Farnost Otrokovice

PÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ

5. přikázání v knize Exodus:

Nezabiješ (Ex 20,13).

Jedna z oblastí přikázání Nezabiješ je taky odpuštění. My můžeme dostat sílu od Boha odpustit, protože On je ten, kdo je v odpouštění nám marnotratný.

 

Cory Asbury - Reckless Love | cz titulky

 

Ze zpovědního zrcadla v Kancionálu:

Když někdo přijde nepřipravený ke zpovědi, který navíc tvrdí, že nemá žádné hříchy, stačí vzít do rukou Kancionál a začít číst otázky týkající se přikázání Nezabiješ:

Nepoškozoval jsem svoje zdraví (alkohol, drogy, přepínání sil)? — Zachoval jsem postní předpisy? — Nevydal jsem do nebezpečí život a zdraví svých bližních? — Netrápil jsem své okolí náladovostí nebo mstivostí? — Neměl jsem s někým neústupné hádky, spory, rvačky? — Neubližoval jsem nadávkami, vyhrožováním? — Neživil jsem v sobě nenávist? — Uměl jsem odpustit? — Respektoval jsem osobní důstojnost partnera v manželství? — Netrápil jsem ho žárlivostí? — Udělal jsem si pro něho i pro rodinu čas? — Pomáhal jsem mu podle potřeby v domácnosti? — Nezabýval jsem se vražednými nebo sebevražednými myšlenkami? — Nezničil jsem klíčící život nebo nebyl jsem na tom spoluvinen? — Nesváděl jsem druhé k hříchu? — Nedával jsem pohoršení?

 

Těžké hříchy proti 5. přikázání:

Vražda, euthanasie, těžké ublížení na zdraví, fyzické násilí nebo psychické týrání partnerů, potrat, potraty díky užívání antikoncepce, potraty při umělém oplodnění, přímé ohrožování života svého nebo druhých, užívání drog, alkoholismus, živená nenávist, prokletí.

 

Odkaz na weby:

https://nepornu.cz/

https://hnutiprozivot.cz/nesoudime-pomahame

 

Dvě čárky stačí, miláčku - Nesoudíme. Pomáháme

 

„Mýty o pornu“ - Online Seminář XcamP 2022

 

Česká neplodnost | Helena Máslová | TEDxBrno

 

5. přikázání v Katechismu katolické církve:

            Nezabiješ (Ex 20,13).

            Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ'. Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu (Mt 5,21 22).

2258   "Lidský život je posvátný, protože již od počátku vyžaduje stvořitelskou činnost Boha a stále zůstává ve zvláštním vztahu ke Stvořiteli, svému jedinému cíli. Jen Bůh je Pánem života od jeho počátku až k jeho konci. Nikdo a za žádných okolností si nemůže osobovat právo přímo či nepřímo zničit nevinnou lidskou bytost".

I. Úcta k lidskému životu

SVĚDECTVÍ POSVÁTNÝCH DĚJIN

2259   Písmo ve vyprávění o zabití Abela bratrem Kainem  odhaluje, že již od počátku lidských dějin byl v člověku hněv a žádostivost, následky prvotního hříchu. Člověk se stal nepřítelem svého bližního. Bůh prohlašuje tuto bratrovraždu za ničemnost: "Cos to učinil! Slyš prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra" (Gn 4,10 11).

2260   Smlouva Boha a lidstva je protkána připomínkami na božský dar života a na vražedné násilí člověka:

            A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; ... Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím (Gn 9,5 6).

            Starý zákon vždy považoval krev za posvátné znamení života.  Toto učení je nezbytné v každé době.

2261   Písmo upřesňuje zákaz pátého přikázání: "Nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý" (Ex 23,7). Svévolné zabití nevinného hluboce odporuje důstojnosti lidské bytosti, "zlatému pravidlu" a svatosti Stvořitele. Zákon, který zakazuje tuto vraždu má všeobecnou platnost: zavazuje všechny a každého, vždy a všude.

2262   V Horském kázání Pán připomíná přikázání: "Nezabiješ" (Mt 5,21); a přidává k němu zákaz hněvu, zášti a pomsty. Ba víc: Kristus požaduje od svého učedníka, aby nastavil druhou tvář,  aby miloval své nepřátele.  On sám se nebránil a Petrovi řekl, aby nechal meč v pochvě.

OPRÁVNĚNÁ OBRANA

2263   Oprávněná obrana osob a společností netvoří výjimku zákazu zabít nevinného, jímž je svévolná vražda. "Z osobní obrany mohou vzejít dva důsledky, prvním z nich je uchování vlastního života; zatímco druhým je zabití útočníka ... Jen první je chtěné, druhé nikoliv".

2264   Mít rád sebe, to zůstává hlavní zásadou mravnosti. Je tedy oprávněné prosadit respektování svého práva na život. Kdo brání svůj život, není vinen vraždou, i když je donucen zasadit útočníkovi smrtelnou ránu:

            Jestliže někdo při obraně vlastního života užívá většího násilí, než je nezbytné, je jeho čin nedovolený. Jestliže však reaguje s umírněností, pak je obrana oprávněná ... A není nutné pro spásu duše, aby se někdo zřekl oprávněné obrany, aby se vyhnul zabití druhých: protože člověk je povinen se víc starat o svůj život než o život druhých.

2265   Oprávněná obrana může být nejen právo, nýbrž i závažná povinnost toho, kdo je odpovědný za život druhých, za obecné blaho rodiny nebo občanského společenství.

2266   Hájit obecné blaho společnosti vyžaduje, aby se každý útočník zneškodnil. Z tohoto důvodu tradiční učení církve uznalo, že je odůvodněné právo a povinnost právoplatné veřejné moci ukládat tresty přiměřené závažnosti zločinu, aniž by vylučovala, v případech krajní závažnosti, trest smrti. Z podobných důvodů mají držitelé veřejné moci právo použít zbraní k odvrácení útočníka od občanského společenství svěřeného jejich odpovědnosti.

            Prvním cílem trestu je napravit nepořádek způsobený vinou. Když jej viník dobrovolně přijme, může mít smírnou hodnotu. Kromě toho cílem trestu je obrana veřejného pořádku a bezpečnost osob. Konečně má trest léčebnou hodnotu: podle možnosti má přispívat k nápravě viníka.

2267   Dostačují li nekrvavé prostředky k obraně lidských životů před útočníkem a k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti osob, veřejná moc se omezí na tyto prostředky, protože lépe odpovídají konkrétním podmínkám obecného blaha a více se shodují s důstojností lidské osoby.

SVÉVOLNÁ VRAŽDA

2268   Páté přikázání zakazuje jako těžce hříšné přímé zabití a svévolné zabití. Vrah a ti, kteří svévolně spolupracují na zabití, páchají hřích, který volá k nebi o pomstu.

 

            Usmrcení nemluvněte,  bratrovražda, otcovražda a zabití manžela (manželky), jsou obzvláště těžké zločiny, protože porušují přirozené svazky. Eugenické důvody nebo veřejná hygiena nemohou ospravedlnit žádné zabití, i kdyby to bylo nařízeno veřejnými orgány.

2269   Páté přikázání zakazuje dělat něco se záměrem vyvolat nepřímo smrt nějaké osoby. Mravní zákon zapovídá jak vystavovat někoho smrtelnému nebezpečí bez závažného důvodu, tak odmítnout pomoc nějaké ohrožené osobě.

            Trpí li část lidské společnosti hladomory, aniž by se snažila tomu zabránit, je to pohoršující nespravedlnost a těžká vina. Ti, kdo při obchodování používají lichvářských a kšeftařských metod, které vyvolávají hlad a smrt jejich bratří v lidstvu, nepřímo páchají vraždu, za kterou jsou odpovědni.

            Za nedobrovolnou vraždu není člověk mravně odpovědný. Avšak není omluven za těžkou vinu, jestliže bez závažných důvodů jednal tak, že způsobil smrt, i když neměl úmysl ji přivodit.

POTRAT

2270   Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn již od okamžiku početí. Již od první chvíle své existence mají být lidské bytosti přiznána práva osoby, mezi nimiž je nezcizitelné právo každé nevinné bytosti na život.

            Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě (Jer 1,5).

            Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země (Ž 139,15).

2271   Již v prvním století církev prohlásila, že každý záměrný potrat je mravní špatnost. Toto učení se nezměnilo. Zůstává neměnné. Přímý potrat, ať už chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje mravnímu zákonu:

            Nezabiješ zárodek potratem a nenecháš uhynout novorozeně.

            Bůh, Pán nad životem, svěřil totiž lidem vynikající úkol: uchovat život; tento úkol však mají plnit způsobem hodným člověka. Život se má tedy s největší péčí chránit už od samého početí; potrat a usmrcení nemluvněte jsou hanebné zločiny.

2272   Formální (jasná, přímá) spolupráce při potratu je těžký hřích. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyobcováním). "Kdo úmyslně vyhnal lidský plod, upadá do vyobcování ('latae sententiae')",  už "tím, že spáchal zločin"  a podle podmínek, které předvídá právo.  Církev tím nemíní zužovat pole milosrdenství. Zdůrazňuje závažnost spácháného zločinu, nenapravitelnou škodu způsobenou nevinně zabité oběti, jeho rodičům a celé společnosti.

2273   Nezcizitelné právo každého nevinného lidského jednotlivce na život je podstatným prvkem občanské společnosti a jejího zákonodárství:

            "Nezcizitelná práva osoby musí být uznávána a respektována občanskou společností a politickou mocí; tato lidská práva nezávisí na jednotlivcích, ani na rodičích a nejsou ani nějakým milodarem společnosti a státu: patří k lidské přirozenosti a jsou vlastní osobě kvůli stvořitelskému činu, z něhož vzešla. Mezi těmito základními právy je třeba uvést ... právo na život a fyzickou celistvost každé lidské bytosti od jejího početí do smrti".

            "Ve chvíli, kdy nějaký kladný zákon zbavuje nějakou skupinu lidských bytostí ochrany, kterou jim má občanské zákonodárství poskytnout, stát tím popírá rovnost všech před zákonem. Když stát nedává svou sílu do služby práv každého občana, a zvláště toho, kdo je slabší, jsou ohrožovány samy základy právního státu... Jako důsledek respektování a ochrany, které jsou poskytovány ještě nenarozenému, od chvíle jeho početí, zákon má předvídat přiměřené trestní postihy za každé vědomé porušení jeho práv".

2274   Protože se zárodkem se musí zacházet jako s osobou, musí být hájen ve své integritě (celistvosti), léčen a pokud možná udraven, tak jako každá jiná lidská bytost.

            Prenatální diagnoza (rozpoznání nemoci před porodem) je mravně dovolená, "respektuje li život a integritu zárodku a lidského plodu a je li zaměřena na jeho ochranu nebo na jeho individuální uzdravení ... Avšak těžce odporuje mravnímu zákonu, bere li se v úvahu možnost, závisející na nálezu, vyvolat potrat: diagnoza ... se nikdy nesmí rovnat rozsudku smrti".

2275   "Zákroky na lidském zárodku se mají považovat za dovolené pod podmínkou, že respektují život a integritu embrya (zárodku), nepřináší pro ně neúměrná rizika, nýbrž jsou zaměřeny na jeho uzdravení, na zlepšení jeho zdravotního stavu nebo na jeho individuální přežití".

            "Je nemravné vyrábět lidská embrya určená k použití jako pohotový "biologický materiál".

            "Některé pokusy o zákrok do chromozomového bohatství nejsou léčebné, ale směřují k výrobě lidských bytostí vybraných podle pohlaví nebo jiných vytýčených vlastností. Tyto manipulace odporují osobní důstojnosti lidské bytosti, její jediné a neopakovatelné integritě".

EUTANÁZIE

2276   Tělesně postižení a oslabení vyžadují zvláštního respektu. Nemocné nebo jakkoliv postižené osoby mají být vydržovány tak, aby mohly vést, pokud možno, normální život.

2277   Přímá eutanázie, ať jsou její důvody a prostředky jakékoliv, spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti. Je mravně nepřijatelná.

            Tak nějaký zákrok nebo opomenutí, jenž on sám od sebe nebo záměrně přivodí smrt, aby se ukončila bolest, je zabitím těžce odporujícím důstojnosti lidské osoby a úcty k živému Bohu, jejímu Stvořiteli. Mylný úsudek, do něhož se může upadnout v dobré vůli, nemění povahu tohoto vražedného činu, který je nutno vždy odsoudit a vyloučit.

2278   Přerušení tížívých, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných lékařských kůr vzhledem k očekávaným výsledkům, může být oprávněné. V takovém případě je to odmítnutí "léčebné tvrdošíjnosti". Nechce se tím přivodit smrt: přijme se, že jí nelze zabránit. Rozhodnutí musí udělat pacient, má li ještě pravomoc a schopnost nebo ti, kteří na to mají podle zákona právo, respektujíce vždy rozumnou vůli a oprávněné zájmy pacienta.

2279   I když se myslí, že se už blíží smrt, nelze oprávněně přerušit kůry, které se obvykle dělají pro nějakou nemocnou osobu. Užívání utišujících prostředků, aby zmírnily bolesti umírajícího, i s rizikem, že se ukrátí jeho dny, může odpovídat lidské důstojnosti, není li smrt chtěna ani jako cíl ani jako prostředek, nýbrž jen předvídána a připouštěna jako nevyhnutná. Utišující kůry jsou výsadním způsobem nezištné lásky. Z tohoto důvodu je třeba k nim vybízet.

SEBEVRAŽDA

2280   Každý je odpovědný za svůj život před Bohem, který mu jej dal. On také zůstává jeho svrchovaným pánem. Máme jej přijímat s vděčností a ochraňovat jej k jeho cti a ke spáse svých duší. Jsme správci a ne vlastníky života, který nám Bůh svěřil. Nenakládáme s ním volně.

2281   Sebevražda se příčí přirozenému lidskému sklonu uchovat a zvěčnit svůj život. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože láme nespravedlivě svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž mám závazky. Sebevražda je proti lásce živého Boha.

2282   Je li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je obtížena i těžkostí pohoršení. Svévolná spolupráce na sebevraždě se příčí mravnímu zákonu.

Těžké psychické poruchy, úzkost nebo strach z těžké zkoušky, z utrpení nebo z mučení mohou zmenšit odpovědnost sebevraha.

2283 Nemá se zoufat nad věčnou spásou osob, které se usmrtily. Bůh jim může dát příležitost pro spásonosnou lítost cestami, které zná jen on Sám. Církev se modlí za osoby, které si sáhly na život.

II. Respektování důstojnosti osob

ÚCTA K DUŠI DRUHÉHO: POHORŠENÍ

2284   Pohoršení je postoj nebo chování, které přivádí druhé, aby páchali zlo. Kdo pohoršuje, dělá ze sebe pokušitele svého bližního. Napadá ctnost a počestnost; může strhnout svého bratra do duchovní smrti. Pohoršení je těžkým hříchem, jestliže ten, kdo je vyvolává svým jednáním nebo opomenutím, vědomě uvádí druhé do těžkého hříchu.

2285   Pohoršení nabývá zvláštní závažnosti pro postavení těch, kteří je dávají nebo pro slabost těch, kteří jsou mu vystaveni. Našeho Pána to podnítilo k tomuto zlořečení: "Kdo však jedno (dítě) z těchto nepatrných, které ve mě věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře" (Mt 18,6).  Pohoršení je těžké když ti, kdo je dávají, mají podle přirozenosti nebo ze své funkce učit a vychovávat druhé. Ježíš to vytýká zákoníkům a farizeům: přirovnává je k dravým vlkům v beránčím rouchu.

2286   Pohoršení může být vyvoláno zákonem nebo institucemi, módou nebo veřejným míněním.

            Tak se stávají vini pohoršením ti, kteří zavádějí zákony nebo společenské struktury, které vedou k úpadku mravů a zkáze náboženského života nebo ke "společenským poměrům, které přímo či nepřímo, stěžují a prakticky znemožňují křesťanské jednání ve shodě s přikázáními".  Podobně je tomu u podnikatelů, kteří vydávají předpisy, jež navádějí k podvodu, u učitelů, kteří "dráždí své žáky ke vzdoru"  nebo u těch, kteří zpracovávajíce veřejné mínění, svádějí z cesty mravních hodnot.

2287   Kdo užívá moci, kterou má k dispozici takovým způsobem, že nutí jednat špatně, je vinen pohoršením a je odpovědný za zlo, které přímo nebo nepřímo podporoval. "Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí!" (Lk 17,1).

RESPEKTOVÁNÍ ZDRAVÍ

2288   Život a tělesné zdraví jsou cenné dary od Boha. Máme o ně rozumně pečovat a brát přitom v úvahu potřeby druhých a obecné blaho.

            Péče o zdraví občanů vyžaduje pomoc společnosti, aby se vytvořily existenční podmínky, které dovolují růst a dosáhnout dospělosti: pokrm a oděv, obydlí, zdravotní péče, základní vzdělání, práce a sociální pojištění.

2289   Jestliže morálka připomíná úctu k tělesnému životu, nicméně z něj nedělá absolutní hodnotu. Staví se proti novopohanskému pojetí, které se snaží podporovat kult těla, obětovat mu vše, zbožňovat tělesnou dokonalost a sportovní úspěch. Může totiž vést ke zvrácení lidských vztahů kvůli neúprosnému výběru, který takové pojetí provádí mezi silnými a slabými.

2290   Ctnost mírnosti má člověka k tomu, aby se vyhnul jakékoliv přemíře v jídle, pití alkoholu, kouření, užívání léků. Ti, kdo ve stavu opilosti nebo pro bezuzdnou zálibu v rychlosti ohrožují na silnicích, na moři nebo při létání bezpečnost druhých i svoji, nesou za to těžkou vinu.

2291   Užívání drogy působí těžké zdravotní škody na zdraví a lidském životu. S vyloučením přísně léčebných předpisů, je to těžký přestupek. Pokoutní výroba drog a obchod s nimi je pohoršující činnost; je to přímá spolupráce, protože podněcuje k počínání, které těžce odporuje mravnímu zákonu.

ÚCTA K OSOBĚ A VĚDECKÉ BÁDÁNÍ

2292   Vědecké, lékařské nebo psychologické pokusy s osobami nebo s lidskými skupinami mohou přispívat k uzdravení nemocných a k rozvoji veřejného zdraví.

2293   Základní vědecké bádání jakož i užité bádání tvoří významný projev panství člověka nad stvořením. Věda a technika jsou cennými zdroji, jsou li dávány do služby člověka a podporují jeho všestranný rozvoj ku prospěchu všech; nicméně nemohou samy stanovit smysl existence a lidského pokroku. Věda a technika jsou zaměřeny na člověka, z něhož berou svůj původ i rozvoj; nacházejí tedy v osobě a v jejich hodnotách mravní ukazatele o svém cíli a vědomí svých mezí.

2294   Je klamné požadovat mravní nestrannost pro vědecké bádání a jeho uplatňování. Na druhé straně orientační měřítka nemohou být odvozena ani z prosté technické účinnosti, ani z užitečnosti, kterou může mít pro jedny na úkor druhých, ani, ještě hůře, z převládajích ideologií. Věda a technika vyžadují, pro vlastní vnitřní význam, bezpodmínečné respektování základních měřítek mravnosti; musí být ve službě lidské osoby, jejích nezcizitelných práv, jejího ryzího a celkového dobra, ve shodě s plánem a vůlí Boha.

2295   Bádání nebo pokusy na lidské bytosti nemohou opravňovat k zákrokům, které jsou samy o sobě proti důstojnosti osob a mravnímu zákonu. Případný souhlas jednotlivců neospravedlňuje takové zákroky. Pokusy na lidské bytosti nejsou mravně oprávněné, je li jimi vystavena nepřiměřeným či odvratitelným nebezpečím pro život nebo pro tělesnou a duševní integritu (celistvost) jednotlivců. Pokusy na lidských bytostech nejsou v souladu s důstojností osoby, jsou li nadto prováděny bez výslovného souhlasu dotyčné osoby nebo jejích blízkých, kteří na to mají právo.

2296   Transplantace orgánů není mravně přijatelná, jestliže dárce nebo jeho blízcí mající právo, nedali výslovný souhlas. Transplantace orgánů je ve shodě s mravním zákonem a může být záslužná, jestliže tělesné a duševní škody a nebezpečí, jimž se vystavuje dárce jsou přiměřené dobru, o které se usiluje u příjemce. Je mravně nepřípustné způsobit přímo zmrzačení nebo smrt lidské bytosti, aby se tím třeba jen oddálilo úmrtí jiných osob.

RESPEKTOVÁNÍ TĚLESNÉ INTEGRITY

2297   Únosy a braní rukojmí způsobují, že zavládne děs a hrozbami se vykonává nesnesitelný nátlak na oběti. Jsou mravně nedovolené. Terorismus, který vyhrožuje, zraňuje a zabíjí bez rozlišování, je těžce proti spravedlnosti a lásce. Mučení, které používá tělesného nebo mravního násilí, aby vynutilo přiznání, aby potrestalo viníky, aby zastrašilo odpůrce, aby ukojilo zášť, odporuje respektování osoby a lidské důstojnosti. Kromě lékařských předpisů přísně léčebného rázu, přímo zamýšlené amputace, mrzačení nebo sterilizace nevinných osob jsou proti mravnímu zákonu.

2298   V minulých dobách se právoplatné veřejné orgány běžně uchylovaly ke krutým zákrokům, aby udržely pořádek a zákon, často aniž by proti tomu církevní pastýři protestovali; a ti sami ve svých vlastních soudech používali předpisů římského práva o mučení. Vedle takových politováníhodných faktů však církev vždy učila povinnosti milosti a milosrdenství; zakázala kléru prolévat krev. V nedávných dobách se stalo zřejmé, že takové kruté zákroky nebyly ani nutné pro veřejný pořádek, ani ve shodě se zákonnými právy lidské osoby. Naopak vedou k horším degradacím. Je nutno zasazovat se za jejich zrušení. Je třeba se modlit za oběti i za jejich mučitele.

RESPEKTOVÁNÍ MRTVÝCH

2299   Umírajícím se budou prokazovat pozornosti a péče, aby se jim pomáhalo žít jejich poslední chvíle důstojně a pokojně. Budou podporováni modlitbou svých příbuzných. Ti pak se postarají, aby nemocní přijali ve vhodnou dobu svátosti, které připravují na setkání s živým Bohem.

2300   S těly zesnulých se má zacházet s úctou a láskou ve víře a v naději na vzkříšení. Pohřbívání mrtvých je jeden ze skutků tělesného milosrdenství;  vzdává čest Božím dětem, chrámům Ducha svatého.

2301   Pitva mrtvých může být mravně přípustná kvůli soudnímu řízení nebo kvůli vědeckému bádání. Nezištné darování orgánů po smrti je oprávněné a může být záslužné.

            Církev dovoluje kremaci, jestliže taková volba nezpochybňuje víru ve vzkříšení z mrtvých.

III. Obrana míru

MÍR

2302   Když náš Pán připomíná přikázání: "Nezabiješ" (Mt 5,21), požaduje pokoj srdce a pranýřuje nemravnost vražedného hněvu a zášti.

            Hněv je touha po pomstě. "Toužit po pomstě za zlo toho, kterého je třeba potrestat, je nedovolené"; je však chvályhodné uložit odčinění "aby se napravily neřesti a uchovala se spravedlnost".  Jestliže jde hněv až tak daleko, že člověk chce zabít bližního nebo ho vážně zranit, to těžce odporuje lásce; je to smrtelný hřích. Pán říká: "Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu" (Mt 5,22).

2303   Dobrovolná nenávist odporuje lásce. Nenávist k bližnímu je hříchem, když člověk chce pro něho zlo. Zášť k bližnímu je těžkým hříchem, když vědomě chce, aby měl velkou škodu. "Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce ..." (Mt 5,44 45).

2304   Respektování a rozvoj lidského života vyžadují mír. Mír to není pouhý neválečný stav a nemůže se omezit jen na zabezpečení rovnováhy mezi nepřátelskými silami. Míru na zemi nelze dosáhnout, aniž by se nehájil majetek osob, svobodné spojení mezi lidskými bytostmi, respektování důstojnosti osob a národů, a trvalé pěstování bratrství. Je to "klid řádu".  Je plodem spravedlnosti  a důsledkem lásky.

2305   Pozemský mír je obrazem a plodem míru Krista, "Knížete mesiášského pokoje" (Iz 9,5). Svou krví na kříži "zničil nenávist ve svém vlastním těle" (Ef 2,14),  prohlašuje za blahoslavené "tvůrce pokoje" (Mt 5,9).

2306   Ti, kteří se na obranu lidských práv zříkají násilných a krvavých akcí a sahají k obranným prostředkům, které jsou na dosah slabším, vydávají svědectví evangelní lásce, jen když se to provádí tak, aby to neporušovalo práva a povinnosti jiných lidí a společností. Právem potvrzují závažnost tělesných a mravních nebezpečí, sahá li se k násilí s jeho spouští a mrtvými.

VYVAROVAT SE VÁLKY

2307   Páté přikázání zakazuje svévolné zničení lidského života. Kvůli utrpení a nespravedlnostem, které vyvolává každá válka, církev naléhavě vybízí všechny, aby se modlili a zasazovali o to, aby nás Božská dobrota zbavila starého otroctví války.

2308   Všichni občané a všichni vládní představitelé mají povinnost zasazovat se o to, aby nedošlo k válkám.

            "Dokud však bude nebezpečí války a nebude příslušná mezinárodní autorita vybavená dostatečnou vojenskou silou, potud se nebude moci upřít vládám právo na spravedlivou obranu".

2309   Přísně se musí zvážit striktní podmínky, které ospravedlňují oprávněnou obranu vojenskou mocí. Takové rozhodnutí je pro svou závažnost podrobeno přísným podmínkám mravní oprávněnosti. Je třeba zároveň:

            Aby škoda způsobená útočníkem národu nebo společenství národů byla trvalá, těžká a jistá.

            Aby se všechny jiné prostředky, jak tomu zabránit, ukázaly neproveditelné nebo neúčinné.

            Aby byly odůvodněné podmínky na úspěch.

            Aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit. Při hodnocení této podmínky má náramně velkou váhu síla moderních ničivých prostředků.

            Toto jsou tradiční prvky vypočítávané v nauce tzv. "spravedlivé války".

            Hodnocení takových podmínek mravní oprávněnosti přísluší prozíravému úsudku těch, kteří mají odpovědnost za obecné blaho.

2310   Veřejná moc má v tomto případě právo a povinnost uložit občanům povinnosti nutné k národní obraně.

            Ti, kteří se věnují službě vlasti ve vojenském životě jsou služebníky bezpečnosti a svobody národů. Plní li svou povinnost správně, opravdu přispívají k obecnému blahu národa a k zachování míru.

2311   Veřejná moc se spravedlivě postará o případ těch, kteří z důvodu svědomí odmítají používat zbraní; nicméně ti mají poskytnout lidskému společenství služby nějakým jiným způsobem.

2312   Církev i lidský rozum prohlašují, že během válečných střetnutí stále platí mravní zákon. "A když už naneštěstí válka vypukne, neznamená to, že už je tím válčícím stranám všechno dovoleno".

2313   Je třeba respektovat a lidsky zacházet s nebojujícími, se zraněnými vojáky a zajatci.

            Akce zřejmě odporující mezinárodnímu právu a jeho všebecným zásadám, stejně jako nařízení, které je ukládají, jsou zločiny. Slepá poslušnost není dostatečnou omluvou těch, kteří se jim podřizují. Tak vyhlazení nějakého obyvatelstva, národa nebo národnostní menšiny, musí být odsouzeno jako smrtelný hřích. Člověk je mravně povinen odporovat rozkazům, které nařizují genocidu.

2314   "Každá válečná akce, směřující bez rozdílu ke zničení celých měst nebo rozsáhlých území i s jejich obyvateli, je zločin proti Bohu a samému člověku, a je ho třeba s rozhodností a bez váhání odsoudit".  Nebezpečím moderní války je poskytování příležitosti držitelům vědeckých a zvláště atomových, biologických a chemických zbraní, ke spáchání takových zločinů.

2315   Hromadění zbraní se jeví mnohým jako paradoxní způsob, jak odradit od války případné protivníky. Vidí v nich nejúčinnější prostředky k zabezpečení míru mezi národy. Proti takovému zastrašovacímu prostředku je třeba vznést přísné mravní výhrady. Závody ve zbrojení nezabezpečují mír. Příčiny války vůbec neodstraní, hrozí, že je zhorší. Nesmírné výdaje na přípravu stále nových zbraní zabraňují přispět na pomoc obyvatelstvu trpícímu nouzí;  jsou překážkou rozvoje národů. Horečné zbrojení rozmnožuje příčiny konfliktů a zvyšuje nebezpečí, že se budou rozšiřovat.

2316   Výroba a obchod se zbraněmi se dotýkají obecného blaha národů a mezinárodního společenství. Veřejné orgány mají tedy právo a povinnost dát jim jasné předpisy. Sledování krátkodobých osobních nebo kolektivních zájmů nemůže podniky opravňovat k tomu, aby rozdmychávaly násilí a konflikty mezi národy a aby porušovaly mezinárodní právní řád.

2317   Nespravedlnosti, přehnané nerovnosti hospodářského nebo sociálního rázu, závist, nedůvěra a pýcha, které zhoubně řádí mezi lidmi i národy, neustále ohrožují mír a vyvolávají války. Všechno, co se koná k odstranění těchto nepořádků přispívá k budování míru a k zažehnání války:

            V míře, v jaké jsou lidé hříšníci, hrozí nebezpečí války a tak tomu bude až do příchodu Krista; ale v míře, v jaké se spojí v lásce, lidé překonají hřích, přemohou také násilí, až k naplnění těchto božských slov: "Překovají v radlice své meče, oštěpy svoje ve viničné nože. Nevztáhne meč kmen proti kmeni, válce se už nikdy nebudou učit" (Iz 2,4).

 

6.přikázání v knize Exodus:

Nesesmilníš (Ex 20,14)

 

Oblasti těžkých hříchů 6. přikázání:

Zneužívání pohlavního pudu: pohlavní styk před manželstvím nebo mimo manželství (přitěžující okolnosti: mezi ženatými a vdanými), sebeukájení (onanie), homosexuální úkony, pohlavní zneužívání dětí, pornografie, prostituce, sexuální obtěžování, různé sexuální zvrácenosti,

používání umělé antikoncepce

život na hromádce, civilní sňatek – nemůžu dostat rozhřešení, být kmotrem

 

Bez lásky nejsem nic CZ titulky

 

Můžský vs. ženský mozek (CZ titulky) - Man's vs. Woman's Brain (CZ Sub)

 

Mark Gungor – vztahy muže a ženy, obnova pro manžele

 

Jan Špilar - O vlasech, o Bohu a manželství [2021]

 

P. Marián Kuffa - Ako sa stať správnym otcom, a ako byť dobrou mamou?

 

6. přikázání v Katechismu katolické církve:

ŠESTÉ PŘIKÁZÁNÍ

            Nesesmilníš (Ex 20,14; Dt 5,18).

            Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš'. Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci (Mt 5,27 28).

I. "Jako muže a ženu je stvořil..."

2331   "Bůh je láska a žije sám v sobě tajemství společenství a lásky. Tím, že Bůh stvořil lidství muže a ženy ke svému obrazu ... vepsal do ní povolání a tedy schopnost a odpovědnost lásky a společenství."

            "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem ... jako muže a ženu je stvořil" (Gn 1,27); "ploďte a množte se" (Gn 1,28); "v den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam  to je člověk" (Gn 5,1 2).

2332   Pohlavnost ovlivňuje všechny stránky lidské osoby v jednotě jejího těla a její duše. Týká se zvláště citů, schopnosti milovat a plodit a všeobecněji návázat vztahy společenství s druhými.

2333   Týká se to každého, muže či ženy, uznat a přijmout vlastní pohlavní totožnost. Tělesné, mravní a duchovní odlišení i doplňování je zaměřeno na dobra manželství a na rozvoj rodinného života. Harmonie (soulad) páru i společnosti zčásti závisí na způsobu, jakým se prožívá mezi pohlavími doplňování, potřeba vzájemné pomoci a opory.

2334   "Tím, že Bůh stvořil člověka jako 'muže a ženu', dává stejným způsobem osobní důstojnost muži i ženě."  "Člověk je osoba, stejnou měrou muž i žena: vždyť oba dva byli stvořeni k obrazu a podobě osobního Boha".

2335   Každé z obou pohlaví je se stejnou důstojností, i když odlišným způsobem obrazem Boží moci i něhy. Spojení muže a ženy v manželství je jeden způsob, jak v těle napodobit velkodušnost a plodnost Stvořitele. "Proto muž opustí svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem" (Gn 2,24). Z tohoto spojení pocházejí všechna lidská pokolení.

2336   Ježíš přišel obnovit stvoření v jeho počáteční čistotě. V Horském kázání podává přesný výklad Božího plánu: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš'. Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci" (Mt 5,27 28). Člověk nesmí rozlučovat, co Bůh spojil.

            Církevní tradice považovala šesté přikázání za úplné shrnutí lidské sexuality.

II. Povolání k čistotě

2337   Čistota vyjadřuje zdařilé sjednocení pohlavnosti v osobě a tím vnitřní jednotu člověka v jeho tělesném a duchovním bytí. Pohlavnost, v níž se projevuje příslušnost člověka k hmotnému a biologickému světu se stává osobní a opravdu lidská, když je zapojena do vztahu osoby k osobě, ve vzájemném naprostém a časově neomezeném dávání se muže a ženy.

            Ctnost čistoty tedy vykazuje neporušenost osoby a celistvost daru.

INTEGRITA OSOBY

2338   Čistá osoba uchovává úplně všechny síly života a lásky, které jsou v ní. Taková úplnost zabezpečuje jednotu osoby; ta se vzpírá každému chování, které by ji zraňovalo. Nesnáší ani dvojí život ani dvojsmyslnou řeč.

2339   Čistota vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat; a to je škola lidské svobody. Alternativa je zřejmá: buď člověk poroučí svým vášním a dosáhne pokoje, anebo se dá jimi zotročit a stane se nešťastným.  "Důstojnost člověka vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze z vnějšího donucení. Této důstojnosti člověk dosahuje tím, že se osvobozuje z každého zajetí vášní, směřuje k svému cíli svobodnou volbou dobra a účinně a s vynalézavou přičinlivostí si obstarává vhodné prostředky".

2340   Kdo chce zůstat věrný svým křestním slibům a odporovat pokušením, bude se starat o to, aby používal přiměřených prostředků: Poznání sebe, asketická cvičení vhodná pro situace, do nichž se dostává, poslušnost Božích přikázání, úkony mravních ctností a věrnost v modlitbě. "Zdrženlivost (čistota) nás soustředí a znovu nás přivede k oné jednotě, kterou jsme ztratili, když jsme se rozptylovali".

2341   Ctnost čistoty úzce souvisí se základní ctností mírnosti, která usiluje o to, aby rozum ovládal vášně a chutě lidské smyslovosti.

2342   Sebeovládání je dlouhodobé dílo. Člověk si nikdy nemůže myslet, že ho dosáhl jednou provždy. Předpokládá horlivost začínat v každém údobí života.  V určitých údobích může být požadované úsilí větší, např. v těch, v nichž se vytváří osobnost, dětství a dospívání.

2343   Čistota zná zákony růstu, který prochází úseky poznamenanými nedokonalostí a hodně často hříchem. Ctnostný a čistý člověk "se utváří den po dni svými četnými svobodnými rozhodnutími: proto také zná, miluje a koná mravní dobro odpovídající jednotlivým obdobím růstu".

2344   Čistota představuje svrchovaně osobní úkol; zahrnuje také kulturní úsilí, protože "zdokonalení lidské osoby a rozvoj samé společnosti na sobě vzájemně závisí".  Čistota předpokládá respektování osobních práv, a zvláště to, aby člověk dostal informace a výchovu, jež respektuje mravní a duchovní stránky lidského života.

2345   Čistota je mravní ctnost. Je také Božím darem, milostí, plodem Ducha.  Duch svatý dává napodobovat Kristovu čistotu  tomu, kdo byl znovuzrozen z křestní vody.

BEZVÝHRADNÉ DAROVÁNÍ SEBE

2346   Láska je formou všech ctností. Čistota se pod jejím vlivem jeví jako škola osobního dávání se (sama sebe). Sebeovládání je zaměřeno na dar sebe sama. Čistota dělá z toho, kdo ji žije, svědka pro bližního, svědka Boží věrnosti a něhy.

2347   Ctnost čistoty rozkvétá v přátelství. Ukazuje učedníkovi, jak následovat a napodobovat toho, který si nás vyvolil za své přátele,  který se nám zcela daroval a dává nám účast na svém božském životě. Čistota je příslib nesmrtelnosti.

            Čistota se zvláště projevuje v přátelství k bližnímu. Přátelství je velké dobro pro všechny, ať je pěstováno mezi osobami stejného nebo rozdílného pohlaví. Vede k duchovnímu společenství.

RŮZNÉ ZPŮSOBY ČISTOTY

2348   Každý pokřtěný je povolán k čistotě. Křesťan "oblékl Krista" (Gal 3,27), vzor každé čistoty. Všichni věřící jsou povoláni, aby vedli čistý život podle svého zvláštního životního stavu. Při křtu se křesťan zavázal prožívat svá citová hnutí v čistotě.

2349   "Čistota musí rozlišovat osoby v jejich rozličných životních stavech: některé v panenství nebo v zasvěceném celibátu, to je vynikající způsob, jak se oddat mnohem snadněji pouze Bohu nerozděleným srdcem; jiné způsobem, který pro všechny určuje mravní zákon a podle toho, zda jsou ženaté či provdané nebo svobodné".  Ženaté či provdané osoby jsou povolány žít manželskou čistotu; jiné se cvičí v čistotě zdrženlivostí:

            Existují tři způsoby ctnosti čistoty: manželský, vdovský a konečně panenský. Nechválíme jeden víc, než druhé. Z tohoto hlediska je učení církve bohaté.

2350   Snoubenci jsou povoláni žít čistotu ve zdrženlivosti. V ohni této zkoušky objeví vzájemnou úctu, budou cvičit svou věrnost a naději, aby pak přijali jeden druhého od Boha. Projevy něžnosti, vlastní manželské lásce, vyhradí pro dobu manželství. Vzájemně si budou pomáhat růst v čistotě.

URÁŽKY ČISTOTY

2351   Chlípnost je nezřízená touha nebo bezuzdné vyžívání se ve smyslné rozkoši. Pohlavní rozkoš je mravně nezřízená, když se vyhledává pro ni samu, mimo jejího zaměření na plození a na spojení.

2352   Výrazem sebeukájení (masturbace) se míní vědomé vydráždění pohlavních orgánů, aby se zakoušela smyslová rozkoš. "Jak učitelský úřad církve  v linii stálé tradice  tak i mravní smysl věřících tvrdily bez váhání, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený." "Z jakýchkoliv důvodů vědomé užívání pohlavních schopností mimo normální manželské vztahy podstatně odporuje jejich účelovosti (zaměření)." Vyhledává se v něm smyslové potěšení mimo "pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného darování se a lidského plození".

            Aby se utvořil správný úsudek o mravní odpovědnosti jednotlivců a aby se zaměřila pastorální činnost, je třeba brát v úvahu citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických nebo sociálních činitelů, které oslabují, ne li přímo zmenšují na minimum mravní provinění.

2353   Smilstvo je tělesné spojení mezi svobodným mužem a ženou mimo manželství. Závažně odporuje důstojnosti osob a lidské pohlavnosti, přirozeně zaměřené jak na dobro manželů, tak na plození a výchovu dětí. Kromě toho je to těžké pohoršení, je li v tom kažení mládeže.

2354   Pornografie spočívá v tom, že se skutečné nebo předstírané pohlavní úkony odcizí intimitě partnerů, aby se ukazovaly záměrně třetím osobám. Uráží čistotu, protože znetvořuje manželský úkon, důvěrný dar jednoho manžela druhému. Těžce zraňuje důstojnost těch, kteří se k tomu propůjčí (herci, obchodníci, diváci), protože jeden se stává pro druhého předmětem zakrslé rozkoše a n