Mše svatá – bohoslužba oběti, přinášení darů
- Inspirace
- napsal Pavel
- 24.10.2023
V neděli jsme si v našem rozebírání části mše sv. povídali o obřadu přinášení darů a modliteb kněze nad nimi.
Chléb a víno ke mši (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše sv. 16)
Přinášení darů (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 17)
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE – SVÁTOST EUCHARISTIE
IV. Liturgické slavení eucharistie
Průběh slavení
1348 Všichni se shromáždí. Křesťané se scházejí na jedno místo k eucharistickému shromáždění. Před nimi jde sám Kristus, který je hlavním představitelem eucharistie. Je veleknězem Nové smlouvy. On sám předsedá neviditelně každé eucharistické oběti. Biskup nebo kněz předsedá shromáždění právě protože ho zastupuje (tím, že jedná "in persona Christi capitis" ‑ jako Kristus Hlava osobně), ujímá se slova po čteních, přijímá obětní dary a pronáší eucharistickou modlitbu. Všichni se musí činně podílet na slavení, každý svým způsobem: lektoři, ti, kteří přinášejí obětí dary, ti, kteří rozdávají přijímání, a všechem lid, který projevuje svou účast skrze "Amen".
1349 Bohoslužba slova zahrnuje "spisy proroků", to je Starý zákon a "paměti apoštolů", nebo‑li jejich listy a evangelia; po homilii, jež vybízí přijmout toto slovo "jako slovo Boží, jímž skutečně jest" (1 Sol 2,13) a uskutečňovat je, následují přímluvy za všechny lidi, podle apoštolova slova: "Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc" (1 Tim 2,1‑2).
1350 Předložení obětních darů (offertorium): pak se přinášejí, někdy v průvodu, chléb a víno, které kněz bude jménem Krista obětovat v eucharistické oběti, v níž se stanou jeho Tělem a jeho Krví. Je to úkon samého Krista při poslední večeři, "když vzal chléb a kalich". "Jen církev může přinášet Stvořiteli tuto čistou oběť tím, že mu s díkůvzdáním obětuje to, co pochází z jeho stvoření".[1] Přinášení darů a jejich kladení na oltář přebírá Melchzedechův úkon a klade Stvořitelovy dary do Kristových rukou. On pak ve své oběti přivádí k dokonalosti všechny lidské pokusy přinášet oběti.
1351 Křesťané již od prvních dob přinášejí spolu s chlebem a vínem pro eucharistii i své dary, aby se rozdělily mezi ty, kteří jsou v nouzi. Tento zvyk konat sbírku,[2] stále časový, má svůj podnět v příkladu Krista, který se stal chudým, aby nás obohatil:[3]
Majetní a ti, kdo chtějí, dobrovolně dávají co kdo chce, a co se vybere, uloží se u představeného. Ten pak podporuje sirotky, vdovy a ty, kdo mají nouzi kvůli nemoci nebo z jiného důvodu; a také vězně a cizince, kteří žijí mezi námi: zkrátka, stará se o každého, kdo je v nouzi.[4]
1352 Anafora. Eucharistickou modlitbou, modlitbou díkůvzdání a proměňováním přicházíme do srdce a k vrcholu bohoslužby:
v prefaci církev vzdává díky Otci, skrze Krista v Duchu svatém, za všechna jeho díla, za stvoření, vykoupení i posvěcení. Tím se celé společenství spojuje s nepřetržitou chválou, kterou nebeská církev, andělé a všichni svatí zpívají třikrát svatému Bohu;
1353 v epiklezi prosí Otce, aby poslal svého svatého Ducha (nebo moc svého požehnání):[5] na chléb a víno, aby se jeho mocí staly Tělem a Krví Ježíše Krista, a aby ti, kdo se podílejí na eucharistii, byli jedno tělo a jeden duch (některé liturgické tradice kladou epiklezi po anamnezi);
vyprávění o ustanovení, účinnost Kristových slov a úkonů a moc Ducha svatého, činí jeho Tělo a Krev svátostně přítomnými pod způsobami chleba a vína, zpřítomňuje jeho oběť přinesenou na kříži jednou provždy;
1354 v anamnezi, která následuje, cíkev připomíná utrpení, zmrtvýchvstání a slavný návrat Ježíše Krista; předkládá Otci oběť jeho Syna, který nás s ním smiřuje;
v přímluvách dává církev najevo, že se eucharistie slaví ve společenství s celou nebeskou i pozemskou církví, živých i mrtvých a ve společenství s pastýři církve, s papežem, diecézním biskupem, s jeho kněžstvem a jeho jáhny a se všemi biskupy světa a s jejich církvemi.
1355 Při přijímání, jemuž předchází modlitba Páně a lámání chleba, věřící dostávají "nebeský chléb" a "kalich spásy", Tělo a Krev Krista, který se dal "za život světa" (Jan 6,51).
Protože tento chléb a toto víno bylo "proměněno", jak se tradičně říká, "nazýváme tento pokrm eucharistie a nikomu není dovoleno, aby se jí účastnil, leč ten, kdo věří, že naše učení je pravdivé, kdo se očistil koupelí na odpuštění hříchů a k znovuzrození, a kdo žije tak, jak učil Kristus".[6]
[1] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4, 18, 4; srv. Mal 1,11.
[2] Srv. 1 Kor 16,1.
[3] Srv. 2 Kor 8,9.
[4] Sv. Justin, Apologiae, 1, 67, 6.
[5] Srv. Římský misál, Římský kánon.
[6] Sv. Justin, Apologiae, 1, 66, 1‑2.