Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  •

    Mše svatá – dokončení vstupních obřadů

      Včera jsme si v cyklu kázání o mši sv. povídali o zpěvu Pane, smiluj se (Kyrie eleison), Sláva a vstupní modlitbě. Zde k nim najdete další materiály.   Kyrie eleison (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 6)   Gloria (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 7)   Vstupní modlitba (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 8)     KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE – SVÁTOST EUCHARISTIE   IV. Liturgické slavení eucharistie   Mše svatá během staletí   1345      Již od druhého století máme svědectví sv. Justina mučedníka, pokud jde o základní linie průběhu slavení eucharistie. Zůstalo beze změn až do našich dnů ve všech velkých liturgických rodinách. Toto píše kolem roku 155, aby vysvětlil pohanskému císaři Antonínu Piovi (138‑161), co dělají křesťané:   V den nazývaný "Slunce", se všichni shromáždí, obyvatelé měst nebo venkova. Čtou se paměti apoštolů nebo spisy proroků, pokud to čas dovoluje. Potom, když lektor skončil, představený nás v promluvě napomíná a vybízí, abychom následovali tyto dobré příklady. Pak všichni společně vstaneme a začneme se modlit] jak za sebe ... tak za všechny ostatní, ať jsou kdekoliv, abychom, když jsme se dověděli pravdu, si zasloužili být svými skutky dobrými občany a věrně dodržovat příkazy a dosáhnout věčné spásy. Po skončení modliteb se navzájem zdravíme políbením. Potom jsou představenému bratří přineseny chléb a kalich vody a střídmého vína. On jej vezme a vzdává chválu a slávu Otci vesmíru ve jménu Syna a Ducha svatého, a koná díkůčinění (řecky: eucharistian) za to, že jsme byli hodni dostat od něho tyto dary. Když skončil modlitbu a díkůčinění, všechem přítomný lid zvolá: "Amen". Po díkůčinění představeného a po odpovědi všeho lidu ti, kterým říkáme jáhnové, rozdávají každému z přítomných chléb, víno a vodu, jež byly "proměněny" a donesou je nepřítomným.[1]   1346      Eucharistická liturgie se koná podle základní struktury, která se přes všechny staletí uchovala až k nám. Člení se na dvě velké části, které tvoří původní jednotu: svolání, bohoslužba slova se čteními, homilií a přímluvami; eucharistická bohoslužba s obětováním chleba a vína, proměňováním a přijímáním.                 Bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba tvoří společně celek, "jediný bohoslužebný úkon";[2]  stůl připravený pro nás v eucharistii je totiž zároveň stůl Božího slova a stůl Těla Páně..[3]   1347      Neprobíhala snad takhle velikonoční večeře vzkříšeného Ježíše s jeho učedníky? Cestou jim vysvětloval Písma, pak s nimi zasedl ke stolu, "vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim".[4]     [1] Sv. Justin, Apologie, 1, 65 [a také 67]. [2] 2. vatikánský koncil, SC 56. [3] Srv. 2. vatikánský koncil, DV 21. [4] Srv. Lk 24,13‑35.

  •

    Mše svatá – Vstupní obřady

      Včera jsme se v cyklu kázání o mši sv. dotkli vstupního průvodu, vstupního zpěvu a úkonu kajícnosti. K nim je možné si poslechnout tyto další tematické přednášky.   PRICHÁDZAME SLÁVIŤ LITURGIU | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 6   ÚVOD SVÄTEJ OMŠE | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 7   ÚKON POKÁNIA | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 8     KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE – Eucharistie v ekonomii spásy   Způsoby chleba a vína   1333   Středem slavení eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého, stanou Tělem a Krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku, až do jeho slavného příchodu to, co On vykonal v předvečer svého utrpení: "Vzal chléb ...", "Vzal kalich vína ...". I když se způsoby chleba a vína tajemně staly Tělem a Krví Krista, i nadále vyjadřují dobrotu stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno,[1] "plod lidské práce", ale předtím ještě "plod země" a "plod révy", dary Stvořitele. V úkonu Melchizedecha, který "obětoval chléb a víno" (Gn 14,18), církev vidí předobraz své vlastní oběti.[2]   1334   Ve Staré smlouvě byl chléb a víno přinášen v oběť mezi prvotinami země, na znamení vděčnosti Stvořiteli. Ale dostávají také nový význam v souvislosti s Exodem (odchodem Židů z Egypta): nekvašené chleby, které Izrael pojídá každý rok o velikonocích, připomínají spěch osvobozujícího odchodu z Egypta; vzpomínka na manu na poušti bude stále Izraeli připomínat, že žije z chleba Božího slova.[3] Každodenní hcléb je konečně plodem zaslíbené země, záruka, že Bůh je věrný svým příslibům. "Kalich požehnání" (1 Kor 10,16) na závěr židovské velikonoční večeře, dodává slavnostní radosti vína eschatologický rozměr, totiž mesiášského očekávání obnovy Jeruzaléma. Ježíš ustanovil svou eucharistii tím, že dal nový a definitivní význam požehnání chleba a kalichu.   1335   Zázraky rozmnožení chlebů, při nichž tehdy Pán pronesl požehnání, rozlámal chleby a rozdělil je prostřednictvím svých učedníků, aby nasytil zástup, jsou předobrazem hojnosti tohoto jediného chleba, kterým je jeho eucharistie.[4] Znamení vody proměněné na víno v Káně[5] už ohlašuje hodinu Ježíšova oslavení. Ukazuje, že už nastává svatební hostina v království Otce, kde budou věřící pít nové víno,[6] jež se stalo Krví Krista.   1336   První oznámení eucharistie vyvolalo mezi učedníky rozdělení, tak, jako je pohoršilo, když jim oznámil, že musí trpět a zemřít: "To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?" (Jan 6,60). Eucharistie a kříž jsou kamenem úrazu. Jde o totéž tajemství, které nepřestává být záminkou rozdělení: "I vy chcete odejít?" (Jan 6,67): tato Pánova otázka znovu a znovu zaznívá v jednotlivých staletích jako výzva jeho lásky, aby každý přišel na to, že jen On má "slova věčného života" (Jan 6,68) a že přijmout ve víře dar jeho eucharistie, znamená přijmout jeho samého.   Ustanovení eucharistie   1337   Protože Pán miloval své, prokázal jim svou lásku až do konce. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci, a proto během večeře umyl jejich nohy a dal jim přikázání lásky.[7] Aby jim zanechal záruku této lásky, aby se nikdy nevzdálil od svých a učinil je účastným své velikonoční oběti, ustanovil eucharistii jako připomínku své smrti a svého zmrtvýchvstání a přikázal svým apoštolům, aby ji slavili až do jeho návratu a ustanovil je "v té chvíli kněžími Nové smlouvy".[8]   1338   Tři synoptická evangelia a svatý Pavel nám předali vyprávění o ustanovení eucharistie; co se týká svatého Jana, ten uvádí Ježíšova slova v synagoze v Kafarnaum, slova, která připravují ustanovení eucharistie: Kristus o sobě říká, že je chlebem života, který sestoupil z nebe.[9]   1339   Ježíš zvolil velikonoční dobu, aby splnil to, co ohlásil v Kafarnau: dát svým učedníkům své Tělo a svou Krev.               Nastal den nekvašeného chleba, kdy měl být zabit velikonoční beránek. Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: "Jděte a připravte nám velikonočního beránka, abychom ho mohli jíst!" ... Odešli ... a připravili velikonočního beránka. Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve, než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království"... Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!" Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá" (Lk 22,7‑20).[10]   1340   Ježíš dal židovským velikonocům jejich definitivní význam tím, že slavil Poslední večeři se svými apoštoly během velikonoční hostiny. Vždyť nová "pascha", přechod Ježíše k Otci skrze jeho smrt a jeho zmrtvýchvstání, je předjata a slavena v eucharistii, jež je naplněním židovské paschy a předjímá závěrečnou paschu církve ve slávě království.     "To čiňte na mou památku"   1341   Když Ježíš přikazuje, aby se opakovaly jeho úkony a jeho slova, "dokud on nepřijde" (1 Kor 11,26), nežádá, aby se pouze vzpomínalo na něho a na to, co učinil. Má na mysli liturgické slavení skrze apoštoly a jejich nástupce, Kristovy památky, jeho života, jeho smrti, jeho zmrtvýchvstání a jeho přímluvy u Otce.   1342   Církev již od počátku věrně plnila příkaz Pána. O církvi v Jeruzalémě je řečeno:               Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách ... Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce (Sk 2,42.46).   1343   Křesťané se shromažďovali "k lámání chleba" (Sk 20,7), především "první den v týdnu", totiž v neděli, v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Od těchto dob se eucharistie stále slaví až po naše dny, takže se s ní setkáváme v každém kostele s toutéž základní strukturou. Zůstává středem života církve.   1344   A tak Boží lid tím, že hlásá Ježíšovo velikonoční tajemství, "dokud on nepřijde" (1 Kor 11,26), postupuje od slavnosti ke slavnosti, "kráčeje úzkou cestou kříže",[11] k nebeské hostině, kdy všichni vyvolení zasednou ke stolu království.           [1] Srv. Ž 104,13‑15. [2] Srv. Římský misál, Římský kánon: "Supra quae". [3] Srv. Dt 8,3. [4] Srv. Mt 14,13‑21; 15,32‑39. [5] Srv. Jan 2,11. [6] Srv. Mk 14,25. [7] Srv. Jan 13,1‑17. [8] Tridentský koncil: DS 1740. [9] Srv. Jan 6. [10] Srv. Mt 26,17‑29; Mk 14,12‑25; 1 Kor 11,23‑26. [11] 2. vatikánský koncil, AG 1.

  •

    Mše svatá úvod

      Dnešní nedělí jsme zahájili cyklus kázání o mši sv. Na něj budou zde pro zájemce vždy navazovat další materiály jako např. odkazy na zajímavé přednášky aj.   Kdy začíná mše svatá? (Liturgie - 120" o liturgii)   ZVON ZVOLÁVA NA SVÄTÚ OMŠU   VÝZNAM LITURGIE | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 1   VŠETCI SME KŇAZMI | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 2   KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE - SVÁTOST EUCHARISTIE 1322      Svatá eucharistie dokončuje uvedení do křesťanského života. Ti, kteří byli povýšeni k důstojnosti královského kněžství a biřmováním mnohem hlouběji připodobněni ke Kristu, se prostřednictvím eucharistie podílí spolu s celým společenstvím na samé oběti Pána.   1323      "Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého Těla a své Krve, aby tak pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované Snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, 'v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy'".[1]   Eucharistie pramen a vrchol života církve 1324      Eucharistie je "pramenem a vrcholem celého křesťanského života".[2] "Také ostatní svátosti, všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou eucharistií a mají ji za svůj cíl. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje v sobě celé duchovní dobro cíkve, totiž samého Krista, naši velikonoční oběť".[3]   1325      "Společenství božského života a jednota Božího lidu, které jsou základem církve, jsou přiléhavě vyjádřeny a úchvatně vytvářeny eucharistií. V ní máme vyvrcholení činnosti, kterou Bůj posvěcuje svět v Kristu, tak i bohoslužby, kterou lidé vzdávají Kristu a skrze něj Otci v Duchu svatém".[4]   1326      Nakonec prostřednictvím eucharistické oběti se již spojujeme s nebeskou liturgií a předjímáme věčný život, kdy Bůh bude všechno ve všem.[5]   1327      Zkrátka eucharistie je nástin a souhrn naší víry: "Náš způsob myšlení je shodný s eucharistií a eucharistie se opět shoduje s naším způsobem myšlení".[6]   Jak se nazývá tato svátost? 1328      Nezpozorovatelné bohatství této svátosti se vyjadřuje různými jmény, která se jí dávají. Každé z nich vyvolává zvláštní rysy. Nazývá se:                 Eucharistie, protože je díkůvzdáním Bohu. Výrazy "eucharistein" (Lk 22,19; 1 Kor 11,24) a "eulogein" (Mt 26,26; Mk 14,22) připomínají židovská požehnání, která  především během jídla  velebí Boží díla: stvoření, vykoupení a posvěcení.   1329      Večeře Páně,[7] protože jde o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení a o závdavek svatební hostiny Beránka[8] v nebeském Jeruzalémě.                 Lámání chleba, protože tento typický obřad židovské večeře použil Ježíš, když požehnal a rozděloval chléb jako "první u stolu",[9] především během Poslední večeře.[10] Podle tohoto gesta ho učedníci poznají po jeho zmrtvýchvstání,[11] a také tímto výrazem budou první křesťané označovat svá eucharistická shromáždění.[12] Tím chtějí vyjádřit, že všichni, kteří jedí (??přijímají) jediný rozlámaný chléb, Krista, vstupují do společenství s ním a vytvářejí s ním jedno tělo.[13]                 Eucharistická shromáždění ["synaxis"], poněvadž eucharistie se slaví ve shromážděních věřících, jež je viditelným výrazem církve.[14]   1330      Památka utrpení a zmrtvýchvstání Páně.                 Nejsvětější oběť, protože zpřítomňuje jedinou oběť Krista Spasitele a zahrnuje také oběť církve; nebo také oběť mše svaté, "oběť chvály" (Žid 13,15),[15] duchovní oběť,[16] oběť čistou[17] a svatou, protože je naplněním všech obětí Starého zákona a převyšuje je.                 Svatá a božská liturgie, protože veškerá liturgie církve má svůj střed a svůj nejhutnější výraz ve slavení této svátosti; a v tomtéž smyslu se také nazývá slavení svatých tajemství. Mluví se také o Nejsvětější svátosti, poněvadž je Svátost svátostí. Tímto výrazem se označují eucharistické způsoby uchovávané ve svatostánku.   1331      Přijímání, protože touto svátostí se spojujeme s Kristem, který nám dává účast na svém Těle a na své Krvi, abychom vytvořili jediné tělo;[18] kromě toho se nazývá svaté věci ("ta hagia; sancta")[19]  je to původní význam výrazu "společenství svatých", o němž hovoří apoštolské vyznání víry  andělský chléb, nebeský chléb, lék nesmrtelnosti,[20] jídlo na cestu (viaticum) ...   1332      Mše svatá, protože liturgie, v níž bylo zpřítomněno tajemství spásy, končí vysláním věřících ("jděte ve jménu Páně"), aby plnili Boží vůli ve svém každodenním životě.     [1] 2. vatikánský koncil, SC 47. [2] 2. vatikánský koncil, LG 11. [3] 2. vatikánský koncil, PO 5. [4] Kongregace pro posvátné obřady, Instr. Eucharisticum mysterium, 6, AAS 59 (1967), 539‑573. [5] Srv. 1 Kor 15,28. [6] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4, 18, 5. [7] Srv. 1 Kor 11,20. [8] Srv. Zj 19,9. [9] Srv. Mt 14,19; 15,36; Mk 8,6.19. [10] Srv. Mt 26,26; 1 Kor 11,24. [11] Srv. Lk 24,13‑35. [12] Srv. Sk 2,42.46; 20,7.11. [13] Srv. 1 Kor 10,16‑17. [14] Srv. 1 Kor 11,17‑34. [15] Srv. Ž 116,13.17. [16] Srv. 1 Petr 2,5. [17] Srv. Mal 1,11. [18] Srv. 1 Kor 10,16‑17. [19] Constitutiones Apostolorum, 8, 13, 12; Didaché, 9, 5; 10, 6. [20] Sv. Ignác z Antiochie, Epistula ad Ephesios, 20, 2.

  •

    Putujte virtuálně s modlitbou na Spišskou kapitulu

      V rámci naší farní dovolené na Slovensku jsme ve čtvrtek 13. 7. navštívili taky Spišskou kapitulu, místní katedrálu sv. Martina s jejími oltáři od majstra Pavla z Levoče a taky kněžský seminář. Všechny tato místa můžete spolu s modlitbou růžence navštívit i vy a my, co jsme tam byli, s vděčností zavzpomínat.   SLÁVNOSTNÝ RUŽENEC | Katedrála sv. Martina v Spišskej Kapitule

  • MODLITBA K 3. SVĚTOVÉMU DNI PRARODIČŮ A SENIORŮ

      Panno Maria, Matko víry a naděje, vzore pro toto lidstvo pokřivené lhostejností, učiň mě stejně ochotným jako jsi byla ty přijmout Boží vůli, velebit a chválit jeho milosrdenství.   Maria, Matko statečnosti, ty, která znáš mé srdce, nedopusť, abych ztratil odvahu. S důvěrou odevzdávám svůj život do tvých rukou. Uzdrav mé rány, kéž mě na cestě provází tvá něha.   Tvá přítomnost, Matko lásky, nám umožňuje zakoušet radost z toho, že vidíme naše rodiny sjednocené. Pomoz mi předávat Boží něhu a lásku vnoučatům a mladým, abychom se mohli modlit nejen za ně, ale i spolu s nimi.   Vyprošuj mi, Maria, dar Ducha svatého: kéž mě podpírá v mé slabosti, vdechuje útěchu do mého srdce, abych mohl zanechat stopy víry mezi mladými, svědectví o kráse života, vědomí, že život má svůj konec a že za ním čeká Otcova náruč. Amen

  •

    NOVÉNA K DUCHU SVATÉMU

    Novénu k Duchu Svatém se modlíme od pátku po Nanebevstoupení Páně. Najdete ji i se zamyšlením na každý den např. na webu o Vojtěcha Kodeta zde: https://vojtechkodet.cz/modlitby/k-duchu-svatemu/svatodusni-novena   Novéna ke stažení zde: Duch sv.novena A5   K tomu se nabízí možnost se ji modlit i s pomocí mobilní aplikace. Např. v aplikaci iZIDOOR ji najdete mezi základními modlitbami.   Pokud si ji chcete každý den propojit s nějakou písní chval, tak je najdete zde: http://hudba.signaly.cz/   Veni Creator Spiritus – Gregorian chant   Adorare Hymnus k Duchu svatém (Žďár 2012)   Martin Smith - Come Holy Spirit | Přijď Duchu svatý   Crowder - Ghost | cz titulky   Natalie Grant - Always There | Pořád jsi mi nablízku   CHARIZMY DUCHA SVÄTÉHO - o.Ondrej Chrvala    Pavla Petrášková: Charismata jsou dary Ducha svatého ke službě | Missio interview

  • NA VELKÝ PÁTEK ZAČÍNÁ NOVÉNA K B. MILOSRDENSTVÍ

    V řadě zjevení pověřil Pán Ježíš sv. Faustynu Kowalskou (+1938 v Krakově), aby vybízela lidstvo k hluboké a neochvějné důvěře v Boží milosrdenství. Novéna k Božímu milosrdenství, kterou ji Ježíš přikázal napsat a konat před svátkem Milosrdenství, začíná na Velký pátek a končí v sobotu před 2. nedělí velikonoční. Tato neděle je svátek Božího milosrdenství. Novéna uvedená v deníčku sv. Faustyny byla poprvé vytištěna v Krakově v r. 1937, rok před smrtí světice. Pán Ježíš řekl sv. Faustyně: „Toužím, abys během těchto devíti dní přiváděla duše k prameni mého milosrdenství, aby načerpaly síly a osvěžení i všechnu milost, kterou potřebují v těžkostech života, a zvláště v hodině smrti. Každého dne přivedeš do mého Srdce jinou skupinu duší a ponoříš je do toho moře mého milosrdenství. A já všechny tyto duše uvedu do domu mého Otce. Budeš to dělat v tomto i v budoucím životě. A žádné duši, kterou uvedeš do zdroje mého milosrdenství, nic neodmítnu. Každého dne budeš prosit mého Otce o milosti pro tyto duše pro mé bolestné utrpení.“ Novéna spočívá v prosté modlitbě korunky k Božímu milosrdenství. V Deníčku sestry Faustyny je však zaznamenána ještě rozšířenější novéna, kterou jí Pán Ježíš nadiktoval pro ni samotnou. Uvádíme ji zde také pro ty, kteří se chtějí pomodlit novénu v této rozšířené verzi.  Text ke stažení najdete zde: novena k Božímu milosrdenství Korunka k Božímu milosrdenství CZ   Více o Božím milosrdenství se dočtete na webu Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství.     Novéna k Božímu Milosrdenství 1. den: Modleme se o milosrdenství Boží pro celé lidstvo, zvláště pro hříšníky.. „Dnes mi přiveď celé lidstvo, zvláště všechny hříšníky, a ponoř je do moře mého milosrdenství. Tím mě utěšíš v hořkém zármutku, do něhož mě vrhá ztráta duší.“ Nejmilosrdnější Ježíši, je ti vlastní slitovávat se nad námi a odpouštět nám, nehleď na naše hříchy, ale na důvěru, kterou klademe ve tvou nekonečnou dobrotu, a všechny nás přijmi do příbytku svého nejslitovnějšího srdce a nepropouštěj nás z něj navěky. Prosíme tě o to pro lásku, jež tě pojí s Otcem a Duchem svatým. Věčný Otče, shlédni milosrdně na celé lidstvo a zvláště na ubohé hříšníky, vždyť celé lidstvo je uzavřeno v nejslitovnějším Ježíšově srdci, a pro Jeho bolestné utrpení prokaž nám své milosrdenství, abychom všemohoucnost tvého milosrdenství oslavovali na věky věků. Amen. Korunka k Božímu milosrdenství   2. den: Modleme se za kněze a řeholníky, skrze něž stéká Boží milosrdenství na lidstvo. „Dnes mi přiveď duše kněží, řeholníků a řeholnic a ponoř je do mého nezměrného milosrdenství. Ony mi dodaly sílu, abych vydržel hořké utrpení; skrze ně, jako skrze průtoky, stéká na lidstvo mé milosrdenství.“Nejmilosrdnější Ježíši, od něhož pochází vše dobré, rozmnož v nás milost, abychom uskutečňovali milosrdenství, aby ti, kdo se na nás dívají, chválili Otce milosrdenství, který je v nebi.Věčný Otče, shlédni milosrdně na ty, které jsi zvláštním způsobem povolal na svou vinici, na duše kněží, řeholníků a řeholnic, a naplň je silou svého požehnání a pro lásku srdce svého Syna, v němž jsou tyto duše uzavřeny, uděl jim svou sílu a světlo, aby dokázali vést ostatní po cestách spásy a aby společně zpívali ke cti tvého nevyčerpatelného milosrdenství na věky věků. Amen.Korunka k Božímu milosrdenství     3. den: Modleme se za všechny věrné křesťany.„Dnes mi přiveď všechny zbožné a věrné duše a ponoř je do moře mého milosrdenství; tyto duše mě utěšovaly na křížové cestě, byly mi kapkou útěchy v moři hořkosti.“Nejmilosrdnější Ježíši, jenž všem štědře udílíš milosti z pokladnice svého milosrdenství, přijmi nás do příbytku svého nejslitovnějšího srdce a nepropouštěj nás z něj navěky. Prosíme tě o to pro nesmírnou lásku, jíž plane tvé srdce k nebeskému Otci.Věčný Otče, shlédni milosrdně na věrné duše jako dědictví svého Syna a pro jeho bolestné utrpení jim uděl své požehnání a zahrnuj je svou neustálou péčí, aby neztratily lásku a poklad svaté víry, ale aby tvé nesmírné milosrdenství s celým zástupem andělů a svatých oslavovaly na věky věků. Amen.Korunka k Božímu milosrdenství4. den: Modleme se za pohany a nevěřící, kteří ještě neznají Boží milosrdenství.„Dnes mi přiveď pohany a ty, kteří mě ještě neznají. Také na ně jsem myslel při svém hořkém utrpení a jejich následná horlivost potěšila mé srdce. Ponoř je do moře mého milosrdenství.“Nejslitovnější Ježíši, jenž jsi světlem pro celý svět, přijmi do příbytku svého nejslitovnějšího srdce duše pohanů, kteří tě neznají; nechť je osvítí paprsky tvé milosti, aby i oni společně s námi oslavovali tvé podivuhodné milosrdenství, a nepropouštěj je z příbytku svého nejslitovnějšího srdce.Věčný Otče, shlédni milosrdně na duše pohanů a těch, kdo tě ještě neznají, ale jejichž duše jsou skryty v nejslitovnějším Ježíšově srdci. Přitáhni je do světla evangelia. Tyto duše neví, jak velikým štěstím je tebe milovat. Učiň, ať i ony oslavují štědrost tvého milosrdenství na věky věků. Amen.Korunka k Božímu milosrdenství 5. den: Modleme se za bloudící ve víře.„Dnes mi přiveď duše odloučených bratří a ponoř je do moře mého milosrdenství. Hořkým utrpením drásali mé tělo i srdce – moji církev. Když se vracejí k jednotě s církví, hojí se mé rány, a tak zmírňují mé utrpení.“Nejmilosrdnější Ježíši, jenž jsi dobro samo, ty neodpíráš světlo těm, kdo prosí, přijmi do příbytku svého nejslitovnějšího srdce duše našich odloučených bratří a přitáhni je svým světlem k jednotě s církví a nepropouštěj je z příbytku svého nejslitovnějšího srdce, ale učiň, ať i oni oslaví štědrost tvého milosrdenství.Věčný Otče, shlédni milosrdně na duše našich odloučených bratří, zvláště na ty, kteří promrhali tvá dobra a zneužili tvých milostí zarputilým setrváváním ve svých omylech. Nehleď na jejich chyby, ale na lásku svého Syna a na jeho hořké utrpení, které pro ně podstoupil, neboť i oni jsou uzavřeni v nejslitovnějším Ježíšově srdci. Učiň, ať také oni oslavují Tvé veliké milosrdenství na věky věků. Amen.Korunka k Božímu milosrdenství 6. den: Modleme se za malé děti a duše, jež se jim podobají.„Dnes mi přiveď duše tiché a pokorné a duše malých dětí a ponoř je do mého milosrdenství. Tyto duše jsou nejvíc podobné mému srdci, ony mě posilovaly, když jsem v hořkých mukách umíral. Viděl jsem je jako pozemské anděly, kteří budou bdít u mých oltářů. Na ně vylévám milosti plnými proudy. Moji milost může přijmout pouze pokorná duše; pokorným duším dávám svou důvěru.“Nejmilosrdnější Ježíši, jenž jsi sám řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem...“, přijmi do příbytku svého nejslitovnějšího srdce duše tiché a pokorné a duše malých dětí. Tyto duše uvádějí v úžas celé nebe a nebeský Otec v nich má zvláštní zalíbení. Jsou vonící kyticí před Božím trůnem, vůní, jíž se sytí sám Bůh. Tyto duše stále přebývají ve tvém nejslitovnějším srdci a neustále a navěky zpívají píseň lásky a milosrdenství.Věčný Otče, shlédni milosrdně na duše tiché a pokorné a na duše malých dětí, které jsou uzavřeny v příbytku nejslitovnějšího srdce Ježíšova. Tyto duše se nejvíce podobají tvému Synu; jejich vůně stoupá ze země až k tvému trůnu. Otče milosrdenství a veškerého dobra, prosím tě pro lásku a tvé zalíbení v těchto duších, požehnej celému světu, aby všechny duše společně zpívaly ke cti tvého milosrdenství na věky věků. Amen.Korunka k Božímu milosrdenství 7. den: Modleme se za ty, kteří uctívají Boží milosrdenství a šíří v ně důvěru, a tím se stávají živým obrazem milosrdného srdce Ježíšova.„Dnes mi přiveď duše, které zvláštním způsobem uctívají a oslavují mé milosrdenství, a ponoř je do mého milosrdenství. Tyto duše měly největší soustrast s mým utrpením a nejhlouběji pronikly do mého ducha. Jsou živým odleskem mého slitovného srdce. V budoucím životě budou tyto duše zářit zvláštním světlem. Žádná z nich se nedostane do pekelného ohně. Každou budu zvlášť bránit v hodinu její smrti.“Nejmilosrdnější Ježíši, jehož srdce je láska sama, přijmi do příbytku svého nejslitovnějšího srdce duše, které obzvlášť ctí a oslavují velikost tvého milosrdenství. Tyto duše jsou silné mocí samotného Boha; v nejrůznějších trápeních a překážkách jdou vpřed s důvěrou ve tvé milosrdenství. Jsou s tebou sjednoceny a na svých bedrech nesou celé lidstvo. Tyto duše nebudou přísně souzeny, nýbrž je v okamžiku skonu obejme tvé milosrdenství.Věčný Otče, shlédni milosrdně na duše, které oslavují a uctívají největší z tvých vlastností – tvé bezedné milosrdenství, a které jsou skryty v nejslitovnějším Ježíšově srdci. Tyto duše jsou živým evangeliem, mají ruce plné milosrdných skutků a jejich srdce, přeplněné radostí, zpívá píseň milosrdenství Nejvyššímu. Prosím tě, Bože, prokaž jim své milosrdenství, podle jejich naděje a důvěry v tebe. Nechť se na nich naplní příslib Ježíše, který řekl, že duše, které budou uctívat jeho nevyčerpatelné milosrdenství, bude sám chránit v životě a zvláště v hodině smrti jako vlastní slávu. Amen.Korunka k Božímu milosrdenství 8. den: Modleme se za duše v očistci, aby proudy krve Ježíše Krista mírnily a zkrátily jejich utrpení, jímž splácejí dluhy své viny Boží spravedlnosti.„Dnes mi přiveď duše, které jsou uvězněny v očistci, a ponoř je do propasti mého milosrdenství; ať prameny mé krve ochladí jejich palčivou trýzeň. Všechny tyto duše velmi miluji, splácejí dluh mé spravedlnosti. Je ve tvé moci přinést jim ulehčení. Vezmi z pokladnice mé církve všechny odpustky a obětuj je za ně. Kdybys znala jejich muka, neustále bys za ně obětovala duchovní almužnu a splácela mé spravedlnosti jejich dluhy.“Nejmilosrdnější Ježíši, jenž jsi sám řekl, že si přeješ milosrdenství, přivádím tedy do příbytku tvého nejslitovnějšího srdce duše z očistce, které jsou ti velmi milé, které však musí splatit dluh tvé spravedlnosti. Nechť proudy krve a vody, které vytryskly z tvého srdce, uhasí plameny očistcového ohně, aby i tam byla oslavována moc tvého milosrdenství.Věčný Otče, shlédni milosrdně na duše trpící v očistci, jež jsou skryty v nejslitovnějším srdci Ježíšově. Prosím tě, pro bolestné utrpení Ježíše, tvého Syna, a pro hořkost, jíž byla zaplavena jeho nejsvětější duše, prokaž své milosrdenství duším, které se nacházejí pod pohledem tvé spravedlnosti. Nehleď na ně jinak než skrze rány Ježíše, tvého nejmilejšího Syna, neboť věříme, že tvá dobrota a slitovnost jsou nekonečné. Amen.Korunka k Božímu milosrdenství 9. den: Modleme se za vlažné duše, jež byly příčinou strašných bolestí Krista Pána v Getsemanech.„Dnes mi přiveď duše vlažné a ponoř je do propasti mého milosrdenství. Tyto duše zraňují mé srdce nejbolestněji. Největšího odporu se mé duši v Getsemanech dostalo od vlažných duší. Ony byly příčinou, že jsem řekl: Otče, odejmi ode mě tento kalich, je-li to Tvá vůle. Poslední záchranou pro ně je utéci se k mému milosrdenství.“Nejslitovnější Ježíši, jenž jsi slitovnost sama, přivádím do příbytku tvého nejmilovanějšího srdce vlažné duše. Ať se tyto chladné duše, které se podobají mrtvolám a naplňují tě takovým odporem, rozehřejí v ohni tvé čisté lásky. Nejslitovnější Ježíši, použij všemohoucnost svého milosrdenství, přitáhni je do výhně své lásky a daruj jim svatou lásku, vždyť ty můžeš všechno.Věčný Otče, shlédni milosrdně na vlažné duše, uzavřené v nejslitovnějším srdci Ježíšově. Otče milosrdenství, prosím tě, pro hořké utrpení tvého Syna a pro jeho tři hodiny trvající umírání na kříži dovol, aby také ony oslavovaly propast tvého milosrdenství. Amen.Korunka k Božímu milosrdenství   Zdroj: https://vojtechkodet.cz/modlitby/noveny/novena-k-bozimu-milosrdenstvi   Korunka k Božímu milosrdenství - Schola brněnské mládeže, SDM Krakov 2016

  • 7. přikázání

      7. přikázání v Písmu: Nepokradeš. (Ex 20,15) Ježíš o něm říká: „Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mk 8,36)   o. Kuffa: Desať Božích prikázaní   o. Kuffa - Načo mám deti privádzať k Ježišovi?   Těžké hříchy proti 7. přikázání: Krádež, loupež (povinnost věc vrátit nebo nahradit) Závažný podvod (též na daních) Nespravedlivá nebo zadržovaná mzda.   7.přikázání v Katechismu katolické církve:               Nepokradeš (Ex 20,15; Dt 5,19).             Nebudeš krást (Mt 19,18). 2401   Sedmé přikázání zakazuje brát nebo si neprávem ponechávat majetek bližního a jakýmkoliv způsobem působit škody na jeho majetku. Předpisuje spravedlnost a lásku ve správě hmotných dober a plodů lidské práce. Požaduje vzhledem na obecné blaho, aby se respektovalo všeobecné určení majetku a právo na soukromé vlastnictví. Křesťanský život usiluje zaměřovat statky tohoto světa k Bohu a k bratrské lásce.   I. Všeobecné určení a soukromé vlastnictví majetku 2402   Na počátku Bůh svěřil zemi a její zdroje společné správě lidstva, aby o ně pečovala, svou prací ji ovládala a těšila se z jejích plodů.  Dobra stvoření jsou určena všemu lidskému pokolení. Nicméně země je rozdělena mezi lidi, aby byla zaručena bezpečnost jejich života, který je vystaven nejistotě a ohrožován násilím. Nabytí majetku je oprávněné, aby se zajistila svoboda a důstojnost osob, aby každý mohl uspokojit své základní potřeby a potřeby a potřeby těch, za které nese odpovědnost. Má umožňovat, aby se projevila přirozená solidarita mezi lidmi. 2403   Právo na soukromé vlastnictví, získané prací nebo přijaté od jiných jako dědictví nebo dar, neruší původní darování země celému lidstvu. Všeobecné určení dober zůstane prvotní, i když rozvoj obecného blaha vyžaduje respektování soukromého vlastnictví, práva na ně a jeho výkonu. 2404   "Člověk, který užívá stvořených statků, se musí na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu druhých."  Vlastnictví majetku dělá z toho, komu patří, správce Prozřetelnosti, který se má snažit, aby přinášel užitek a rozděloval se o jeho plody s druhými, na prvním místě s členy své rodiny. 2405   Výrobní statky  hmotné či nehmotné  jako pozemky nebo budovy, příjmy (honoráře) nebo umělecká díla, vyžadují péči těch, kdo je vlastní, aby jejich výnosy prospívaly co největšímu počtu osob. Ti, kteří vlastní užitkové nebo spotřební statky, mají je užívat s umírněností tím, že vyhradí lepší díl hostu, nemocnému, chudému. 2406   Politická moc má právo a povinnost uspořádat oprávněný výkon práva na vlastnictví s ohledem na obecné blaho.     II. Respektování osob a jejich majetku 2407   Respektování lidské důstojnosti v hospodářských věcech vyžaduje praktické uplatňování ctnosti mírnosti, aby se krotilo lpění na věcech tohoto světa; a ctnosti solidarity, podle zlatého pravidla a velkomyslnosti (štědrosti) Pána, který "byl bohatý, ale pro nás se stal chudým", abychom "jeho chudobou zbohatli" (2 Kor 8,9).   RESPEKTOVÁNÍ MAJETKU DRUHÝCH 2408   Sedmé přikázání zakazuje krádež, to je uchvácení cizího majetku proti rozumné vůli vlastníka. Není to krádež, dá li se souhlas předpokládat, nebo je li odmítnutí proti rozumu a všeobecnému určení statků. Toto je případ naléhavé a zřejmé nutnosti, v níž jediným prostředkem, jak ukojit bezprostřední a podstatné potřeby (potrava, útulek, oděv ...) je  mít k dispozici a užívat cizí majetek. 2409   Každý způsob vzít a nespravedlivě si ponechávat majetek bližního, i když to neodporuje ustanovením občanského zákona, je proti sedmému přikázání. Stejně tak vědomě si ponechávat vypůjčené nebo nalezené předměty; dopouštět se obchodního podvodu; platit nespravedlivé mzdy;  zvyšovat ceny spekulujíc s nevědomostí nebo nouzí druhých.             Stejně jsou mravně nedovolené: spekulace, kterou se působí, aby se uměle měnilo hodnocení majetku vzhledem k výtěžku na úkor druhých; korupce, která ovlivňuje úsudek těch, kteří mají učinit rozhodnutí na základě práva; přivlastnění a soukromé užívání společenských zařízení nějakého podniku; špatně provedené práce; daňový podvod; falšování šeků a faktur; přehnané výdaje; mrhání. Svévolně poškozovat soukromé nebo veřejné vlastnictví odporuje mravnímu zákonu a vyžaduje náhradu. 2410   Přísliby se mají dodržovat a dohody zachovávat tou měrou, jakou je závazek mravně správný. Značná část hospodářského a společenského života závisí na hodnotě dohod (smluv) mezi fyzickými nebo právními osobami. Je to případ obchodních, prodejních nebo nákupních smluv, pracovních nebo nájemných smluv. Každá smlouva má být uzavírána a uplatňována s dobrým úmyslem. 2411   Smlouvy podléhají záměnné (komutativní) spravedlnosti, která upravuje výměny mezi osobami při plném respektování jejich práv. Záměnná spravedlnost přísně zavazuje; požaduje ochranu vlastnických práv, zaplacení dluhů a splnění svobodně přijatých závazků. Bez záměnné spravedlnosti je nemožná jakákoliv jiná forma spravedlnosti.             Je třeba rozlišovat záměnnou spravedlnost a zákonnou spravedlnost, která se týká toho, co občan právem dluží společenství, a distribuční spravedlnost, která upravuje, co dluží společenství občanům podle jejich výkonu a jejich potřeb. 2412   Záměnná spravedlnost vyžaduje odčinění za spáchanou nespravedlnost, t.j. navrátit vlastníkovi to, oč byl okraden.             Ježíš chválí Zachea pro jeho předsevzetí: "Jestliže jsem někoho ošidil nahradím mu to čtyřnásobně" (Lk 19,8). Ti, kteří si přímo či nepřímo přivlastnili cizí majetek, jsou vázáni jej vrátit, nebo, jestliže ta věc už neexistuje, vrátit odpovídající hodnotu v naturáliích nebo v penězích, jakož i nahradit plody a zisky, které by z ní vlastník právoplatně vytěžil. Stejným způsobem mají povinnost navrátit (věci) všichni podle své odpovědnosti a získaného prospěchu, kteří se nějakým způsobem podíleli na krádeži, anebo kteří jí využili, protože o ní věděli; např. ti, kteří ji přikázali nebo podporovali nebo přijali (k úschově) kradené věci. 2413   Hazardní hry (karty, atd.) nebo sázky samy o sobě neodporují spravedlnosti. Stávají se mravně nepřijatelné, když zbavují osobu toho, co potřebuje, aby mohla krýt potřeby své nebo druhých. Herní vášeň se může stát těžkým otroctvím. Podvádět při při sázkách nebo hrát falešně je závažné pochybení, ledaže způsobená škoda je tak lehká, že ji ten, komu byla způsobena, nemůže rozumně považovat za značnou. 2414   Sedmé přikázání zakazuje skutky nebo akce (podniky), které z jakéhokoliv důvodu, sobeckého nebo ideologického, obchodního nebo totalitního vedou k zotročení lidských bytostí, zneuznávají jejich osobní důstojnost, když je kupují, prodávají a vyměňují, jako by to bylo zboží. Udělat z lidí násilím užitkovou hodnotu nebo výdělečný zdroj je hřích proti jejich důstojnosti a jejich základním právům. Svatý Pavel přikazoval křesťanskému pánu, aby přijal svého křesťanského otroka "ne už jako otroka, ale ...jako drahého bratra ... jako milého člověka i jako křesťana" (Flm 16). RESPEKTOVÁNÍ INTEGRITY (NEPORUŠENOSTI) STVOŘENÍ 2415   Sedmé přikázání vyžaduje respektování neporušenosti stvoření. Zvířata jakož i rostliny a neživé věci jsou přirozeně určeny k obecnému blahu minulého, současného i budoucího lidstva.  Užívání minerálních, rostlinných a živočišných zdrojů vesmíru nelze oddělovat od mravních požadavků. Vláda nad neživými věcmi a nad jinými živými bytostmi, kterou dal Stvořitel člověku, není absolutní; musí být uvedena v soulad s péčí o kvalitu života bližního, včetně budoucích generací; vyžaduje náboženskou úctu k integritě (neporušenosti) stvoření. 2416   Zvířata jsou Boží tvorové. Bůh je zahrnuje svou starostlivou péčí.  Chválí ho a velebí ho už jen tím, že existují.  I lidé mají k nim být laskaví. Měli by si vzpomenout s jakou něžností zacházeli se zvířaty svatí, jako sv. František z Assisi nebo sv. Filip Neri. 2417   Bůh odevzdal zvířata tomu, kterého stvořil ke svému obrazu.  Je tedy oprávněné používat zvířat k zajištění výživy nebo k výrobě oděvů. Mohou být ochočena, aby pomáhala člověku v jeho pracech ale také při sportování (aktivním odpočinku). Lékařské a vědecké pokusy na zvířatech, zůstávají li v rozumných mezích, jsou mravně přijatelné, protože přispívají k léčení nebo k záchraně lidských životů. 2418   Odporuje lidské důstojnosti nechávat zvířata zbytečně trpět a bezohledně nakládat s jejich životem. Stejně tak je nedůstojné člověka utrácet pro zvířata sumy peněz, které by měly být přednostně určeny ke zmírnění lidské bídy. Zvířata je možno milovat; ale nemají být předmětem takové lásky, jaká náleží jen osobám.   III. Sociální nauka církve 2419   "Křesťanské zjevení nás přivádí k hlubšímu pochopení zákonů společenského života".  Církev dostává z evangelia plné zjevení pravdy o člověku. Když vykonává své poslání hlásat evangelium, dosvědčuje člověku jménem Krista jeho důstojnost a jeho povolání ke společenství osob; učí ho požadavkům spravedlnosti a míru, které jsou ve shodě s Boží moudrostí. 2420   Církev posuzuje z mravního hlediska hospodářské a společenské záležitosti, "vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší".  V řádu morálky má odlišné poslání než politická moc: církev se zajímá o časné stránky obecného blaha, nakolik je zaměřeno na svrchované Dobro, náš poslední cíl. Snaží se vštěpovat správné postoje ve vztahu k pozemským statkům a ve společensko hospodářských vztazích. 2421   Sociální nauka církve se vyvinula v devatenáctém století v době, kdy evangelium muselo čelit moderní průmyslové společnosti, jejím novým strukturám na výrobu spotřebního zboží, jejímu novému pojetí společnosti, státu a autority, jejím novým pracovním postupům a formám vlastnictví. Rozvoj církevní nauky v hospodářských a společenských záležitostech dosvědčuje trvalou hodnotu učení církve a zároveň pravý smysl její vždy živé a životodárné tradice. 2422   Sociální učení církve tvoří naukový oddíl, který se postupně člení, jak církev ve světle všech slov, která zjevil Ježíš Kristus, vysvětluje s pomocí Ducha svatého události v průběhu dějin.  Toto učení se stává tím přijatelnější pro lidi dobré vůle, čím hlouběji inspiruje jednání věřících. 2423   Sociální nauka církve předkládá zásady uvažování; formuluje měřítka pro posuzování, nabízí směrnice pro činnost:             Každý systém, jehož společenské vztahy by byly zcela určovány hospodářskými činiteli, je proti přirozenosti lidské osoby a jejích skutků. 2424   Teorie, která dělá ze zisku výlučné pravidlo a poslední cíl hospodářské činnosti je mravně nepřijatelná. Bezuzdná touha po penězích nemůže nepřinést své zvrácené důsledky. Je jednou z příčin četných konfliktů, které narušují sociální pořádek.             Systém, který obětuje "základní práva jednotlivých osob a skupin kolektivní organizaci výroby" odporuje důstojnosti člověka.  Každý postup (praxe), který dělá z osob pouhé nástroje zisku, zotročuje člověka, vede ke zbožňování peněz a přispívá k rozšíření ateismu. "Nemůžete sloužit Bohu i mamonu" (Mt 6,24; Lk 16,13). 2425   Církev v poslední době odmítla totalitní a bezbožecké ideologie přidružené ke "komunismu" nebo k "socialismu". Kromě toho také prakticky odmítla "kapitalismus", individualismus a svrchovaný primát tržního zákona nad lidskou prací.  Řízení hospodářství pouze prostřednictvím ústředního plánování převrací společenské svazky v jejich základech; řízení prostřednictvím pouhého tržního zákona nemůže uskutečnit sociální spravedlnost, protože "existuje mnoho lidských potřeb, které nemají přístup na trh".  Je nutné podporovat rozumné usměrňování obchodu a hospodářského podnikání podle správné stupnice hodnot a vzhledem k obecnému blahu.   IV. Hospodářská činnost a sociální spravedlnost 2426   Rozvoj hospodářské činnosti a zvýšení výroby jsou zaměřeny na uspokojení potřeb lidských bytostí. Hospodářský život nehledí jen na to, aby vzrůstala výroba zboží a aby se zvyšoval zisk nebo moc; je především zaměřena na službu osobám, na službu člověku v jeho celistvosti a na službu celému lidskému společenství. Hospodářské podnikání provozované podle vlastních metod, musí být prováděno v rámci mravního řádu, musí respektovat sociální spravedlnost, aby se tak naplnil Boží záměr s člověkem. 2427   Lidská práce pochází přímo od osob stvořených k Božímu obrazu a povolaných k tomu, aby prodlužovaly, jedny s druhými a pro druhé, dílo stvoření tím, že si podrobí zemi.  Práce je tedy povinnost: "Kdo nechce pracovat, ať nejí" (2 Sol 3,10).  Práce oslavuje dary Stvořitele a přijaté vlohy. Může být také výkupná. Tím, že člověk snáší tíživou námahu  práce ve spojení s Ježíšem, nazaretským řemeslníkem a ukřižovaným na Kalvarii, v jistém smyslu spolupracuje s Božím Synem na díle vykoupení. Projevuje se jako Kristův učedník tím, že nese každodenní kříž v činnosti k jejímuž vykonávání je povolán.  Práce může být prostředkem k posvěcení a k oživení pozemských skutečností Kristovým Duchem. 2428   V práci osoba vykonává a uplatňuje část svých schopností vepsaných do své přirozenosti. Hlavní hodnota práce se týká člověka samého, který je jejím autorem i adresátem. Práce je pro člověka a ne člověk pro práci.             Každý má mít možnost těžit z práce prostředky na vydržování vlastního života i svých rodinných příslušníků a sloužit lidskému společenství. 2429   Každý má právo na hospodářskou iniciativu (podnikání); každý bude používat právem svých vloh, aby přispěl k hojnosti, z níž mají prospěch všichni, a sklízet z vlastního úsilí spravedlivé plody. Bude se starat o to, aby se řídil směrnicemi vydanými právoplatnou autoritou vzhledem ke společnému dobru. 2430   Hospodářský život je příčinou rozmanitých zájmů, často protichůdných. Tak se vysvětluje, že se vynořují konflikty, které jej charakterizují.  Je třeba udělat vše, aby se takové konflikty urovnaly jednáním, které respektuje práva a povinnosti každé společenské strany: vedoucí podniků, představitelé dělníků, např. odborové organizace a případně také veřejná moc. 2431   Odpovědnost státu. "Hospodářská činnost, zvláště tržního hospodářství se nemůže provozovat v institucionálním, právním a politickém vzduchoprázdnu. Předpokládá naopak jistotu ohledně záruk jednotlivých svobod a vlastnictví, kromě stabilní měny a účinných veřejných služeb. Hlavním úkolem státu tedy je zaručovat takovou jistotu, aby se ten, kdo pracuje, mohl těšit z plodů své práce a tudíž se cítil zavázán provést ji dobře a poctivě ... Úkolem státu je bdít nad dodržováním lidských práv na hospodářském úseku; nicméně v této oblasti nemá stát hlavní odpovědnost, nýbrž jednotlivci a různé skupiny a sdružení, které tvoří společnost". 2432   Lidé odpovědní za vedení podniků mají před společností hospodářskou a ekologickou odpovědnost za své jednání.  Jsou povinni přihlížet k dobru osob a ne pouze ke zvyšování zisků. Ty však jsou nutné. Umožňují uskutečňovat investice, které zabezpečují budoucnost podniků. Zaručují zaměstnanost. 2433   Přístup k práci a k povolání musí být otevřen pro všechny, bez nespravedlivé diskriminace: mužům i ženám, kteří mají psychofyzické předpoklady, i tělesně postiženým, domorodcům i přistěhovalcům.  Společnost má podle okolností ze své strany pomáhat občanům nacházet práci a zaměstnání. 2434   Spravedlivá mzda je oprávněný plod práce. Upírat ji nebo nedávat ji v patřičném čase může představovat těžkou nespravedlnost.  Při stanovení přiměřené odměny se má brát v úvahu jak výkon tak potřeby každého. "Práce se má odměňovat tak, aby jednotlivci i jeho rodině zaručovala dostatečné prostředky k důstojnému životu na hmotné společenské, kulturní i duchovní úrovni. Je nutno přitom brát v úvahu druh činnosti a výkonnost každého stejně jako situaci podniku a obecné blaho."  Dohoda mezi stranami nestačí mravně ospravedlnit zvýšení mzdy. 2435   Stávka je oprávněná, když se jeví jako nevyhnutný prostředek, nebo více méně nezbytný, vzhledem k přiměřené výhodě. Stává se mravně nepřijatelnou, je li doprovázena násilnostmi nebo se vytyčí cíle, které nesouvisí s pracovními podmínkami nebo odporují obecnému blahu. 2436   Je nespravedlivé neplatit organizacím sociálního pojištění příspěvky stanovené právoplatnou autoritou.             Být bez práce kvůli nezaměstnanosti je téměř vždy pro toho, kdo je tím postižen, urážkou jeho důstojnosti a hrozbou pro životní vyrovnanost. Kromě škody, kterou je osobně postižen, vyplývají z toho četná nebezpečí pro jeho rodinu.   V. Spravedlnost a solidarita mezi národy 2437   Nerovnost zdrojů a hospodářských prostředků je na mezinárodní úrovni taková, že vytváří opravdový "vodní příkop" mezi národy.  Na jedné straně jsou ti, kteří vlastní a rozmnožují prostředky rozvoje a na druhé straně jsou ti, kteří hromadí dluhy. 2438   Různé příčiny, náboženské, politické, hospodářské a finanční povahy dávají "sociální otázce ... světový rozměr".  Je nutná solidarita mezi národy, jejichž politiky jsou již navzájem závislé. A stává se nezbytná, poněvadž se jedná o to, zastavit "zvrhlé mechanismy", které překážejí rozvoji méně pokročilých národů.  Svévolné, ne li lichvářské finanční systémy,  nespravedlivé obchodní vztahy mezi národy, závody ve zbrojení musí nahradit společné úsilí, jímž by se mobilizovaly zdroje k cílům mravního, kulturního a hospodářského rozvoje, "tím, že se znovu určí, co má přednost a jaká je stupnice hodnot". 2439   Bohaté národy mají těžkou mravní odpovědnost vůči těm, které si samy nemohou zajistit prostředky vlastního rozvoje nebo jim v tom bylo zabráněno následkem tragických dějinných událostí. Jde o povinnost solidarity a lásky; a také o povinnou spravedlnost, jestliže blahobyt bohatých národů pochází ze zdrojů, které nebyly spravedlivě placeny. 2440   Přímá pomoc je přiměřenou odpovědí na bezprostřední mimořádné potřeby, způsobené například přírodními pohromami, epidemiemi, atd. To však nestačí napravit těžké škody z ubohých poměrů, ani čelit trvalým způsobem potřebám. Je třeba též reformovat mezinárodní hospodářské a finanční instituce, aby mohly podporovat spravedlivé vztahy k méně vyvinutým zemím.  Je nutno podporovat úsilí chudých zemí, které usilují o svůj rozvoj a o své osvobození.  Tyto zásady je třeba uplatňovat zcela zvláštním způsobem v oblasti zemědělské práce. Zemědělci, zvláště ve Třetím světě, tvoří převážnou část širokých vrstev chudých. 2441   Základem každého úplného rozvoje lidské společnosti je růst smyslu pro Boha a poznání sebe. Tehdy rozvoj rozmnožuje hmotné statky a dává je do služby osoby a její svobody. Omezuje bídu a hospodářské vykořisťování. Dává růst úctě ke kulturní totožnosti a otevřenosti k transcendenci (nadpřirozenu). 2442   Není to věcí církevních pastýřů zasahovat přímo do politických záležitostí a do uspořádání společenského života. Tento úkol je součástí povolání věřících laiků, kteří pracují z vlastního podnětu společně se všemi svými spoluobčany. Sociální činnost může zahrnovat množství konkrétních cest; bude mít ovšem vždy za cíl obecné blaho a bude ve shodě s evangelním poselstvím a s učením církve. Je věcí věřících laiků, aby "oživovali s křesťanskou horlivostí časné skutečnosti a ukazovali v nich, že jsou svědky a tvůrci pokoje a spravedlnosti".   VI. Láska k chudým 2443   Bůh žehná těm, kteří pomáhají chudým a kárá ty, kteří se o ně nezajímají: "Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej" (Mt 5,42). "Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte" (Mt 10,8). Ježíš pozná své vyvolené právě podle toho, kolik vykonali pro chudé.  Když se "chudým zvěstuje evangelium" (Mt 11,5),  je to znamení, že Ježíš je přítomen. 2444   "Láska církve k chudým ... patří k její stálé tradici".  Inspiruje se evangeliem blahoslavenství,  Ježíšovou chudobou  a jeho laskavostí k chudým.  Láska k chudým je také jedním odůvodněním povinnosti pracovat, aby "se měl o co rozdělit s potřebnými" (Ef 4,28). Taková láska k chudým se netýká jen hmotné chudoby, nýbrž i četných forem kulturní a náboženské chudoby. 2445   Láska k chudým je neslučitelná s bezuzdnou láskou k bohatství a jeho sobeckému užívání:             Nuže tedy, vy boháči; plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny. Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život  a on se vám nebrání (Jak 5,1 6). 2446   Svatý Jan Zlatoústý to důrazně připomíná: "Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme není náš; patří jim".  "Musí být především plněny požadavky spravedlnosti, aby se jako dary lásky nenabízely věci, které mají být poskytnuty s titulu spravedlnosti."             Dáváme li chudým nezbytné věci, nedáváme jim nějaký osobní dar, ale vracíme jim, co je jejich. Plníme spíše spravedlivou povinnost než skutek lásky. 2447   Skutky milosrdenství, to je veškerá láskyplná činnost, kterou pomáháme svému bližnímu v jeho tělesných nebo duchovních potřebách.  Učit, radit, těšit, posilovat   to jsou skutky duchovního milosrdenství, jako odpouštět a trpělivě snášet. Skutky tělesného milosrdenství spočívají obzvláště v tom, že dáváme najíst tomu, kdo má hlad, že hostíme toho, kdo nemá střechu nad hlavou, že odíváme toho, kdo nemá co na sebe, že navštěvujeme nemocné a vězněné, že pohřbíváme zesnulé.  Dávat almužnu chudým,  je mezi těmito skutky jedno z hlavních svědectví bratrské lásky: je to také úkon spravedlnosti, který se líbí Bohu:             Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně (Lk 3,11). Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté (Lk 11,41). Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne" "Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se"  ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? (Jak 2,15 16). 2448   Ve svých rozmanitých formách  hmotné oloupení, nespravedlivý útlak, tělesné a duševní nemoci a konečně smrt  lidská bída je zřejmým znamením přirozeného stavu slabosti, v němž se člověk nachází po prvotním hříchu a potřeby jeho spásy. Právě proto přitáhla soucit Krista Spasitele, který ji chtěl vzít na sebe a ztotožnit se s nejmenšími mezi bratry. "A také kvůli tomu jsou utlačovaní předmětem přednostní lásky ze strany církve, která od počátku navzdory nevěrnosti mnoha svých členů, nepřestávala usilovat o to, aby je povznesla, aby je bránila a aby je osvobodila. Dělala to nesčetnými dobročinnými díly, které vždy a všude zůstávají nezbytné". 2449   Již ve Starém zákoně jsou všechna rozmanitá právní opatření (rok odpuštění, zákaz půjčovat peníze na úrok a zadržovat zástavu, povinnost dávat desátek, platit mzdu nádeníkům každý den, právo paběrkovat a sbírat klásky) ve shodě s výzvou Deuteronomia: "Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utiskovanému a potřebnému bratru" (Dt 15,11). Ježíš přijímá za své toto slovo: "Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte" (Jan 12,8). Tím nemaří pádná slova dávných proroků: kupují "nuzáky za stříbro, ubožáka za pár opánků ..." (Am 8,6), ale vybízí nás, abychom poznali, že je přítomen v chudých, kteří jsou jeho bratry:             Jednoho dne, když ji její matka kárala, že přijímá do domu chudé a nemocné, svatá Růžena z Limy jí bez váhání řekla: "Když sloužíme chudým a nemocným, sloužíme Ježíšovi. Nesmíme dopustit, aby chyběla pomoc našemu bližnímu, protože Ježíšovi sloužíme ve svých bratřích".  

  •

    5. a 6. přikázání

    PÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ přikázání v knize Exodus: Nezabiješ (Ex 20,13). Jedna z oblastí přikázání Nezabiješ je taky odpuštění. My můžeme dostat sílu od Boha odpustit, protože On je ten, kdo je v odpouštění nám marnotratný.   Cory Asbury - Reckless Love | cz titulky   Ze zpovědního zrcadla v Kancionálu: Když někdo přijde nepřipravený ke zpovědi, který navíc tvrdí, že nemá žádné hříchy, stačí vzít do rukou Kancionál a začít číst otázky týkající se přikázání Nezabiješ: Nepoškozoval jsem svoje zdraví (alkohol, drogy, přepínání sil)? — Zachoval jsem postní předpisy? — Nevydal jsem do nebezpečí život a zdraví svých bližních? — Netrápil jsem své okolí náladovostí nebo mstivostí? — Neměl jsem s někým neústupné hádky, spory, rvačky? — Neubližoval jsem nadávkami, vyhrožováním? — Neživil jsem v sobě nenávist? — Uměl jsem odpustit? — Respektoval jsem osobní důstojnost partnera v manželství? — Netrápil jsem ho žárlivostí? — Udělal jsem si pro něho i pro rodinu čas? — Pomáhal jsem mu podle potřeby v domácnosti? — Nezabýval jsem se vražednými nebo sebevražednými myšlenkami? — Nezničil jsem klíčící život nebo nebyl jsem na tom spoluvinen? — Nesváděl jsem druhé k hříchu? — Nedával jsem pohoršení?   Těžké hříchy proti 5. přikázání: Vražda, euthanasie, těžké ublížení na zdraví, fyzické násilí nebo psychické týrání partnerů, potrat, potraty díky užívání antikoncepce, potraty při umělém oplodnění, přímé ohrožování života svého nebo druhých, užívání drog, alkoholismus, živená nenávist, prokletí.   Odkaz na weby: https://nepornu.cz/ https://hnutiprozivot.cz/nesoudime-pomahame   Dvě čárky stačí, miláčku - Nesoudíme. Pomáháme   „Mýty o pornu“ - Online Seminář XcamP 2022   Česká neplodnost | Helena Máslová | TEDxBrno   5. přikázání v Katechismu katolické církve:             Nezabiješ (Ex 20,13).             Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ'. Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu (Mt 5,21 22). 2258   "Lidský život je posvátný, protože již od počátku vyžaduje stvořitelskou činnost Boha a stále zůstává ve zvláštním vztahu ke Stvořiteli, svému jedinému cíli. Jen Bůh je Pánem života od jeho počátku až k jeho konci. Nikdo a za žádných okolností si nemůže osobovat právo přímo či nepřímo zničit nevinnou lidskou bytost". I. Úcta k lidskému životu SVĚDECTVÍ POSVÁTNÝCH DĚJIN 2259   Písmo ve vyprávění o zabití Abela bratrem Kainem  odhaluje, že již od počátku lidských dějin byl v člověku hněv a žádostivost, následky prvotního hříchu. Člověk se stal nepřítelem svého bližního. Bůh prohlašuje tuto bratrovraždu za ničemnost: "Cos to učinil! Slyš prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra" (Gn 4,10 11). 2260   Smlouva Boha a lidstva je protkána připomínkami na božský dar života a na vražedné násilí člověka:             A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; ... Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím (Gn 9,5 6).             Starý zákon vždy považoval krev za posvátné znamení života.  Toto učení je nezbytné v každé době. 2261   Písmo upřesňuje zákaz pátého přikázání: "Nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý" (Ex 23,7). Svévolné zabití nevinného hluboce odporuje důstojnosti lidské bytosti, "zlatému pravidlu" a svatosti Stvořitele. Zákon, který zakazuje tuto vraždu má všeobecnou platnost: zavazuje všechny a každého, vždy a všude. 2262   V Horském kázání Pán připomíná přikázání: "Nezabiješ" (Mt 5,21); a přidává k němu zákaz hněvu, zášti a pomsty. Ba víc: Kristus požaduje od svého učedníka, aby nastavil druhou tvář,  aby miloval své nepřátele.  On sám se nebránil a Petrovi řekl, aby nechal meč v pochvě. OPRÁVNĚNÁ OBRANA 2263   Oprávněná obrana osob a společností netvoří výjimku zákazu zabít nevinného, jímž je svévolná vražda. "Z osobní obrany mohou vzejít dva důsledky, prvním z nich je uchování vlastního života; zatímco druhým je zabití útočníka ... Jen první je chtěné, druhé nikoliv". 2264   Mít rád sebe, to zůstává hlavní zásadou mravnosti. Je tedy oprávněné prosadit respektování svého práva na život. Kdo brání svůj život, není vinen vraždou, i když je donucen zasadit útočníkovi smrtelnou ránu:             Jestliže někdo při obraně vlastního života užívá většího násilí, než je nezbytné, je jeho čin nedovolený. Jestliže však reaguje s umírněností, pak je obrana oprávněná ... A není nutné pro spásu duše, aby se někdo zřekl oprávněné obrany, aby se vyhnul zabití druhých: protože člověk je povinen se víc starat o svůj život než o život druhých. 2265   Oprávněná obrana může být nejen právo, nýbrž i závažná povinnost toho, kdo je odpovědný za život druhých, za obecné blaho rodiny nebo občanského společenství. 2266   Hájit obecné blaho společnosti vyžaduje, aby se každý útočník zneškodnil. Z tohoto důvodu tradiční učení církve uznalo, že je odůvodněné právo a povinnost právoplatné veřejné moci ukládat tresty přiměřené závažnosti zločinu, aniž by vylučovala, v případech krajní závažnosti, trest smrti. Z podobných důvodů mají držitelé veřejné moci právo použít zbraní k odvrácení útočníka od občanského společenství svěřeného jejich odpovědnosti.             Prvním cílem trestu je napravit nepořádek způsobený vinou. Když jej viník dobrovolně přijme, může mít smírnou hodnotu. Kromě toho cílem trestu je obrana veřejného pořádku a bezpečnost osob. Konečně má trest léčebnou hodnotu: podle možnosti má přispívat k nápravě viníka. 2267   Dostačují li nekrvavé prostředky k obraně lidských životů před útočníkem a k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti osob, veřejná moc se omezí na tyto prostředky, protože lépe odpovídají konkrétním podmínkám obecného blaha a více se shodují s důstojností lidské osoby. SVÉVOLNÁ VRAŽDA 2268   Páté přikázání zakazuje jako těžce hříšné přímé zabití a svévolné zabití. Vrah a ti, kteří svévolně spolupracují na zabití, páchají hřích, který volá k nebi o pomstu.               Usmrcení nemluvněte,  bratrovražda, otcovražda a zabití manžela (manželky), jsou obzvláště těžké zločiny, protože porušují přirozené svazky. Eugenické důvody nebo veřejná hygiena nemohou ospravedlnit žádné zabití, i kdyby to bylo nařízeno veřejnými orgány. 2269   Páté přikázání zakazuje dělat něco se záměrem vyvolat nepřímo smrt nějaké osoby. Mravní zákon zapovídá jak vystavovat někoho smrtelnému nebezpečí bez závažného důvodu, tak odmítnout pomoc nějaké ohrožené osobě.             Trpí li část lidské společnosti hladomory, aniž by se snažila tomu zabránit, je to pohoršující nespravedlnost a těžká vina. Ti, kdo při obchodování používají lichvářských a kšeftařských metod, které vyvolávají hlad a smrt jejich bratří v lidstvu, nepřímo páchají vraždu, za kterou jsou odpovědni.             Za nedobrovolnou vraždu není člověk mravně odpovědný. Avšak není omluven za těžkou vinu, jestliže bez závažných důvodů jednal tak, že způsobil smrt, i když neměl úmysl ji přivodit. POTRAT 2270   Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn již od okamžiku početí. Již od první chvíle své existence mají být lidské bytosti přiznána práva osoby, mezi nimiž je nezcizitelné právo každé nevinné bytosti na život.             Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě (Jer 1,5).             Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země (Ž 139,15). 2271   Již v prvním století církev prohlásila, že každý záměrný potrat je mravní špatnost. Toto učení se nezměnilo. Zůstává neměnné. Přímý potrat, ať už chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje mravnímu zákonu:             Nezabiješ zárodek potratem a nenecháš uhynout novorozeně.             Bůh, Pán nad životem, svěřil totiž lidem vynikající úkol: uchovat život; tento úkol však mají plnit způsobem hodným člověka. Život se má tedy s největší péčí chránit už od samého početí; potrat a usmrcení nemluvněte jsou hanebné zločiny. 2272   Formální (jasná, přímá) spolupráce při potratu je těžký hřích. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyobcováním). "Kdo úmyslně vyhnal lidský plod, upadá do vyobcování ('latae sententiae')",  už "tím, že spáchal zločin"  a podle podmínek, které předvídá právo.  Církev tím nemíní zužovat pole milosrdenství. Zdůrazňuje závažnost spácháného zločinu, nenapravitelnou škodu způsobenou nevinně zabité oběti, jeho rodičům a celé společnosti. 2273   Nezcizitelné právo každého nevinného lidského jednotlivce na život je podstatným prvkem občanské společnosti a jejího zákonodárství:             "Nezcizitelná práva osoby musí být uznávána a respektována občanskou společností a politickou mocí; tato lidská práva nezávisí na jednotlivcích, ani na rodičích a nejsou ani nějakým milodarem společnosti a státu: patří k lidské přirozenosti a jsou vlastní osobě kvůli stvořitelskému činu, z něhož vzešla. Mezi těmito základními právy je třeba uvést ... právo na život a fyzickou celistvost každé lidské bytosti od jejího početí do smrti".             "Ve chvíli, kdy nějaký kladný zákon zbavuje nějakou skupinu lidských bytostí ochrany, kterou jim má občanské zákonodárství poskytnout, stát tím popírá rovnost všech před zákonem. Když stát nedává svou sílu do služby práv každého občana, a zvláště toho, kdo je slabší, jsou ohrožovány samy základy právního státu... Jako důsledek respektování a ochrany, které jsou poskytovány ještě nenarozenému, od chvíle jeho početí, zákon má předvídat přiměřené trestní postihy za každé vědomé porušení jeho práv". 2274   Protože se zárodkem se musí zacházet jako s osobou, musí být hájen ve své integritě (celistvosti), léčen a pokud možná udraven, tak jako každá jiná lidská bytost.             Prenatální diagnoza (rozpoznání nemoci před porodem) je mravně dovolená, "respektuje li život a integritu zárodku a lidského plodu a je li zaměřena na jeho ochranu nebo na jeho individuální uzdravení ... Avšak těžce odporuje mravnímu zákonu, bere li se v úvahu možnost, závisející na nálezu, vyvolat potrat: diagnoza ... se nikdy nesmí rovnat rozsudku smrti". 2275   "Zákroky na lidském zárodku se mají považovat za dovolené pod podmínkou, že respektují život a integritu embrya (zárodku), nepřináší pro ně neúměrná rizika, nýbrž jsou zaměřeny na jeho uzdravení, na zlepšení jeho zdravotního stavu nebo na jeho individuální přežití".             "Je nemravné vyrábět lidská embrya určená k použití jako pohotový "biologický materiál".             "Některé pokusy o zákrok do chromozomového bohatství nejsou léčebné, ale směřují k výrobě lidských bytostí vybraných podle pohlaví nebo jiných vytýčených vlastností. Tyto manipulace odporují osobní důstojnosti lidské bytosti, její jediné a neopakovatelné integritě". EUTANÁZIE 2276   Tělesně postižení a oslabení vyžadují zvláštního respektu. Nemocné nebo jakkoliv postižené osoby mají být vydržovány tak, aby mohly vést, pokud možno, normální život. 2277   Přímá eutanázie, ať jsou její důvody a prostředky jakékoliv, spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti. Je mravně nepřijatelná.             Tak nějaký zákrok nebo opomenutí, jenž on sám od sebe nebo záměrně přivodí smrt, aby se ukončila bolest, je zabitím těžce odporujícím důstojnosti lidské osoby a úcty k živému Bohu, jejímu Stvořiteli. Mylný úsudek, do něhož se může upadnout v dobré vůli, nemění povahu tohoto vražedného činu, který je nutno vždy odsoudit a vyloučit. 2278   Přerušení tížívých, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných lékařských kůr vzhledem k očekávaným výsledkům, může být oprávněné. V takovém případě je to odmítnutí "léčebné tvrdošíjnosti". Nechce se tím přivodit smrt: přijme se, že jí nelze zabránit. Rozhodnutí musí udělat pacient, má li ještě pravomoc a schopnost nebo ti, kteří na to mají podle zákona právo, respektujíce vždy rozumnou vůli a oprávněné zájmy pacienta. 2279   I když se myslí, že se už blíží smrt, nelze oprávněně přerušit kůry, které se obvykle dělají pro nějakou nemocnou osobu. Užívání utišujících prostředků, aby zmírnily bolesti umírajícího, i s rizikem, že se ukrátí jeho dny, může odpovídat lidské důstojnosti, není li smrt chtěna ani jako cíl ani jako prostředek, nýbrž jen předvídána a připouštěna jako nevyhnutná. Utišující kůry jsou výsadním způsobem nezištné lásky. Z tohoto důvodu je třeba k nim vybízet. SEBEVRAŽDA 2280   Každý je odpovědný za svůj život před Bohem, který mu jej dal. On také zůstává jeho svrchovaným pánem. Máme jej přijímat s vděčností a ochraňovat jej k jeho cti a ke spáse svých duší. Jsme správci a ne vlastníky života, který nám Bůh svěřil. Nenakládáme s ním volně. 2281   Sebevražda se příčí přirozenému lidskému sklonu uchovat a zvěčnit svůj život. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože láme nespravedlivě svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž mám závazky. Sebevražda je proti lásce živého Boha. 2282   Je li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je obtížena i těžkostí pohoršení. Svévolná spolupráce na sebevraždě se příčí mravnímu zákonu. Těžké psychické poruchy, úzkost nebo strach z těžké zkoušky, z utrpení nebo z mučení mohou zmenšit odpovědnost sebevraha. 2283 Nemá se zoufat nad věčnou spásou osob, které se usmrtily. Bůh jim může dát příležitost pro spásonosnou lítost cestami, které zná jen on Sám. Církev se modlí za osoby, které si sáhly na život. II. Respektování důstojnosti osob ÚCTA K DUŠI DRUHÉHO: POHORŠENÍ 2284   Pohoršení je postoj nebo chování, které přivádí druhé, aby páchali zlo. Kdo pohoršuje, dělá ze sebe pokušitele svého bližního. Napadá ctnost a počestnost; může strhnout svého bratra do duchovní smrti. Pohoršení je těžkým hříchem, jestliže ten, kdo je vyvolává svým jednáním nebo opomenutím, vědomě uvádí druhé do těžkého hříchu. 2285   Pohoršení nabývá zvláštní závažnosti pro postavení těch, kteří je dávají nebo pro slabost těch, kteří jsou mu vystaveni. Našeho Pána to podnítilo k tomuto zlořečení: "Kdo však jedno (dítě) z těchto nepatrných, které ve mě věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře" (Mt 18,6).  Pohoršení je těžké když ti, kdo je dávají, mají podle přirozenosti nebo ze své funkce učit a vychovávat druhé. Ježíš to vytýká zákoníkům a farizeům: přirovnává je k dravým vlkům v beránčím rouchu. 2286   Pohoršení může být vyvoláno zákonem nebo institucemi, módou nebo veřejným míněním.             Tak se stávají vini pohoršením ti, kteří zavádějí zákony nebo společenské struktury, které vedou k úpadku mravů a zkáze náboženského života nebo ke "společenským poměrům, které přímo či nepřímo, stěžují a prakticky znemožňují křesťanské jednání ve shodě s přikázáními".  Podobně je tomu u podnikatelů, kteří vydávají předpisy, jež navádějí k podvodu, u učitelů, kteří "dráždí své žáky ke vzdoru"  nebo u těch, kteří zpracovávajíce veřejné mínění, svádějí z cesty mravních hodnot. 2287   Kdo užívá moci, kterou má k dispozici takovým způsobem, že nutí jednat špatně, je vinen pohoršením a je odpovědný za zlo, které přímo nebo nepřímo podporoval. "Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí!" (Lk 17,1). RESPEKTOVÁNÍ ZDRAVÍ 2288   Život a tělesné zdraví jsou cenné dary od Boha. Máme o ně rozumně pečovat a brát přitom v úvahu potřeby druhých a obecné blaho.             Péče o zdraví občanů vyžaduje pomoc společnosti, aby se vytvořily existenční podmínky, které dovolují růst a dosáhnout dospělosti: pokrm a oděv, obydlí, zdravotní péče, základní vzdělání, práce a sociální pojištění. 2289   Jestliže morálka připomíná úctu k tělesnému životu, nicméně z něj nedělá absolutní hodnotu. Staví se proti novopohanskému pojetí, které se snaží podporovat kult těla, obětovat mu vše, zbožňovat tělesnou dokonalost a sportovní úspěch. Může totiž vést ke zvrácení lidských vztahů kvůli neúprosnému výběru, který takové pojetí provádí mezi silnými a slabými. 2290   Ctnost mírnosti má člověka k tomu, aby se vyhnul jakékoliv přemíře v jídle, pití alkoholu, kouření, užívání léků. Ti, kdo ve stavu opilosti nebo pro bezuzdnou zálibu v rychlosti ohrožují na silnicích, na moři nebo při létání bezpečnost druhých i svoji, nesou za to těžkou vinu. 2291   Užívání drogy působí těžké zdravotní škody na zdraví a lidském životu. S vyloučením přísně léčebných předpisů, je to těžký přestupek. Pokoutní výroba drog a obchod s nimi je pohoršující činnost; je to přímá spolupráce, protože podněcuje k počínání, které těžce odporuje mravnímu zákonu. ÚCTA K OSOBĚ A VĚDECKÉ BÁDÁNÍ 2292   Vědecké, lékařské nebo psychologické pokusy s osobami nebo s lidskými skupinami mohou přispívat k uzdravení nemocných a k rozvoji veřejného zdraví. 2293   Základní vědecké bádání jakož i užité bádání tvoří významný projev panství člověka nad stvořením. Věda a technika jsou cennými zdroji, jsou li dávány do služby člověka a podporují jeho všestranný rozvoj ku prospěchu všech; nicméně nemohou samy stanovit smysl existence a lidského pokroku. Věda a technika jsou zaměřeny na člověka, z něhož berou svůj původ i rozvoj; nacházejí tedy v osobě a v jejich hodnotách mravní ukazatele o svém cíli a vědomí svých mezí. 2294   Je klamné požadovat mravní nestrannost pro vědecké bádání a jeho uplatňování. Na druhé straně orientační měřítka nemohou být odvozena ani z prosté technické účinnosti, ani z užitečnosti, kterou může mít pro jedny na úkor druhých, ani, ještě hůře, z převládajích ideologií. Věda a technika vyžadují, pro vlastní vnitřní význam, bezpodmínečné respektování základních měřítek mravnosti; musí být ve službě lidské osoby, jejích nezcizitelných práv, jejího ryzího a celkového dobra, ve shodě s plánem a vůlí Boha. 2295   Bádání nebo pokusy na lidské bytosti nemohou opravňovat k zákrokům, které jsou samy o sobě proti důstojnosti osob a mravnímu zákonu. Případný souhlas jednotlivců neospravedlňuje takové zákroky. Pokusy na lidské bytosti nejsou mravně oprávněné, je li jimi vystavena nepřiměřeným či odvratitelným nebezpečím pro život nebo pro tělesnou a duševní integritu (celistvost) jednotlivců. Pokusy na lidských bytostech nejsou v souladu s důstojností osoby, jsou li nadto prováděny bez výslovného souhlasu dotyčné osoby nebo jejích blízkých, kteří na to mají právo. 2296   Transplantace orgánů není mravně přijatelná, jestliže dárce nebo jeho blízcí mající právo, nedali výslovný souhlas. Transplantace orgánů je ve shodě s mravním zákonem a může být záslužná, jestliže tělesné a duševní škody a nebezpečí, jimž se vystavuje dárce jsou přiměřené dobru, o které se usiluje u příjemce. Je mravně nepřípustné způsobit přímo zmrzačení nebo smrt lidské bytosti, aby se tím třeba jen oddálilo úmrtí jiných osob. RESPEKTOVÁNÍ TĚLESNÉ INTEGRITY 2297   Únosy a braní rukojmí způsobují, že zavládne děs a hrozbami se vykonává nesnesitelný nátlak na oběti. Jsou mravně nedovolené. Terorismus, který vyhrožuje, zraňuje a zabíjí bez rozlišování, je těžce proti spravedlnosti a lásce. Mučení, které používá tělesného nebo mravního násilí, aby vynutilo přiznání, aby potrestalo viníky, aby zastrašilo odpůrce, aby ukojilo zášť, odporuje respektování osoby a lidské důstojnosti. Kromě lékařských předpisů přísně léčebného rázu, přímo zamýšlené amputace, mrzačení nebo sterilizace nevinných osob jsou proti mravnímu zákonu. 2298   V minulých dobách se právoplatné veřejné orgány běžně uchylovaly ke krutým zákrokům, aby udržely pořádek a zákon, často aniž by proti tomu církevní pastýři protestovali; a ti sami ve svých vlastních soudech používali předpisů římského práva o mučení. Vedle takových politováníhodných faktů však církev vždy učila povinnosti milosti a milosrdenství; zakázala kléru prolévat krev. V nedávných dobách se stalo zřejmé, že takové kruté zákroky nebyly ani nutné pro veřejný pořádek, ani ve shodě se zákonnými právy lidské osoby. Naopak vedou k horším degradacím. Je nutno zasazovat se za jejich zrušení. Je třeba se modlit za oběti i za jejich mučitele. RESPEKTOVÁNÍ MRTVÝCH 2299   Umírajícím se budou prokazovat pozornosti a péče, aby se jim pomáhalo žít jejich poslední chvíle důstojně a pokojně. Budou podporováni modlitbou svých příbuzných. Ti pak se postarají, aby nemocní přijali ve vhodnou dobu svátosti, které připravují na setkání s živým Bohem. 2300   S těly zesnulých se má zacházet s úctou a láskou ve víře a v naději na vzkříšení. Pohřbívání mrtvých je jeden ze skutků tělesného milosrdenství;  vzdává čest Božím dětem, chrámům Ducha svatého. 2301   Pitva mrtvých může být mravně přípustná kvůli soudnímu řízení nebo kvůli vědeckému bádání. Nezištné darování orgánů po smrti je oprávněné a může být záslužné.             Církev dovoluje kremaci, jestliže taková volba nezpochybňuje víru ve vzkříšení z mrtvých. III. Obrana míru MÍR 2302   Když náš Pán připomíná přikázání: "Nezabiješ" (Mt 5,21), požaduje pokoj srdce a pranýřuje nemravnost vražedného hněvu a zášti.             Hněv je touha po pomstě. "Toužit po pomstě za zlo toho, kterého je třeba potrestat, je nedovolené"; je však chvályhodné uložit odčinění "aby se napravily neřesti a uchovala se spravedlnost".  Jestliže jde hněv až tak daleko, že člověk chce zabít bližního nebo ho vážně zranit, to těžce odporuje lásce; je to smrtelný hřích. Pán říká: "Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu" (Mt 5,22). 2303   Dobrovolná nenávist odporuje lásce. Nenávist k bližnímu je hříchem, když člověk chce pro něho zlo. Zášť k bližnímu je těžkým hříchem, když vědomě chce, aby měl velkou škodu. "Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce ..." (Mt 5,44 45). 2304   Respektování a rozvoj lidského života vyžadují mír. Mír to není pouhý neválečný stav a nemůže se omezit jen na zabezpečení rovnováhy mezi nepřátelskými silami. Míru na zemi nelze dosáhnout, aniž by se nehájil majetek osob, svobodné spojení mezi lidskými bytostmi, respektování důstojnosti osob a národů, a trvalé pěstování bratrství. Je to "klid řádu".  Je plodem spravedlnosti  a důsledkem lásky. 2305   Pozemský mír je obrazem a plodem míru Krista, "Knížete mesiášského pokoje" (Iz 9,5). Svou krví na kříži "zničil nenávist ve svém vlastním těle" (Ef 2,14),  prohlašuje za blahoslavené "tvůrce pokoje" (Mt 5,9). 2306   Ti, kteří se na obranu lidských práv zříkají násilných a krvavých akcí a sahají k obranným prostředkům, které jsou na dosah slabším, vydávají svědectví evangelní lásce, jen když se to provádí tak, aby to neporušovalo práva a povinnosti jiných lidí a společností. Právem potvrzují závažnost tělesných a mravních nebezpečí, sahá li se k násilí s jeho spouští a mrtvými. VYVAROVAT SE VÁLKY 2307   Páté přikázání zakazuje svévolné zničení lidského života. Kvůli utrpení a nespravedlnostem, které vyvolává každá válka, církev naléhavě vybízí všechny, aby se modlili a zasazovali o to, aby nás Božská dobrota zbavila starého otroctví války. 2308   Všichni občané a všichni vládní představitelé mají povinnost zasazovat se o to, aby nedošlo k válkám.             "Dokud však bude nebezpečí války a nebude příslušná mezinárodní autorita vybavená dostatečnou vojenskou silou, potud se nebude moci upřít vládám právo na spravedlivou obranu". 2309   Přísně se musí zvážit striktní podmínky, které ospravedlňují oprávněnou obranu vojenskou mocí. Takové rozhodnutí je pro svou závažnost podrobeno přísným podmínkám mravní oprávněnosti. Je třeba zároveň:             Aby škoda způsobená útočníkem národu nebo společenství národů byla trvalá, těžká a jistá.             Aby se všechny jiné prostředky, jak tomu zabránit, ukázaly neproveditelné nebo neúčinné.             Aby byly odůvodněné podmínky na úspěch.             Aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit. Při hodnocení této podmínky má náramně velkou váhu síla moderních ničivých prostředků.             Toto jsou tradiční prvky vypočítávané v nauce tzv. "spravedlivé války".             Hodnocení takových podmínek mravní oprávněnosti přísluší prozíravému úsudku těch, kteří mají odpovědnost za obecné blaho. 2310   Veřejná moc má v tomto případě právo a povinnost uložit občanům povinnosti nutné k národní obraně.             Ti, kteří se věnují službě vlasti ve vojenském životě jsou služebníky bezpečnosti a svobody národů. Plní li svou povinnost správně, opravdu přispívají k obecnému blahu národa a k zachování míru. 2311   Veřejná moc se spravedlivě postará o případ těch, kteří z důvodu svědomí odmítají používat zbraní; nicméně ti mají poskytnout lidskému společenství služby nějakým jiným způsobem. 2312   Církev i lidský rozum prohlašují, že během válečných střetnutí stále platí mravní zákon. "A když už naneštěstí válka vypukne, neznamená to, že už je tím válčícím stranám všechno dovoleno". 2313   Je třeba respektovat a lidsky zacházet s nebojujícími, se zraněnými vojáky a zajatci.             Akce zřejmě odporující mezinárodnímu právu a jeho všebecným zásadám, stejně jako nařízení, které je ukládají, jsou zločiny. Slepá poslušnost není dostatečnou omluvou těch, kteří se jim podřizují. Tak vyhlazení nějakého obyvatelstva, národa nebo národnostní menšiny, musí být odsouzeno jako smrtelný hřích. Člověk je mravně povinen odporovat rozkazům, které nařizují genocidu. 2314   "Každá válečná akce, směřující bez rozdílu ke zničení celých měst nebo rozsáhlých území i s jejich obyvateli, je zločin proti Bohu a samému člověku, a je ho třeba s rozhodností a bez váhání odsoudit".  Nebezpečím moderní války je poskytování příležitosti držitelům vědeckých a zvláště atomových, biologických a chemických zbraní, ke spáchání takových zločinů. 2315   Hromadění zbraní se jeví mnohým jako paradoxní způsob, jak odradit od války případné protivníky. Vidí v nich nejúčinnější prostředky k zabezpečení míru mezi národy. Proti takovému zastrašovacímu prostředku je třeba vznést přísné mravní výhrady. Závody ve zbrojení nezabezpečují mír. Příčiny války vůbec neodstraní, hrozí, že je zhorší. Nesmírné výdaje na přípravu stále nových zbraní zabraňují přispět na pomoc obyvatelstvu trpícímu nouzí;  jsou překážkou rozvoje národů. Horečné zbrojení rozmnožuje příčiny konfliktů a zvyšuje nebezpečí, že se budou rozšiřovat. 2316   Výroba a obchod se zbraněmi se dotýkají obecného blaha národů a mezinárodního společenství. Veřejné orgány mají tedy právo a povinnost dát jim jasné předpisy. Sledování krátkodobých osobních nebo kolektivních zájmů nemůže podniky opravňovat k tomu, aby rozdmychávaly násilí a konflikty mezi národy a aby porušovaly mezinárodní právní řád. 2317   Nespravedlnosti, přehnané nerovnosti hospodářského nebo sociálního rázu, závist, nedůvěra a pýcha, které zhoubně řádí mezi lidmi i národy, neustále ohrožují mír a vyvolávají války. Všechno, co se koná k odstranění těchto nepořádků přispívá k budování míru a k zažehnání války:             V míře, v jaké jsou lidé hříšníci, hrozí nebezpečí války a tak tomu bude až do příchodu Krista; ale v míře, v jaké se spojí v lásce, lidé překonají hřích, přemohou také násilí, až k naplnění těchto božských slov: "Překovají v radlice své meče, oštěpy svoje ve viničné nože. Nevztáhne meč kmen proti kmeni, válce se už nikdy nebudou učit" (Iz 2,4).   6.přikázání v knize Exodus: Nesesmilníš (Ex 20,14)   Oblasti těžkých hříchů 6. přikázání: Zneužívání pohlavního pudu: pohlavní styk před manželstvím nebo mimo manželství (přitěžující okolnosti: mezi ženatými a vdanými), sebeukájení (onanie), homosexuální úkony, pohlavní zneužívání dětí, pornografie, prostituce, sexuální obtěžování, různé sexuální zvrácenosti, používání umělé antikoncepce život na hromádce, civilní sňatek – nemůžu dostat rozhřešení, být kmotrem   Bez lásky nejsem nic CZ titulky   Můžský vs. ženský mozek (CZ titulky) - Man's vs. Woman's Brain (CZ Sub)   Mark Gungor – vztahy muže a ženy, obnova pro manžele   Jan Špilar - O vlasech, o Bohu a manželství [2021]   P. Marián Kuffa - Ako sa stať správnym otcom, a ako byť dobrou mamou?   6. přikázání v Katechismu katolické církve: ŠESTÉ PŘIKÁZÁNÍ             Nesesmilníš (Ex 20,14; Dt 5,18).             Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš'. Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci (Mt 5,27 28). I. "Jako muže a ženu je stvořil..." 2331   "Bůh je láska a žije sám v sobě tajemství společenství a lásky. Tím, že Bůh stvořil lidství muže a ženy ke svému obrazu ... vepsal do ní povolání a tedy schopnost a odpovědnost lásky a společenství."             "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem ... jako muže a ženu je stvořil" (Gn 1,27); "ploďte a množte se" (Gn 1,28); "v den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam  to je člověk" (Gn 5,1 2). 2332   Pohlavnost ovlivňuje všechny stránky lidské osoby v jednotě jejího těla a její duše. Týká se zvláště citů, schopnosti milovat a plodit a všeobecněji návázat vztahy společenství s druhými. 2333   Týká se to každého, muže či ženy, uznat a přijmout vlastní pohlavní totožnost. Tělesné, mravní a duchovní odlišení i doplňování je zaměřeno na dobra manželství a na rozvoj rodinného života. Harmonie (soulad) páru i společnosti zčásti závisí na způsobu, jakým se prožívá mezi pohlavími doplňování, potřeba vzájemné pomoci a opory. 2334   "Tím, že Bůh stvořil člověka jako 'muže a ženu', dává stejným způsobem osobní důstojnost muži i ženě."  "Člověk je osoba, stejnou měrou muž i žena: vždyť oba dva byli stvořeni k obrazu a podobě osobního Boha". 2335   Každé z obou pohlaví je se stejnou důstojností, i když odlišným způsobem obrazem Boží moci i něhy. Spojení muže a ženy v manželství je jeden způsob, jak v těle napodobit velkodušnost a plodnost Stvořitele. "Proto muž opustí svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem" (Gn 2,24). Z tohoto spojení pocházejí všechna lidská pokolení. 2336   Ježíš přišel obnovit stvoření v jeho počáteční čistotě. V Horském kázání podává přesný výklad Božího plánu: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš'. Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci" (Mt 5,27 28). Člověk nesmí rozlučovat, co Bůh spojil.             Církevní tradice považovala šesté přikázání za úplné shrnutí lidské sexuality. II. Povolání k čistotě 2337   Čistota vyjadřuje zdařilé sjednocení pohlavnosti v osobě a tím vnitřní jednotu člověka v jeho tělesném a duchovním bytí. Pohlavnost, v níž se projevuje příslušnost člověka k hmotnému a biologickému světu se stává osobní a opravdu lidská, když je zapojena do vztahu osoby k osobě, ve vzájemném naprostém a časově neomezeném dávání se muže a ženy.             Ctnost čistoty tedy vykazuje neporušenost osoby a celistvost daru. INTEGRITA OSOBY 2338   Čistá osoba uchovává úplně všechny síly života a lásky, které jsou v ní. Taková úplnost zabezpečuje jednotu osoby; ta se vzpírá každému chování, které by ji zraňovalo. Nesnáší ani dvojí život ani dvojsmyslnou řeč. 2339   Čistota vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat; a to je škola lidské svobody. Alternativa je zřejmá: buď člověk poroučí svým vášním a dosáhne pokoje, anebo se dá jimi zotročit a stane se nešťastným.  "Důstojnost člověka vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze z vnějšího donucení. Této důstojnosti člověk dosahuje tím, že se osvobozuje z každého zajetí vášní, směřuje k svému cíli svobodnou volbou dobra a účinně a s vynalézavou přičinlivostí si obstarává vhodné prostředky". 2340   Kdo chce zůstat věrný svým křestním slibům a odporovat pokušením, bude se starat o to, aby používal přiměřených prostředků: Poznání sebe, asketická cvičení vhodná pro situace, do nichž se dostává, poslušnost Božích přikázání, úkony mravních ctností a věrnost v modlitbě. "Zdrženlivost (čistota) nás soustředí a znovu nás přivede k oné jednotě, kterou jsme ztratili, když jsme se rozptylovali". 2341   Ctnost čistoty úzce souvisí se základní ctností mírnosti, která usiluje o to, aby rozum ovládal vášně a chutě lidské smyslovosti. 2342   Sebeovládání je dlouhodobé dílo. Člověk si nikdy nemůže myslet, že ho dosáhl jednou provždy. Předpokládá horlivost začínat v každém údobí života.  V určitých údobích může být požadované úsilí větší, např. v těch, v nichž se vytváří osobnost, dětství a dospívání. 2343   Čistota zná zákony růstu, který prochází úseky poznamenanými nedokonalostí a hodně často hříchem. Ctnostný a čistý člověk "se utváří den po dni svými četnými svobodnými rozhodnutími: proto také zná, miluje a koná mravní dobro odpovídající jednotlivým obdobím růstu". 2344   Čistota představuje svrchovaně osobní úkol; zahrnuje také kulturní úsilí, protože "zdokonalení lidské osoby a rozvoj samé společnosti na sobě vzájemně závisí".  Čistota předpokládá respektování osobních práv, a zvláště to, aby člověk dostal informace a výchovu, jež respektuje mravní a duchovní stránky lidského života. 2345   Čistota je mravní ctnost. Je také Božím darem, milostí, plodem Ducha.  Duch svatý dává napodobovat Kristovu čistotu  tomu, kdo byl znovuzrozen z křestní vody. BEZVÝHRADNÉ DAROVÁNÍ SEBE 2346   Láska je formou všech ctností. Čistota se pod jejím vlivem jeví jako škola osobního dávání se (sama sebe). Sebeovládání je zaměřeno na dar sebe sama. Čistota dělá z toho, kdo ji žije, svědka pro bližního, svědka Boží věrnosti a něhy. 2347   Ctnost čistoty rozkvétá v přátelství. Ukazuje učedníkovi, jak následovat a napodobovat toho, který si nás vyvolil za své přátele,  který se nám zcela daroval a dává nám účast na svém božském životě. Čistota je příslib nesmrtelnosti.             Čistota se zvláště projevuje v přátelství k bližnímu. Přátelství je velké dobro pro všechny, ať je pěstováno mezi osobami stejného nebo rozdílného pohlaví. Vede k duchovnímu společenství. RŮZNÉ ZPŮSOBY ČISTOTY 2348   Každý pokřtěný je povolán k čistotě. Křesťan "oblékl Krista" (Gal 3,27), vzor každé čistoty. Všichni věřící jsou povoláni, aby vedli čistý život podle svého zvláštního životního stavu. Při křtu se křesťan zavázal prožívat svá citová hnutí v čistotě. 2349   "Čistota musí rozlišovat osoby v jejich rozličných životních stavech: některé v panenství nebo v zasvěceném celibátu, to je vynikající způsob, jak se oddat mnohem snadněji pouze Bohu nerozděleným srdcem; jiné způsobem, který pro všechny určuje mravní zákon a podle toho, zda jsou ženaté či provdané nebo svobodné".  Ženaté či provdané osoby jsou povolány žít manželskou čistotu; jiné se cvičí v čistotě zdrženlivostí:             Existují tři způsoby ctnosti čistoty: manželský, vdovský a konečně panenský. Nechválíme jeden víc, než druhé. Z tohoto hlediska je učení církve bohaté. 2350   Snoubenci jsou povoláni žít čistotu ve zdrženlivosti. V ohni této zkoušky objeví vzájemnou úctu, budou cvičit svou věrnost a naději, aby pak přijali jeden druhého od Boha. Projevy něžnosti, vlastní manželské lásce, vyhradí pro dobu manželství. Vzájemně si budou pomáhat růst v čistotě. URÁŽKY ČISTOTY 2351   Chlípnost je nezřízená touha nebo bezuzdné vyžívání se ve smyslné rozkoši. Pohlavní rozkoš je mravně nezřízená, když se vyhledává pro ni samu, mimo jejího zaměření na plození a na spojení. 2352   Výrazem sebeukájení (masturbace) se míní vědomé vydráždění pohlavních orgánů, aby se zakoušela smyslová rozkoš. "Jak učitelský úřad církve  v linii stálé tradice  tak i mravní smysl věřících tvrdily bez váhání, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený." "Z jakýchkoliv důvodů vědomé užívání pohlavních schopností mimo normální manželské vztahy podstatně odporuje jejich účelovosti (zaměření)." Vyhledává se v něm smyslové potěšení mimo "pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného darování se a lidského plození".             Aby se utvořil správný úsudek o mravní odpovědnosti jednotlivců a aby se zaměřila pastorální činnost, je třeba brát v úvahu citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických nebo sociálních činitelů, které oslabují, ne li přímo zmenšují na minimum mravní provinění. 2353   Smilstvo je tělesné spojení mezi svobodným mužem a ženou mimo manželství. Závažně odporuje důstojnosti osob a lidské pohlavnosti, přirozeně zaměřené jak na dobro manželů, tak na plození a výchovu dětí. Kromě toho je to těžké pohoršení, je li v tom kažení mládeže. 2354   Pornografie spočívá v tom, že se skutečné nebo předstírané pohlavní úkony odcizí intimitě partnerů, aby se ukazovaly záměrně třetím osobám. Uráží čistotu, protože znetvořuje manželský úkon, důvěrný dar jednoho manžela druhému. Těžce zraňuje důstojnost těch, kteří se k tomu propůjčí (herci, obchodníci, diváci), protože jeden se stává pro druhého předmětem zakrslé rozkoše a n

  •

    Desatero – 3. a 4. přikázání

    Pokračujeme v našem postním zamyšlení nad přikázáními Desatera. Nejprve na začátek se povzbudíme a uděláme malé opakování.   Lucie Bílá – Desatero   o. Kuffa, Prvé božie prikázanie   o. Marián Kuffa, Druhé božie prikázanie   3. přikázání v knize Exodus: Zachovávej den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj dobytek ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (Ex 20,8-11) Nejčastější hříchy proti 3. přikázání: Nedodržení eucharistického půstu Lhostejnost ke sv. přijímání Nakupování v neděli   Oblasti těžkých hříchů 3. přikázání: Neúčast na mši v neděli a zasvěcené svátky Práce v neděli Nedodržení povinnosti sv. přijímání alespoň v době velikonoční   3. přikázání v Katechismu katolické církve:               Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha: Nebudeš dělat žádnou práci ... (Ex 20,8‑10).             Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou! (Mk 2,27‑28).   Sobotní den 2168   Třetí přikázání desatera připomíná posvátnost soboty: "Sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku" (Ex 31,15). 2169   Písmo vzhledem k tomu připomíná stvoření: "V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý" (Ex 20,11). 2170   Písmo vyjevuje ve dni Páně také památku na osvobození Izraele z egyptského otroctví: "Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a napřaženým ramenem; proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku" (Dt 5,15). 2171   Bůh svěřil Izraeli sobotu, aby ji zachovával na znamení věčné smlouvy. Sobota je pro Pána, svatě vyhrazena chvále Boha, jeho díla stvoření a jeho spásonosných činů ve prospěch Izraele. 2172   Boží činnost je vzorem pro lidskou činnost. Jestliže si Bůh sedmého dne "odpočinul" (Ex 31,17), i člověk má "odpočívat" a dovolit i dalším, především chudým, aby si mohli oddechnout (Ex 23,12). Sobota přeruší každodenní činnost a umožní oddech. Je to den protestu proti otroctví práce a kultu peněz. 2173   Evangelium uvádí četné příležitosti, při kterých byl Ježíš obviňován, že porušuje zákon o sobotě. Avšak Ježíš nikdy neporušuje svatost toho dne. Dává mu ze své autority ryzí vysvětlení: "Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu" (Mk 2,27). Kristus ve své dobrotě považuje za správné "v sobotu jednat dobře" spíše, než zle, "život zachránit", než zabít" (Mk 3,4). Sobota je den Pána milosrdenství a úcty vzdávané Bohu. "Syn člověka je pánem i nad sobotou" (Mk 2,28).   Den Páně             Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho (Ž 118,24).   Den zmrtvýchvstání: nové stvoření 2174   Ježíš vstal z mrtvých "první den týdne" (Mt 28,1; Mk 16,2; Lk 24,1; Jan 20,1). Jako "první den" připomíná den Kristova vzkříšení první stvoření. Jako "osmý den", který následuje po sobotě, znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Pro křesťany se stal prvním ze všech dní, prvním ze všech svátků, den Páně ("e Kyriaké eméra", "dies dominica"), "neděle":             Shromažďujeme se v den slunce, protože je to první den, v němž Bůh přeměnil temnoty a hmotu a stvořil svět; a také tohoto dne Ježíš Kristus, náš Spasitel vstal z mrtvých.   Neděle -  dovršení soboty 2175   Neděle se jasně liší od soboty, po níž časově každý týden následuje a nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis. A v Kristově velikonoční oběti (Pascha) dovršuje duchovní pravdu hebrejské soboty a ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Vždyť kult zákona připravoval na Kristovo tajemství a to, co se v něm konalo, bylo předobrazem nějakého rysu vztahujícího se na Krista:             Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději, a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne, v němž vzešel náš život, skrze milost Pána a jeho smrt. 2176   Slavení neděle uskutečňuje mravní předpis přirozeně vepsaný do lidského srdce "vzdávat Bohu vnější, viditelnou, veřejnou a pravidelnou úctu na památku jeho všeobecné blahovůle vůči lidem". Nedělní bohoslužba je splněním mravního přikázání Staré smlouvy, od níž přebírá rytmus a ducha tím, že každý týden oslavuje Stvořitele a Vykupitele svého lidu.   Nedělní eucharistická oběť 2177   Nedělní slavení dne a eucharistie Páně je středem života církve. "Neděle, kdy se podle apoštolské tradice slaví velikonoční tajemství má být dodržována v celé církvi jako hlavní zasvěcený svátek".             "Stejně mají být dodržovány dny Narození našeho Pána Ježíše Krista, Zjevení Páně, Nanebevstoupení, Nejsvětějšího Těla a Krve Krista, Svaté Boží Rodičky Marie, Neposkvrněného Početí a Nanebevzetí, svatého Josefa, svatých apoštolů Petra a Pavla a konečně Všech svatých". 2178   Tento zvyk křesťanského shromáždění sahá až do počátků apoštolské doby. List Židům připomíná: nezanedbávejte svá "společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte" (Žid 10,25).             Tradice uchovává vzpomínku na stále aktuální nabádání: "Pospíšit si do kostela, přiblížit se Pánu a vyznat své hříchy, kát se během modlitby ... účastnit se svaté a božské liturgie, ukončit vlastní modlitbu a neodcházet před rozloučením ... Často jsme to opakovali: tento den vám Pán udělil na modlitbu a odpočinek. Je to den, který učinil Pán. Radujme se v něm a jásejme". 2179   "Farnost je určité společenství věřících, trvale ustanovené v rámci místní církve, jehož pastýřská péče pod pravomocí diecézního biskupa je svěřena faráři, jako jeho vlastnímu pastýři". Je to místo, kam mohou být svoláni všichni věřící, aby slavili nedělní eucharistickou oběť. Farnost učí křesťanský lid, jak se má řádně vyjadřovat v liturgickém životě, shromažďuje jej při této slavnosti, učí Kristovu spásonosnou nauku, uplatňuje lásku Pána v dobrých a bratrských skutcích:             Nemůžeš se modlit doma jako v kostele, kde je Boží lid shromážděn, kde se volání vznáší k Bohu jedním srdcem. Tam je něco víc, jednomyslnost duchů, souhlas duší, svazek lásky, modlitby kněží.   Nedělní povinnost 2180   Církevní přikázání definuje a upřesňuje Pánův zákon: "V neděli a jiné zasvěcené svátky mají věřící povinnost účastnit se mše svaté". "Přikázání účastnit se mše svaté plní ten, kdo se jí účastní, kdekoliv je slavena katolickým obřadem, buď týž sváteční den nebo navečer předcházejícího dne". 2181   Nedělní eucharistická oběť odůvodňuje a povrzuje celé křesťanovo jednání. Proto jsou věřící povinni účastnit se eucharistie v zasvěcené dny, ledaže jsou z vážných důvodů omluveni (např. nemoc, péče o kojence anebo jsou svým farářem zproštěni  dostanou dispens). Ti, kteří vědomě nedbají o tuto povinnost, dopouštějí se těžkého hříchu. 2182   Účast na společném slavení nedělní eucharistie je svědectví příslušnosti a věrnosti Kristu a církvi. Tímto způsobem věřící dosvědčují své společenství víry a lásky. Zároveň vydávají svědectví Boží svatosti a své naděje na spásu. Vzájemně se posilují působením Ducha svatého. 2183   "Chybí‑li posvěcený služebník nebo není‑li z jiné závažné příčiny možné účastnit se slavení eucharistie, živě se doporučuje, aby se věřící zúčastnili bohoslužby slova, koná‑li se ve farním chrámu nebo na jiném posvátném místě, podle směrnic diecézního biskupa, nebo aby se přiměřenou dobu věnovali osobní modlitbě nebo modlitbě v rodině nebo naskytne‑li se příležitost, ve skupinách rodin".   Den milosti a pracovního klidu 2184   Jako Bůh "přestal sedmý den konat veškeré své stvořitelské dílo" (Gn 2,2), tak i život člověka má rytmus práce a odpočinku. Ustanovení dne Páně přispívá k tomu, aby všem byla dána možnost "mít dostatek klidu a volného času, který by jim dovolil pěstovat rodinný, kulturní, společenský i náboženský život". 2185   V neděli a v jiných zasvěcených svátcích se věřící mají zdržovat těch prací nebo činností, které jsou na překážku bohoslužbě a radosti, jež je vlastní dnu Páně, konání milosrdných skutků a nezbytnému uvolnění mysli i těla. Potřeby rodiny nebo velká společenská užitečnost jsou oprávněnou omluvou před příkazem o nedělním klidu. Věřící však budou bdít, aby oprávněné omluvy nevytvářely zvyky škodlivé náboženství, rodinnému životu a zdraví.             Láska k pravdě hledá posvátný volný čas, potřeba lásky přijímá spravedlivou práci. 2186   Sluší se, aby si křesťané mající volný čas, vzpomněli na své bratry, kteří mají tytéž potřeby a tatáž práva, a nemohou si odpočinout pro svou chudobu a nouzi. Křesťanská zbožnost zasvěcuje tradičně neděli dobrým skutkům a pokorným službám, které potřebují nemocní, zesláblí, staří. Křesťané budou světit neděli také tím, že budou mít čas pro svou rodinu a své blízké a budou k nim pozorní, což jim mohou stěží věnovat jiné dny v týdnu. Neděle je vhodná doba pro zamyšlení, mlčení, studium a rozjímání, to prospívá růstu vnitřního a křesťanského života. 2187   Světit neděle a svátky vyžaduje opravdové společné úsilí. Každý křesťan se musí vyhnout tomu, aby bez potřeby uložil jiným, co by jim bránilo dodržovat den Páně. Když zvyklosti (sport, restaurace, atd.) a společenské potřeby (veřejné služby, atd) vyžadují od některých nedělní práci, ať se každý cítí odpovědný za to, aby si vyhradil dostatečný volný čas. Věřící se budou s mírností a láskou starat o to, aby se vyhnuli výtržnostem a násilným činům, k nimž někdy dochází při davových zábavách. Navzdory přísným požadavkům hospodářství, veřejná moc bude dohlížet na to, aby zajistila občanům čas určený k odpočinku a k bohoslužbě. Zaměstnavatelé mají podobnou povinnost vůči svým zaměstnancům. 2188   Při respektování náboženské svobody a obecného blaha všech, se křesťané mají zasazovat o to, aby neděle a zasvěcené církevní svátky byly zákonem uznány jako dny pracovního klidu. Mají dávat všem veřejný příklad modlitby, úcty a radosti a hájit své tradice jako cenný přínos k duchovnímu životu lidské společnosti. Jestliže zákonodárství země nebo jiné důvody ukládají nedělní práci, ať se přesto tento den prožívá jako den našeho osvobození, který nám dává účastnit se tohoto slavnostního "shromáždění" církve, "obce prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi" (Žid 12,22‑23).   P. Max Kašparů o vztazích a výchově   4. přikázání v knize Exodus: Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (Ex 2,12)   Nejčastější hříchy proti 4. přikázání: Neposlušnost dětí vůči rodičům. Ničení úcty mezi manžely, dětí k rodičům. Pomlouvání a kritika autorit bez modlitby za ně. K tomu sv. Jan Pavel II. dává radu: Kritizoval jsi někoho? Pomlouval? Jednou tolik času, jak jsi kritizoval, pomlouval, se za něj modli!!! Neplnění slibů daných Bohu, co se týče výchovy ve víře.   Oblasti těžkých hříchů: Fyzické násilí nebo psychické týrání rodičů, dětí. Ponechání v těžké nouzi jak rodičů, tak dětí.   4. přikázání v Katechismu katolické církve: Cti otce svého i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh (Ex 20,12).             A poslouchal je (Lk 2,51).                         Sám Pán Ježíš připomenul důležitost tohoto "Božího přikázání" (Mk 7,8‑13). Apoštol učí: "Děti, poslouchejte své rodiče, jak se to sluší u křesťanů, protože tak to má být. Cti svého otce i matku ‑ to je první přikázání, při kterém se slibuje odměna: aby se to dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi"(Ef 6,1‑3). 2197   Čtvrté přikázání zahajuje druhou desku zákona. Ukazuje řád lásky. Bůh chtěl, abychom po něm ctili své rodiče, kterým vděčíme za svůj život a kteří nám předali poznání Boha. Jsme povinni ctít a respektovat všechny, kterým Bůh předal svou autoritu pro naše dobro. 2198   Toto přikázání je vyjádřeno kladným způsobem jako povinnost, kterou máme splnit. Ohlašuje následující přikázání, týkající se zvláštní úcty k životu, manželství, majetku, slovu. Je jedním ze základů sociální nauky církve. 2199   Čtvrté přikázání se výslovně obrací k dětem v rámci jejich vztahů k otci a matce, neboť tento vztah je nejvšeobecnější. Týká se stejně příbuzenských vztahů s členy celého rodu. Požaduje, abychom zahrnovali ctí, láskou a vděčností prarodiče a předky. Vztahuje se konečně na povinnosti žáků vůči učitelům, zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, podřízených vůči jejich nadřízeným, občanům vůči jejich vlasti, vůči těm, kdo spravují veřejné věci a vůči vládním představitelům.             Toto přikázání zahrnuje a rozumí se jím i povinnosti rodičů, poručníků, učitelů, veřejných i vládních představitelů, všech kteří vykonávají nějakou pravomoc nad druhými nebo nad nějakým společenstvím osob. 2200   Zachovávání čtvrtého přikázání má svou odměnu: "Cti svého otce i svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh" (Ex 20,12). Dodržování tohoto přikázání přináší spolu s duchovními plody i časné plody pokoje a blahobytu. Naopak přestupování tohoto přikázání působí těžké škody společenství i lidským osobám.   Rodina v Božím plánu Povaha rodiny 2201   Manželské společenství je založeno na souhlasu manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny k dobru manželů a k plození a výchově dětí. Manželská láska a plození dětí vytvářejí mezi členy téže rodiny osobní vztahy a základní odpovědnosti. 2202   Muž a žena, spojeni manželstvím, tvoří spolu se svými dětmi rodinu. Tato instituce předchází jakékoliv uznání ze strany veřejné moci; sama si zjednává vážnost. Ta se bude považovat za normální vztah, podle něhož se mají hodnotit různé způsoby příbuzenství. 2203   Bůh tím, že stvořil muže a ženu, ustanovil lidskou rodinu, a dal jí základní řád. Její členové jsou osoby stejné důstojnosti. Pro obecné blaho jejích členů a společnosti jsou v rodině různé odpovědnosti, práva a povinnosti.   Křesťanská rodina 2204   "Křesťanská rodina je projevem a zvláštním uskutečněním církevního společenství; také z tohoto důvodu může a má být nazývána "domácí církví". Je společenstvím víry, naděje a lásky; v církvi nabývá zvláštní důležitosti, jak je to zřejmé v Novém zákoně. 2205   Křesťanská rodina je společenstvím osob, znamením a obrazem společenství Otce a Syna v Duchu svatém. Její plodivá a výchovná činnost je odleskem stvořitelského díla Otce. Rodina je povolána, aby se podílela na modlitbě a oběti Krista. Denní modlitba a čtení Božího slova v ní posilují lásku. Křesťanská rodina je hlasatelkou evangelia a je misionářská. 2206   Vztahy v lůně rodiny přinášejí sebou důvěrnost citů, náklonností a zájmů, která se rodí především ze vzájemného respektování osob. Rodina je výsadní společenství povolané k tomu, aby uskutečnilo "vzájemné dorozumění manželů a horlivou spolupráci při výchově dětí".   Rodina a společnost 2207   Rodina je základní buňkou společenského života. Je to přirozená společnost, v níž jsou muž i žena povoláni k tomu, aby se dávali sobě navzájem v lásce a v daru života. Autorita, stálost a život vztahů v lůně rodiny tvoří základy svobody, bezpečnosti a bratrství v rámci společnosti. Rodina je společenství, v němž se lze již od mládí naučit mravním hodnotám, začít uctívat Boha a dobře užívat svobody. Rodinný život je uvádění do života společnosti. 2208   Rodina má žít takovým způsobem, aby se její členové naučili všímat si a pečovat o mladé i staré, o nemocné osoby i tělesně postižené a chudé. Mnoho rodin nemá v určitých chvílích možnost poskytnout takovou pomoc. Tehdy se musí jiné osoby, jiné rodiny a úměrně i společnost, postarat o jejich potřeby: "Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa" (Jak 1,27). 2209   Rodina musí být podporována a chráněna náležitými sociálními opatřeními. Kde rodiny nejsou s to plnit své úkoly, jiné společenské útvary mají povinnost jim pomáhat a podporovat rodinné zřízení. Podle zásady subsidiarity se větší společenství vystříhají toho, aby si neprávem přivlastňovala její přednostní práva nebo aby se vměšovala do jejího života. 2210   Důležitost rodiny pro život a blahobyt společnosti, ukládá společnosti samé zvláštní odpovědnosti při podporování a upevňování manželství a rodiny. "Státní moc má považovat za svou svatou povinnost, hájit ji a podporovat, chránit veřejnou mravnost a příznivě ovlivňovat hmotnou úroveň rodin". 2211   Politické společenství má povinnost vážit si rodiny, pomáhat jí a zajišťovat zvláště:             svobodu založit ji, mít děti a vychovávat je podle svého mravního a náboženského přesvědčení;             ochranu stálosti manželského svazku a rodinného zřízení;             svobodu vyznávat svou víru, předávat ji, vychovávat v ní děti a použít k tomu nutných prostředků a ústavů;             právo na soukromé vlastnictví, svobodu pustit se do podnikání, obstarat si práci a dům, právo vystěhovat se;             v souladu se zřízeními se v jednotlivých zemích právo na lékařské ošetření, na pomoc starým osobám, na rodinné přídavky;             ochranu bezpečnosti a zdraví, zvláště co se týká nebezpečí jako drogy, pornografie a alkoholismus, atd.;             svobodu vytvářet sdružení s jinými rodinami a být tak zastoupeny před občanskými orgány. 2212   Čtvrté přikázání vnáší světlo i do jiných vztahů ve společnosti. Ve svých bratřích a ve svých sestrách vidíme děti svých rodičů; ve svých příbuzných, potomky svých předků; ve svých spoluobčanech, děti své vlasti; v pokřtěných děti církve, naší Matky; v každé lidské osobě, syna nebo dceru Toho, který chce být nazýván "náš Otec". Proto mají naše vztahy osobní charakter. Bližní není nějaký "jedinec" lidské pospolitosti; je to "někdo", kdo pro svůj známý původ zasluhuje zvláštní pozornost a úctu. 2213   Lidská společenství se skládají z lidí. Jejich dobrá vláda (správa) se neomezuje pouze na to, aby zaručovala práva a dodržování povinností, nýbrž dodržuje i smlouvy. Spravedlivé vztahy mezi podnikateli a zaměstnanci, mezi vládními představiteli a občany předpokládají přirozenou laskavost odpovídající důstojnosti lidské osoby, které leží na srdci spravedlnost a bratrství.   Povinnosti členů rodiny Povinnosti dětí 2214   Božské otcovství je zdrojem lidského otcovství; patřičná úcta k rodičům má svůj základ v božském otcovství. Úcta dětí, nezletilých i dospělých, k vlastnímu otci i k vlastní matce, pramení z přirozeného citu, zrozeného z pouta, které je váže. Tuto úctu vyžaduje Boží přikázání. 2215   Úcta k rodičům (synovská zbožnost) je úkonem vděčnosti vůči těm, kteří darem života, svou láskou a svou prací, přivedli své děti na svět a umožnili jim růst věkem, v moudrosti a v milosti. "Z celého srdce měj ve vážnosti svého otce a nikdy nezapomínej na bolesti té, která tě porodila. Pamatuj, že jsi byl jimi zplozen. Jak jim odplatíš, co ti oni dali?" (Sir 7,27‑28). 2216   Synovská úcta se projevuje opravdovou ochotou a poslušností: "Dodržuj, můj synu, otcovy příkazy, a matčiným poučováním neopovrhuj ... Povedou tě, kamkoliv půjdeš, když budeš ležet, budou tě střežit, procitneš a budou s tebou rozmlouvat" (Př 6,20‑22). "Syn otcovským káráním zmoudří, kdežto posměvač pohrůžky neposlouchá" (Př 13,1). 2217   Po celou dobu, v níž syn žije v domě svých rodičů, má poslouchat každé jejich žádosti, odůvodněné jeho vlastním dobrem nebo celé rodiny. "Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů" (Kol 3,20). Děti mají také poslouchat rozumných rozkazů svých vychovatelů a všech, kterým je jejich rodiče svěřili. Jsou‑li však ve svědomí přesvědčeny, že je to mravně špatné poslechnout daný rozkaz, ať v tom neposlechnou.             I když děti vyrostou, i nadále budou respektovat své rodiče. Vytuší jejich přání, budou je často žádat o radu, a přijmou jejich oprávněná napomenutí. S plnoletostí přestává poslušnost dětí vůči rodičům, ale ne úcta, která jim vždycky přísluší. Ta má ve skutečnosti svůj kořen v bázni Boží, jednom z darů Ducha svatého.   2218   Čtvrté přikázání připomíná dětem, které dospěly, jejich odpovědnost vůči rodičům. Podle svých možností jim mají hmotně i mravně pomáhat v letech jejich stáří a v době nemoci, osamocení nebo nouze. Ježíš připomíná tuto povinnost vděčnosti.             Hospodin určil, aby si děti vážily otce a zajistil matčino právo nad syny. Kdo ctí otce, dočká se odpuštění svých hříchů a kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dožije se radosti na dětech a v den, kdy se modlí, bude vyslyšen. Kdo si váží otce, bude živ do vysokého věku. Kdo poslouchá Hospodina, připraví odpočinek své matce (Sir 3,2‑6).             Synu, ujmi se svého otce v jeho stáří, nezarmucuj ho, dokud je živ. Pozbývá‑li rozumu, ber na něj ohled, a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle ... Kdo opouští otce, jako by se rouhal Bohu, kdo hněvá svou matku, bude proklet do Hospodina (Sir 3,12‑13.16). 2219   Synovská úcta napomáhá ke shodě v celém rodinném životě; týká se také vztahů mezi bratry a sestrami. Úcta k rodičům se odráží v celém rodinném prostředí. "Korunou starců jsou vnuci" (Př 17,6). "Buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce" (Ef 4,2). 2220   Křesťané jsou zvláště vděčni těm, od nichž přijali dar víry, milost křtu a život v církvi. Mohou to být rodiče, jiní členové rodiny, prarodiče, kněží, katecheté, jiní učitelé nebo přátelé. "V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké, a jak jsem přesvědčen, platí to i o tobě" (2 Tim 1,5).   Povinnosti rodičů 2221   Plodnost manželské lásky se neomezuje pouze na plození dětí, ale má se vztahovat i na jejich mravní výchovu a duchovní formaci. Vychovatelský úkol rodičů "je tak závažný, že stěží může být nahrazen tam, kde chybí". Právo a povinnost vychovávat jsou, pro rodiče, hlavní a nezcizitelná. 2222   Rodiče se mají dívat na své děti jako na Boží děti a respektovat je jako lidské osoby. Vychovávají své děti, aby dodržovaly Boží zákon tím, že sami ukazují, jak jsou poslušni vůle nebeského Otce. 2223   Rodiče jsou první, kdo mají odpovědnost za výchovu svých dětí. Tuto odpovědnost dosvědčují především vytvořením rodiny, v níž je běžná něha, odpuštění, úcta, věrnost a nezištná služba. Domácí krb je zvlášť vhodným místem k výchově ke ctnostem. Tato výchova vyžaduje, aby se děti naučily odříkání, správnému způsobu usuzování, sebeovládání, a tomu, co je podmínkou každé pravé svobody. Rodiče budou učit své děti, aby "podřizovaly hmotné a pudové hodnoty vnitřním a duchovním". Rodiče mají také zavážnou odpovědnost dávat svým dětem dobré příklady. Budou s to lépe své děti vést a napravovat, uznají‑li před nimi své chyby:             Kdo miluje svého syna, má na něho stále připraveny důtky ... Kdo kárá svého syna, bude  mít z něho prospěch (Sir 30,1‑2).             A vy, otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně (Ef 6,4). 2224   Domácí krb vytváří přirozené prostředí pro zasvěcování lidské bytosti do solidarity a společenských odpovědností. Rodiče budou učit své děti, aby se vyvarovaly kompromisů a podlostí, jež ohrožují lidské společnosti. 2225   Rodiče dostali z milosti svátosti manželství odpovědnost a výsadu evangelizovat své děti. Už od prvních let života je budou uvádět do tajemství víry, jejichž jsou pro děti "prvními hlasateli". Budou se snažit, aby se už od útlého věku účastnily na životě církve. Způsoby života v rodině mohou rozvíjet citové sklony, které pak po celý život tvoří ryzí předpoklady a opory živé víry. 2226   Rodiče musí začít vychovávat děti k víře již od útlého věku. To se uskutečňuje již tehdy, když si členové rodiny pomáhají růst ve víře svědectvím křesťanského života podle evangelia. Rodinná katecheze předchází, doprovází a obohacuje jiné způsoby učení víře. Rodiče mají poslání naučit děti modlit se a objevit jejich povolání Božích dětí. Farnost je eucharistické společenství a srdce liturgického života křesťanských rodin; je to výsadní místo katecheze dětí i rodičů. 2227   Děti pak přispívají k růstu svých rodičů ve svatosti. Všichni a každý si budou velkodušně a neúnavně navzájem odpouštět, co vyžadují urážky, hádky, křivdy a nevěrnosti. Radí k tomu vzájemná láska. Kristova láska to vyžaduje. 2228   Během dětství se ohled a náklonost rodičů vyjadřují především v péči a pozornosti, kterou věnují výchově svých dětí a ve starosti o jejich hmotné a duchovní potřeby. Během jejich dospívání, táž úcta a táž oddanost, vedou rodiče k tomu, aby děti vychovali ke správnému užívání rozumu a svobody. 2229   Rodiče, kteří jsou jako první odpovědní za výchovu dětí, mají právo zvolit pro ně školu, která odpovídá jejich přesvědčení. Toto je základní právo. Rodiče mají v rámci možností povinnost volit školy, které jim mohou nejlepším způsobem pomáhat v jejich úkolu křesťanských vychovatelů. Veřejné orgány mají povinnost zaručit toto právo rodičů a zajistit konkrétní podmínky, aby ho mohli uplatňovat. 2230   Když děti dospějí mají povinnost a právo zvolit své povolání a svůj životní stav. Tuto novou odpovědnost vezmou na sebe v důvěrném vztahu ke svým rodičům, které požádají a od nichž rádi přijmou upozornění a rady. Rodiče se vyhnou tomu, aby nutili své děti k volbě povolání nebo k volbě manžela (či manželky). Tato povinnost být zdrženliví (diskrétní) jim nebrání, spíše naopak, aby jim pomáhali moudrými radami, zvláště když plánují založit rodinu. 2231   Někteří se neožení či nevdají, aby se mohli starat o své rodiče nebo o své bratry a sestry, aby se mnohem výlučněji věnovali nějakému povolání nebo pro jiné pádné důvody. Ti mohou velkolepým způsobem přispívat k blahu lidské rodiny.   Rodina a Království 2232   I když jsou rodinné svazky důležité, přesto nejsou absolutní. Čím více syn dorůstá do své zralosti a lidské a duchovní nezávislosti, tím více se mu objasňuje a sílí jeho zvláštní povolání, které pochází od Boha. Rodiče budou respektovat takové povolání a napomáhat, aby na ně jejich děti odpověděly a šly za ním. Je třeba se přesvědčit, že prvním povoláním křesťana je následovat Ježíše: "Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden" (Mt 10,37). 2233   Stát se Ježíšovým učedníkem znamená přijmout výzvu patřit k Boží rodině, vést život shodný s jeho životním stylem: "Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka" (Mt 12,50).             Rodiče přijmou a budou respektovat s radostí a díkůvzdáním Pánovo volání, s kterým se obrátil na jedno z jejich dětí, aby ho následovalo v panenství či panictví pro království, v zasvěceném životě nebo ve služebném kněžství.   Veřejná moc v občanské společnosti 2234   Čtvrté přikázání Boží nám předpisuje také ctít všechny, kteří k našemu dobru dostali od Boha autoritu ve společnosti. Osvětluje jak povinnosti toho, kdo vykonává pravomoc, tak těch, kteří z ní mají prospěch. Povinnosti občanských orgánů 2235   Ti, kteří dostali úřední moc, ji mají vykonávat jako službu. "Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem" (Mt 20,26). Výkon nějaké úřední moci je mravně vymezen jejím božským původem, její rozumnou povahou a jejím specifickým předmětem. Nikdo nemůže nařídit nebo ustanovit, co je proti důstojnosti osob a proti přirozenému zákonu. 2236   Výkon úřední moci se snaží ozřejmit správnou stupnici hodnot, aby usnadňoval výkon svobody a odpovědnosti všech. Představení ať provádějí moudře distribuční spravedlnost tím, že počítají s potřebami a spoluprací každého a to z hlediska svornosti a pokoje. Ať se postarají o to, aby nařízení a směrnice, které dávají, neuváděly do pokušení tím, že staví proti sobě osobní zájem a zájem společenství. 2237   Politická moc je vázána respektovat základní práva lidské osobnosti. Bude se snažit provádět spravedlnost lidsky při respektování práva každého, především rodin a vyděděnců.             Politická práva spojená s občanstvím mohou a musí být udělena podle požadavků obecného blaha. Nemohou být veřejnými orgány odňata bez oprávněného a přiměřeného důvodu. Výkon politických práv je zaměřen na obecné blaho národa a lidského společenství.   Povinnosti občanů 2238   Ti, kteří jsou podřízeni vládní autoritě budou považovat své nadřízené za zástupce Boha, který je ustanovil služebníky svých darů: "Kvůli Pánu se podřizujte každému lidskému zřízení ... Jednejte jako lidé svobodní, a ne jako lidé, kteří svobodou zakrývají svou špatnost, ale chovejte se jako Boží služebníci" (1 Petr 2,13.16). Poctivá spolupráce dává občanům právo a někdy ukládá i povinnost spravedlivě protestovat proti tomu, co se zdá být škodlivé důstojnosti osob a blahu společenství. 2239   Je povinností občanů přispívat s veřejnými orgány k blahu společnosti v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody. Milovat vlast a sloužit jí, to vyplývá z povinné vděčnosti a z řádu lásky. Podřízenost představitelům oprávněné moci a služba obecnému blahu vyžadují, aby občané plnili své funkce v životě politického společenství. 2240   Podřízenost představitelům uznávané moci a spoluzodpovědnost za obecné blaho nesou sebou mravní požadavek platit daně, vykonávat volební právo a bránit zem:             Dávejte každému, co mu patří: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu uctivost, tomu uctivost, komu čest, tomu čest (Řím 13,7).             Křesťané ... bydlí ve své vlasti, ale jako poutníci; podílí se na veřejném životě jako občané, ale na ničem nelpí jako cizinci ... Poslouchají platné zákony, ale svým životem překonávají zákony ... Tak vznešené je místo, které jim Bůh vykázal, a není dovoleno z něho zběhnout!             Apoštol vybízí, aby se konaly modlitby a díkůvzdání "za vládce a za všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti" (1 Tim 2,2).   2241   Bohatší národy mají podle možností přijímat cizince, který hledá bezpečnost a prostředky potřebné k životu, které nemůže najít v zemi odkud pochází. Veřejné orgány se budou starat o to, aby bylo respektováno přirozené právo, které staví hosta pod ochranu těch, kteří ho přijmou.             Politické orgány s ohledem na obecné blaho, za něž jsou odpovědny, mohou podřídit přistěhovalecké právo různým právním podmínkám, zvláště co se týká povinností vystěhovalců vůči zemi, která je přijímá. Přistěhovalec má s vděčností respektovat hmotné a duchovní dědictví země, která jej hostí, poslouchat její zákony a přispívat na její náklady. 2242   Občan je svém svědomí vázán nejednat podle nařízení občanských orgánů, když tyto příkazy jsou proti požadavkům mravního řádu, základním právům osob nebo proti učení evangelia. Odmítnutí poslušnosti občanským orgánům, když jejich požadavky odporují požadavkům správného svědomí, má své ospravedlnění v rozlišování mezi službou Bohu a službou politickému společenství: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu" (Mt 22,21). "Více je třeba poslouchat Boha než lidi" (Sk 5,29).             Když však veřejná moc překračuje svou pravomoc a občany utlačuje, nemají odmítat, co objektivně vyžaduje obecné blaho: má jim však být dovoleno hájit svá práva i práva svých spoluobčanů proti zneužívání moci, ovšem v mezích přirozeného práva a zásad evangelia. 2243 Odpor vůči útlaku politické moci nebude oprávněně sahat ke zbraním ledaže jsou splněny všechny následující podmínky: 1. v případě jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních práv; 2. když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami; 3. aniž by se vyvolaly ještě horší nepořádky; 4. když je oprávněná naděje na úspěch; 5. není‑li možné rozumně předvídat lepší řešení.   Politické společenství a církev 2244   Každé zřízení se inspiruje, třeba i nevysloveně, pojetím člověka a jeho osudu, z něhož vyplývají měřítka jeho usuzování, jeho stupnice hodnot a linie jeho jednání. Většina společností vztahuje své zřízení k určité převaze člověka nad věcmi. Pouze božsky zjevené náboženství jasně uznalo v Bohu, Stvořiteli a Vykupiteli, původ a cíl člověka. Církev vybízí politickou moc, aby své úsudky a rozhodnutí vztahovala k takové inspiraci pravdy o Bohu a o člověku:             Společnosti, které tuto inspiraci neznají nebo ji odmítají ve jménu své nezávislosti ve vztahu k Bohu, jsou tak vedeny k tomu, aby hledaly své opěrné body a svůj cíl samy v sobě nebo aby si je vypůjčovaly od nějaké ideologie, přičemž nesnášejí, aby se hájilo objektivní měřítko dobra a zla a osobují si nad člověkem a nad jeho osudem absolutní právo, ať už vyhlášené nebo ne otevřeně vyhlášené, jak to dokazují dějiny. 2245   Církev, která kvůli svému poslání a své pravomoci se nijak nesměšuje s politickým společenstvím, je zároveň znamením a ochranou transcendentního (přesažného) charakteru lidské osoby. "Církev ... zároveň ctí a podporuje i politickou svobodu a odpovědnost křesťanů". 2246   Patří to k poslání církve "posuzovat z mravního hlediska i ty věci, které patří do oblasti politiky, vyžadují‑li to základní práva osoby nebo spása duší. Přitom bude používat všech prostředků, ale jen takových, které jsou v souladu s evangeliem a dobrem všech lidí v různých dobách a situacích".