Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

Zpět

Mše svatá – Vstupní obřady

 

Včera jsme se v cyklu kázání o mši sv. dotkli vstupního průvodu, vstupního zpěvu a úkonu kajícnosti. K nim je možné si poslechnout tyto další tematické přednášky.

 

PRICHÁDZAME SLÁVIŤ LITURGIU | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 6

 

ÚVOD SVÄTEJ OMŠE | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 7

 

ÚKON POKÁNIA | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 8

 

 

KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE – Eucharistie v ekonomii spásy

 

Způsoby chleba a vína

 

1333   Středem slavení eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého, stanou Tělem a Krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku, až do jeho slavného příchodu to, co On vykonal v předvečer svého utrpení: "Vzal chléb ...", "Vzal kalich vína ...". I když se způsoby chleba a vína tajemně staly Tělem a Krví Krista, i nadále vyjadřují dobrotu stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno,[1] "plod lidské práce", ale předtím ještě "plod země" a "plod révy", dary Stvořitele. V úkonu Melchizedecha, který "obětoval chléb a víno" (Gn 14,18), církev vidí předobraz své vlastní oběti.[2]

 

1334   Ve Staré smlouvě byl chléb a víno přinášen v oběť mezi prvotinami země, na znamení vděčnosti Stvořiteli. Ale dostávají také nový význam v souvislosti s Exodem (odchodem Židů z Egypta): nekvašené chleby, které Izrael pojídá každý rok o velikonocích, připomínají spěch osvobozujícího odchodu z Egypta; vzpomínka na manu na poušti bude stále Izraeli připomínat, že žije z chleba Božího slova.[3] Každodenní hcléb je konečně plodem zaslíbené země, záruka, že Bůh je věrný svým příslibům. "Kalich požehnání" (1 Kor 10,16) na závěr židovské velikonoční večeře, dodává slavnostní radosti vína eschatologický rozměr, totiž mesiášského očekávání obnovy Jeruzaléma. Ježíš ustanovil svou eucharistii tím, že dal nový a definitivní význam požehnání chleba a kalichu.

 

1335   Zázraky rozmnožení chlebů, při nichž tehdy Pán pronesl požehnání, rozlámal chleby a rozdělil je prostřednictvím svých učedníků, aby nasytil zástup, jsou předobrazem hojnosti tohoto jediného chleba, kterým je jeho eucharistie.[4] Znamení vody proměněné na víno v Káně[5] už ohlašuje hodinu Ježíšova oslavení. Ukazuje, že už nastává svatební hostina v království Otce, kde budou věřící pít nové víno,[6] jež se stalo Krví Krista.

 

1336   První oznámení eucharistie vyvolalo mezi učedníky rozdělení, tak, jako je pohoršilo, když jim oznámil, že musí trpět a zemřít: "To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?" (Jan 6,60). Eucharistie a kříž jsou kamenem úrazu. Jde o totéž tajemství, které nepřestává být záminkou rozdělení: "I vy chcete odejít?" (Jan 6,67): tato Pánova otázka znovu a znovu zaznívá v jednotlivých staletích jako výzva jeho lásky, aby každý přišel na to, že jen On má "slova věčného života" (Jan 6,68) a že přijmout ve víře dar jeho eucharistie, znamená přijmout jeho samého.

 

Ustanovení eucharistie

 

1337   Protože Pán miloval své, prokázal jim svou lásku až do konce. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci, a proto během večeře umyl jejich nohy a dal jim přikázání lásky.[7] Aby jim zanechal záruku této lásky, aby se nikdy nevzdálil od svých a učinil je účastným své velikonoční oběti, ustanovil eucharistii jako připomínku své smrti a svého zmrtvýchvstání a přikázal svým apoštolům, aby ji slavili až do jeho návratu a ustanovil je "v té chvíli kněžími Nové smlouvy".[8]

 

1338   Tři synoptická evangelia a svatý Pavel nám předali vyprávění o ustanovení eucharistie; co se týká svatého Jana, ten uvádí Ježíšova slova v synagoze v Kafarnaum, slova, která připravují ustanovení eucharistie: Kristus o sobě říká, že je chlebem života, který sestoupil z nebe.[9]

 

1339   Ježíš zvolil velikonoční dobu, aby splnil to, co ohlásil v Kafarnau: dát svým učedníkům své Tělo a svou Krev.

 

            Nastal den nekvašeného chleba, kdy měl být zabit velikonoční beránek. Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: "Jděte a připravte nám velikonočního beránka, abychom ho mohli jíst!" ... Odešli ... a připravili velikonočního beránka. Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve, než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království"... Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!" Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá" (Lk 22,7‑20).[10]

 

1340   Ježíš dal židovským velikonocům jejich definitivní význam tím, že slavil Poslední večeři se svými apoštoly během velikonoční hostiny. Vždyť nová "pascha", přechod Ježíše k Otci skrze jeho smrt a jeho zmrtvýchvstání, je předjata a slavena v eucharistii, jež je naplněním židovské paschy a předjímá závěrečnou paschu církve ve slávě království.

 

 

"To čiňte na mou památku"

 

1341   Když Ježíš přikazuje, aby se opakovaly jeho úkony a jeho slova, "dokud on nepřijde" (1 Kor 11,26), nežádá, aby se pouze vzpomínalo na něho a na to, co učinil. Má na mysli liturgické slavení skrze apoštoly a jejich nástupce, Kristovy památky, jeho života, jeho smrti, jeho zmrtvýchvstání a jeho přímluvy u Otce.

 

1342   Církev již od počátku věrně plnila příkaz Pána. O církvi v Jeruzalémě je řečeno:

 

            Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách ... Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce (Sk 2,42.46).

 

1343   Křesťané se shromažďovali "k lámání chleba" (Sk 20,7), především "první den v týdnu", totiž v neděli, v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Od těchto dob se eucharistie stále slaví až po naše dny, takže se s ní setkáváme v každém kostele s toutéž základní strukturou. Zůstává středem života církve.

 

1344   A tak Boží lid tím, že hlásá Ježíšovo velikonoční tajemství, "dokud on nepřijde" (1 Kor 11,26), postupuje od slavnosti ke slavnosti, "kráčeje úzkou cestou kříže",[11] k nebeské hostině, kdy všichni vyvolení zasednou ke stolu království.

 

 

 

 

 

[1] Srv. Ž 104,13‑15.

[2] Srv. Římský misál, Římský kánon: "Supra quae".

[3] Srv. Dt 8,3.

[4] Srv. Mt 14,13‑21; 15,32‑39.

[5] Srv. Jan 2,11.

[6] Srv. Mk 14,25.

[7] Srv. Jan 13,1‑17.

[8] Tridentský koncil: DS 1740.

[9] Srv. Jan 6.

[10] Srv. Mt 26,17‑29; Mk 14,12‑25; 1 Kor 11,23‑26.

[11] 2. vatikánský koncil, AG 1.