plody pokoje a blahobytu. Naopak přestupování tohoto přikázání působí těžké škody společenství i lidským osobám.

 

Rodina v Božím plánu

Povaha rodiny

2201   Manželské společenství je založeno na souhlasu manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny k dobru manželů a k plození a výchově dětí. Manželská láska a plození dětí vytvářejí mezi členy téže rodiny osobní vztahy a základní odpovědnosti.

2202   Muž a žena, spojeni manželstvím, tvoří spolu se svými dětmi rodinu. Tato instituce předchází jakékoliv uznání ze strany veřejné moci; sama si zjednává vážnost. Ta se bude považovat za normální vztah, podle něhož se mají hodnotit různé způsoby příbuzenství.

2203   Bůh tím, že stvořil muže a ženu, ustanovil lidskou rodinu, a dal jí základní řád. Její členové jsou osoby stejné důstojnosti. Pro obecné blaho jejích členů a společnosti jsou v rodině různé odpovědnosti, práva a povinnosti.

 

Křesťanská rodina

2204   "Křesťanská rodina je projevem a zvláštním uskutečněním církevního společenství; také z tohoto důvodu může a má být nazývána "domácí církví". Je společenstvím víry, naděje a lásky; v církvi nabývá zvláštní důležitosti, jak je to zřejmé v Novém zákoně.

2205   Křesťanská rodina je společenstvím osob, znamením a obrazem společenství Otce a Syna v Duchu svatém. Její plodivá a výchovná činnost je odleskem stvořitelského díla Otce. Rodina je povolána, aby se podílela na modlitbě a oběti Krista. Denní modlitba a čtení Božího slova v ní posilují lásku. Křesťanská rodina je hlasatelkou evangelia a je misionářská.

2206   Vztahy v lůně rodiny přinášejí sebou důvěrnost citů, náklonností a zájmů, která se rodí především ze vzájemného respektování osob. Rodina je výsadní společenství povolané k tomu, aby uskutečnilo "vzájemné dorozumění manželů a horlivou spolupráci při výchově dětí".

 

Rodina a společnost

2207   Rodina je základní buňkou společenského života. Je to přirozená společnost, v níž jsou muž i žena povoláni k tomu, aby se dávali sobě navzájem v lásce a v daru života. Autorita, stálost a život vztahů v lůně rodiny tvoří základy svobody, bezpečnosti a bratrství v rámci společnosti. Rodina je společenství, v němž se lze již od mládí naučit mravním hodnotám, začít uctívat Boha a dobře užívat svobody. Rodinný život je uvádění do života společnosti.

2208   Rodina má žít takovým způsobem, aby se její členové naučili všímat si a pečovat o mladé i staré, o nemocné osoby i tělesně postižené a chudé. Mnoho rodin nemá v určitých chvílích možnost poskytnout takovou pomoc. Tehdy se musí jiné osoby, jiné rodiny a úměrně i společnost, postarat o jejich potřeby: "Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa" (Jak 1,27).

2209   Rodina musí být podporována a chráněna náležitými sociálními opatřeními. Kde rodiny nejsou s to plnit své úkoly, jiné společenské útvary mají povinnost jim pomáhat a podporovat rodinné zřízení. Podle zásady subsidiarity se větší společenství vystříhají toho, aby si neprávem přivlastňovala její přednostní práva nebo aby se vměšovala do jejího života.

2210   Důležitost rodiny pro život a blahobyt společnosti, ukládá společnosti samé zvláštní odpovědnosti při podporování a upevňování manželství a rodiny. "Státní moc má považovat za svou svatou povinnost, hájit ji a podporovat, chránit veřejnou mravnost a příznivě ovlivňovat hmotnou úroveň rodin".

2211   Politické společenství má povinnost vážit si rodiny, pomáhat jí a zajišťovat zvláště:

            svobodu založit ji, mít děti a vychovávat je podle svého mravního a náboženského přesvědčení;

            ochranu stálosti manželského svazku a rodinného zřízení;

            svobodu vyznávat svou víru, předávat ji, vychovávat v ní děti a použít k tomu nutných prostředků a ústavů;

            právo na soukromé vlastnictví, svobodu pustit se do podnikání, obstarat si práci a dům, právo vystěhovat se;

            v souladu se zřízeními se v jednotlivých zemích právo na lékařské ošetření, na pomoc starým osobám, na rodinné přídavky;

            ochranu bezpečnosti a zdraví, zvláště co se týká nebezpečí jako drogy, pornografie a alkoholismus, atd.;

            svobodu vytvářet sdružení s jinými rodinami a být tak zastoupeny před občanskými orgány.

2212   Čtvrté přikázání vnáší světlo i do jiných vztahů ve společnosti. Ve svých bratřích a ve svých sestrách vidíme děti svých rodičů; ve svých příbuzných, potomky svých předků; ve svých spoluobčanech, děti své vlasti; v pokřtěných děti církve, naší Matky; v každé lidské osobě, syna nebo dceru Toho, který chce být nazýván "náš Otec". Proto mají naše vztahy osobní charakter. Bližní není nějaký "jedinec" lidské pospolitosti; je to "někdo", kdo pro svůj známý původ zasluhuje zvláštní pozornost a úctu.

2213   Lidská společenství se skládají z lidí. Jejich dobrá vláda (správa) se neomezuje pouze na to, aby zaručovala práva a dodržování povinností, nýbrž dodržuje i smlouvy. Spravedlivé vztahy mezi podnikateli a zaměstnanci, mezi vládními představiteli a občany předpokládají přirozenou laskavost odpovídající důstojnosti lidské osoby, které leží na srdci spravedlnost a bratrství.

 

Povinnosti členů rodiny

Povinnosti dětí

2214   Božské otcovství je zdrojem lidského otcovství; patřičná úcta k rodičům má svůj základ v božském otcovství. Úcta dětí, nezletilých i dospělých, k vlastnímu otci i k vlastní matce, pramení z přirozeného citu, zrozeného z pouta, které je váže. Tuto úctu vyžaduje Boží přikázání.

2215   Úcta k rodičům (synovská zbožnost) je úkonem vděčnosti vůči těm, kteří darem života, svou láskou a svou prací, přivedli své děti na svět a umožnili jim růst věkem, v moudrosti a v milosti. "Z celého srdce měj ve vážnosti svého otce a nikdy nezapomínej na bolesti té, která tě porodila. Pamatuj, že jsi byl jimi zplozen. Jak jim odplatíš, co ti oni dali?" (Sir 7,27‑28).

2216   Synovská úcta se projevuje opravdovou ochotou a poslušností: "Dodržuj, můj synu, otcovy příkazy, a matčiným poučováním neopovrhuj ... Povedou tě, kamkoliv půjdeš, když budeš ležet, budou tě střežit, procitneš a budou s tebou rozmlouvat" (Př 6,20‑22). "Syn otcovským káráním zmoudří, kdežto posměvač pohrůžky neposlouchá" (Př 13,1).

2217   Po celou dobu, v níž syn žije v domě svých rodičů, má poslouchat každé jejich žádosti, odůvodněné jeho vlastním dobrem nebo celé rodiny. "Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů" (Kol 3,20). Děti mají také poslouchat rozumných rozkazů svých vychovatelů a všech, kterým je jejich rodiče svěřili. Jsou‑li však ve svědomí přesvědčeny, že je to mravně špatné poslechnout daný rozkaz, ať v tom neposlechnou.

            I když děti vyrostou, i nadále budou respektovat své rodiče. Vytuší jejich přání, budou je často žádat o radu, a přijmou jejich oprávněná napomenutí. S plnoletostí přestává poslušnost dětí vůči rodičům, ale ne úcta, která jim vždycky přísluší. Ta má ve skutečnosti svůj kořen v bázni Boží, jednom z darů Ducha svatého.

 

2218   Čtvrté přikázání připomíná dětem, které dospěly, jejich odpovědnost vůči rodičům. Podle svých možností jim mají hmotně i mravně pomáhat v letech jejich stáří a v době nemoci, osamocení nebo nouze. Ježíš připomíná tuto povinnost vděčnosti.

            Hospodin určil, aby si děti vážily otce a zajistil matčino právo nad syny. Kdo ctí otce, dočká se odpuštění svých hříchů a kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dožije se radosti na dětech a v den, kdy se modlí, bude vyslyšen. Kdo si váží otce, bude živ do vysokého věku. Kdo poslouchá Hospodina, připraví odpočinek své matce (Sir 3,2‑6).

            Synu, ujmi se svého otce v jeho stáří, nezarmucuj ho, dokud je živ. Pozbývá‑li rozumu, ber na něj ohled, a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle ... Kdo opouští otce, jako by se rouhal Bohu, kdo hněvá svou matku, bude proklet do Hospodina (Sir 3,12‑13.16).

2219   Synovská úcta napomáhá ke shodě v celém rodinném životě; týká se také vztahů mezi bratry a sestrami. Úcta k rodičům se odráží v celém rodinném prostředí. "Korunou starců jsou vnuci" (Př 17,6). "Buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce" (Ef 4,2).

2220   Křesťané jsou zvláště vděčni těm, od nichž přijali dar víry, milost křtu a život v církvi. Mohou to být rodiče, jiní členové rodiny, prarodiče, kněží, katecheté, jiní učitelé nebo přátelé. "V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké, a jak jsem přesvědčen, platí to i o tobě" (2 Tim 1,5).

 

Povinnosti rodičů

2221   Plodnost manželské lásky se neomezuje pouze na plození dětí, ale má se vztahovat i na jejich mravní výchovu a duchovní formaci. Vychovatelský úkol rodičů "je tak závažný, že stěží může být nahrazen tam, kde chybí". Právo a povinnost vychovávat jsou, pro rodiče, hlavní a nezcizitelná.

2222   Rodiče se mají dívat na své děti jako na Boží děti a respektovat je jako lidské osoby. Vychovávají své děti, aby dodržovaly Boží zákon tím, že sami ukazují, jak jsou poslušni vůle nebeského Otce.

2223   Rodiče jsou první, kdo mají odpovědnost za výchovu svých dětí. Tuto odpovědnost dosvědčují především vytvořením rodiny, v níž je běžná něha, odpuštění, úcta, věrnost a nezištná služba. Domácí krb je zvlášť vhodným místem k výchově ke ctnostem. Tato výchova vyžaduje, aby se děti naučily odříkání, správnému způsobu usuzování, sebeovládání, a tomu, co je podmínkou každé pravé svobody. Rodiče budou učit své děti, aby "podřizovaly hmotné a pudové hodnoty vnitřním a duchovním". Rodiče mají také zavážnou odpovědnost dávat svým dětem dobré příklady. Budou s to lépe své děti vést a napravovat, uznají‑li před nimi své chyby:

            Kdo miluje svého syna, má na něho stále připraveny důtky ... Kdo kárá svého syna, bude  mít z něho prospěch (Sir 30,1‑2).

            A vy, otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně (Ef 6,4).

2224   Domácí krb vytváří přirozené prostředí pro zasvěcování lidské bytosti do solidarity a společenských odpovědností. Rodiče budou učit své děti, aby se vyvarovaly kompromisů a podlostí, jež ohrožují lidské společnosti.

2225   Rodiče dostali z milosti svátosti manželství odpovědnost a výsadu evangelizovat své děti. Už od prvních let života je budou uvádět do tajemství víry, jejichž jsou pro děti "prvními hlasateli". Budou se snažit, aby se už od útlého věku účastnily na životě církve. Způsoby života v rodině mohou rozvíjet citové sklony, které pak po celý život tvoří ryzí předpoklady a opory živé víry.

2226   Rodiče musí začít vychovávat děti k víře již od útlého věku. To se uskutečňuje již tehdy, když si členové rodiny pomáhají růst ve víře svědectvím křesťanského života podle evangelia. Rodinná katecheze předchází, doprovází a obohacuje jiné způsoby učení víře. Rodiče mají poslání naučit děti modlit se a objevit jejich povolání Božích dětí. Farnost je eucharistické společenství a srdce liturgického života křesťanských rodin; je to výsadní místo katecheze dětí i rodičů.

2227   Děti pak přispívají k růstu svých rodičů ve svatosti. Všichni a každý si budou velkodušně a neúnavně navzájem odpouštět, co vyžadují urážky, hádky, křivdy a nevěrnosti. Radí k tomu vzájemná láska. Kristova láska to vyžaduje.

2228   Během dětství se ohled a náklonost rodičů vyjadřují především v péči a pozornosti, kterou věnují výchově svých dětí a ve starosti o jejich hmotné a duchovní potřeby. Během jejich dospívání, táž úcta a táž oddanost, vedou rodiče k tomu, aby děti vychovali ke správnému užívání rozumu a svobody.

2229   Rodiče, kteří jsou jako první odpovědní za výchovu dětí, mají právo zvolit pro ně školu, která odpovídá jejich přesvědčení. Toto je základní právo. Rodiče mají v rámci možností povinnost volit školy, které jim mohou nejlepším způsobem pomáhat v jejich úkolu křesťanských vychovatelů. Veřejné orgány mají povinnost zaručit toto právo rodičů a zajistit konkrétní podmínky, aby ho mohli uplatňovat.

2230   Když děti dospějí mají povinnost a právo zvolit své povolání a svůj životní stav. Tuto novou odpovědnost vezmou na sebe v důvěrném vztahu ke svým rodičům, které požádají a od nichž rádi přijmou upozornění a rady. Rodiče se vyhnou tomu, aby nutili své děti k volbě povolání nebo k volbě manžela (či manželky). Tato povinnost být zdrženliví (diskrétní) jim nebrání, spíše naopak, aby jim pomáhali moudrými radami, zvláště když plánují založit rodinu.

2231   Někteří se neožení či nevdají, aby se mohli starat o své rodiče nebo o své bratry a sestry, aby se mnohem výlučněji věnovali nějakému povolání nebo pro jiné pádné důvody. Ti mohou velkolepým způsobem přispívat k blahu lidské rodiny.

 

Rodina a Království

2232   I když jsou rodinné svazky důležité, přesto nejsou absolutní. Čím více syn dorůstá do své zralosti a lidské a duchovní nezávislosti, tím více se mu objasňuje a sílí jeho zvláštní povolání, které pochází od Boha. Rodiče budou respektovat takové povolání a napomáhat, aby na ně jejich děti odpověděly a šly za ním. Je třeba se přesvědčit, že prvním povoláním křesťana je následovat Ježíše: "Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden" (Mt 10,37).

2233   Stát se Ježíšovým učedníkem znamená přijmout výzvu patřit k Boží rodině, vést život shodný s jeho životním stylem: "Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka" (Mt 12,50).

            Rodiče přijmou a budou respektovat s radostí a díkůvzdáním Pánovo volání, s kterým se obrátil na jedno z jejich dětí, aby ho následovalo v panenství či panictví pro království, v zasvěceném životě nebo ve služebném kněžství.

 

Veřejná moc v občanské společnosti

2234   Čtvrté přikázání Boží nám předpisuje také ctít všechny, kteří k našemu dobru dostali od Boha autoritu ve společnosti. Osvětluje jak povinnosti toho, kdo vykonává pravomoc, tak těch, kteří z ní mají prospěch.

Povinnosti občanských orgánů

2235   Ti, kteří dostali úřední moc, ji mají vykonávat jako službu. "Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem" (Mt 20,26). Výkon nějaké úřední moci je mravně vymezen jejím božským původem, její rozumnou povahou a jejím specifickým předmětem. Nikdo nemůže nařídit nebo ustanovit, co je proti důstojnosti osob a proti přirozenému zákonu.

2236   Výkon úřední moci se snaží ozřejmit správnou stupnici hodnot, aby usnadňoval výkon svobody a odpovědnosti všech. Představení ať provádějí moudře distribuční spravedlnost tím, že počítají s potřebami a spoluprací každého a to z hlediska svornosti a pokoje. Ať se postarají o to, aby nařízení a směrnice, které dávají, neuváděly do pokušení tím, že staví proti sobě osobní zájem a zájem společenství.

2237   Politická moc je vázána respektovat základní práva lidské osobnosti. Bude se snažit provádět spravedlnost lidsky při respektování práva každého, především rodin a vyděděnců.

            Politická práva spojená s občanstvím mohou a musí být udělena podle požadavků obecného blaha. Nemohou být veřejnými orgány odňata bez oprávněného a přiměřeného důvodu. Výkon politických práv je zaměřen na obecné blaho národa a lidského společenství.

 

Povinnosti občanů

2238   Ti, kteří jsou podřízeni vládní autoritě budou považovat své nadřízené za zástupce Boha, který je ustanovil služebníky svých darů: "Kvůli Pánu se podřizujte každému lidskému zřízení ... Jednejte jako lidé svobodní, a ne jako lidé, kteří svobodou zakrývají svou špatnost, ale chovejte se jako Boží služebníci" (1 Petr 2,13.16). Poctivá spolupráce dává občanům právo a někdy ukládá i povinnost spravedlivě protestovat proti tomu, co se zdá být škodlivé důstojnosti osob a blahu společenství.

2239   Je povinností občanů přispívat s veřejnými orgány k blahu společnosti v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody. Milovat vlast a sloužit jí, to vyplývá z povinné vděčnosti a z řádu lásky. Podřízenost představitelům oprávněné moci a služba obecnému blahu vyžadují, aby občané plnili své funkce v životě politického společenství.

2240   Podřízenost představitelům uznávané moci a spoluzodpovědnost za obecné blaho nesou sebou mravní požadavek platit daně, vykonávat volební právo a bránit zem:

            Dávejte každému, co mu patří: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu uctivost, tomu uctivost, komu čest, tomu čest (Řím 13,7).

            Křesťané ... bydlí ve své vlasti, ale jako poutníci; podílí se na veřejném životě jako občané, ale na ničem nelpí jako cizinci ... Poslouchají platné zákony, ale svým životem překonávají zákony ... Tak vznešené je místo, které jim Bůh vykázal, a není dovoleno z něho zběhnout!

            Apoštol vybízí, aby se konaly modlitby a díkůvzdání "za vládce a za všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti" (1 Tim 2,2).

 

2241   Bohatší národy mají podle možností přijímat cizince, který hledá bezpečnost a prostředky potřebné k životu, které nemůže najít v zemi odkud pochází. Veřejné orgány se budou starat o to, aby bylo respektováno přirozené právo, které staví hosta pod ochranu těch, kteří ho přijmou.

            Politické orgány s ohledem na obecné blaho, za něž jsou odpovědny, mohou podřídit přistěhovalecké právo různým právním podmínkám, zvláště co se týká povinností vystěhovalců vůči zemi, která je přijímá. Přistěhovalec má s vděčností respektovat hmotné a duchovní dědictví země, která jej hostí, poslouchat její zákony a přispívat na její náklady.

2242   Občan je svém svědomí vázán nejednat podle nařízení občanských orgánů, když tyto příkazy jsou proti požadavkům mravního řádu, základním právům osob nebo proti učení evangelia. Odmítnutí poslušnosti občanským orgánům, když jejich požadavky odporují požadavkům správného svědomí, má své ospravedlnění v rozlišování mezi službou Bohu a službou politickému společenství: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu" (Mt 22,21). "Více je třeba poslouchat Boha než lidi" (Sk 5,29).

            Když však veřejná moc překračuje svou pravomoc a občany utlačuje, nemají odmítat, co objektivně vyžaduje obecné blaho: má jim však být dovoleno hájit svá práva i práva svých spoluobčanů proti zneužívání moci, ovšem v mezích přirozeného práva a zásad evangelia.

2243 Odpor vůči útlaku politické moci nebude oprávněně sahat ke zbraním ledaže jsou splněny všechny následující podmínky: 1. v případě jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních práv; 2. když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami; 3. aniž by se vyvolaly ještě horší nepořádky; 4. když je oprávněná naděje na úspěch; 5. není‑li možné rozumně předvídat lepší řešení.

 

Politické společenství a církev

2244   Každé zřízení se inspiruje, třeba i nevysloveně, pojetím člověka a jeho osudu, z něhož vyplývají měřítka jeho usuzování, jeho stupnice hodnot a linie jeho jednání. Většina společností vztahuje své zřízení k určité převaze člověka nad věcmi. Pouze božsky zjevené náboženství jasně uznalo v Bohu, Stvořiteli a Vykupiteli, původ a cíl člověka. Církev vybízí politickou moc, aby své úsudky a rozhodnutí vztahovala k takové inspiraci pravdy o Bohu a o člověku:

            Společnosti, které tuto inspiraci neznají nebo ji odmítají ve jménu své nezávislosti ve vztahu k Bohu, jsou tak vedeny k tomu, aby hledaly své opěrné body a svůj cíl samy v sobě nebo aby si je vypůjčovaly od nějaké ideologie, přičemž nesnášejí, aby se hájilo objektivní měřítko dobra a zla a osobují si nad člověkem a nad jeho osudem absolutní právo, ať už vyhlášené nebo ne otevřeně vyhlášené, jak to dokazují dějiny.

2245   Církev, která kvůli svému poslání a své pravomoci se nijak nesměšuje s politickým společenstvím, je zároveň znamením a ochranou transcendentního (přesažného) charakteru lidské osoby. "Církev ... zároveň ctí a podporuje i politickou svobodu a odpovědnost křesťanů".

2246   Patří to k poslání církve "posuzovat z mravního hlediska i ty věci, které patří do oblasti politiky, vyžadují‑li to základní práva osoby nebo spása duší. Přitom bude používat všech prostředků, ale jen takových, které jsou v souladu s evangeliem a dobrem všech lidí v různých dobách a situacích".