Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  •

    Zamyšlení JÁ A MŮJ DŮM (21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

      Dnešní nedělí končí čtení Ježíšovy řeči o eucharistickém chlebu, kterou jsme poslouchali pět neděl. Vždy k ní bylo připojeno starozákonní čtení, které zdůrazňovalo některý aspekt toho, co Ježíš říkal. Nejprve to byl příběh o tom, jak Elíša nasytil dvaceti ječnými chlebíčky stovku chlapů (2 Kr 4, 42-44). Další neděli to bylo čtení o maně, andělském chlebu na poušti (Ex 16, 2-4. 12-15). Potom jsme slyšeli příběh o Eliášovi, který po snězení chleba, který mu donesl anděl, kráčel čtyřicet dní a nocí k hoře Choreb na setkání s Pánem (1 Kr 19, 4-8). A konečně minulou neděli nám Bůh mluvil o moudrosti, která připravila hostinu pro všechny, dokonce i pro pošetilé, pokud zanechají dětinství a začnou kráčet cestami rozumnosti (Přís 9, 1-6). Dnes máme k závěru Ježíšovy řeči, kterou mnozí jeho učedníci odmítli, pevné slovo Jozueho, který dává Izraelitům na výběr, komu chtějí sloužit. Zároveň však rozhodně prohlašuje, že on a jeho dům budou sloužit Pánu (Joz 24, 1–2a. 15–17.18b). Podobně i Petr mluví za sebe i ostatní apoštoly, že neopustí Ježíše, neboť on má slova věčného života (Jan 6, 60 – 69). Všimněme si pedagogického rozměru takového výběru starozákonních čtení. Pět neděl nás učí vnímat různé rozměry Eucharistie, přičemž zdůrazňují, že ona nám dává sílu konat Boží skutky, jít po Božích cestách a k tomu věčný život! Důležité je však uvěřit a rozhodnout se podle této víry žít – sloužit Pánu. A důležitým dodatkem k této škole o Eucharistii je 34. žalm, který jsme zpívali poslední tři neděle vždy se stejným responsoriem: „Okuste a vizte, jak dobrý je Pán“ (Ž 34, 9a). Mnoha způsoby popisuje, jak se Pán stará o ty, co ho přijímají a milují, ale také jak zavrhuje hříšníky – ne ty, co hřeší (vždyť všichni hřešíme), ale ty, kteří svého hříchu nelitují a nekonají pokání, co nechtějí zanechat zlo, aby mohli přijímat Chléb života. Jaké je tedy tvé rozhodnutí po pěti týdnech v eucharistické škole? Komu budeš sloužit? Čím budeš naplňovat svůj život, svou mysl, své srdce, svoji paměť? Co bude hlavním tématem tvých slov, o čem budeš přemýšlet a na co zaměříš svou představivost? „Já a můj dům, my budeme sloužit Pánu“ (Joz 24, 17). Ať všechno, čím jsi, slouží Pánu. Eucharistie ti k tomu dává sílu a všechny schopnosti, abys to dokázal. Pro Boží slávu a pro spásu tvou i tvého domu!  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    MOUDROST (20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

    Velmi se mi líbí, že Ježíšovu řeč o eucharistickém chlebu (Jan 6, 51–58) dnes Církev v liturgii spojuje s moudrostí (Přís 9, 1–6). Neboť jen Moudrost umí vymyslet něco takového, jako je Nejsvětější svátost oltářní, Eucharistie. Bůh se dává za pokrm těm, kdo v něho věří, a proměňuje je na sebe. Zbožšťuje nás… To sice přesahuje náš rozum, ale to neznamená, že je to bláznovství, jak si to mysleli mnozí z těch, kdo poslouchali Ježíše. Věříme-li Bohu, tak naší největší moudrostí je poslouchat jeho slovo a s vírou přijímat Chléb života, neboť to nám zajišťuje věčný život. Ano, jednou zemřu (pokud se do té doby Ježíš nevrátí), ale víra ve vzkříšení těla mi říká, že jednou vstanu z mrtvých a budu žít věčně. Neumím si to představit, ale je jisté, že ten věčný život je mnohem lepší, než ten nejlepší život zde na zemi. Možná řekneš, že tomu nevěříš a že nevěříš ani v přítomnost Krista v eucharistickém chlebu. A že když zemřeš, stejně už nic nebude. Pokud máš pravdu ty, tak oba po smrti už prostě nebudeme. Ale pokud mám pravdu já, co bude s tebou, když zemřeš? Moudrost připravila hostinu. Tady nám dává její závdavek, abychom jednou hodovali celou věčnost. Vůbec si to neumím představit. Ale pokládám za rozumné věřit tomu a podle toho jednat, abych po smrti nebyl zaskočen a nepřipraven.   Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení PRO VĚČNÝ ŽIVOT (19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

    Možná jste si všimli, že již třetí neděli za sebou nečteme při mši svaté Evangelium podle Marka, ale Evangelium podle Jana, konkrétně 6. kapitolu – řeč o eucharistickém chlebu v synagoze v Kafarnaum. Markovo evangelium je krátké, proto se při tvorbě lekcionářů na nedělní cyklus jeho tvůrci rozhodli vložit na pět neděl Janovy texty. Proč si vybrali právě téma Eucharistie? Protože je mimořádně důležitá. Láska i úcta k Eucharistii – k přítomnosti samotného Boha Ježíše Krista mezi námi patří k nejdůležitějším prvkům našeho katolického života. A samozřejmě její přijímání. Proto je důležité dát tomuto tématu pět neděl za sebou, abychom svou víru v Eucharistii obnovili a s novou vroucností pěstovali svůj upřímný vztah s Milovaným. I to byl důvod, proč například biskupové v USA při zjištění, že víra v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii upadá, se rozhodli uspořádat národní Eucharistický kongres, který před pár týdny vyvrcholil po několikaměsíční pouti s Eucharistií po mnoha trasách celých Spojených států amerických. Mně zatím při čtení všech textů těchto neděl neustále přichází na um téma Bůh se stará. Začali jsme vykopávat brambory – tak po starém, motykou, každý den košík, dva. Je to čas na uvažování o tom, jak se Bůh stará o náš tělesný pokrm. Letos nám daroval dobrou úrodu. Minulý rok byla horší, ale Bůh se staral o to, aby se někde urodilo obilí, rýže a aby se dostali do obchodu a nezahynuli jsme hladem. Při tomto poznání jsem sedl k počítači a poslal nějaký peníz na účet Mary' Meals, hnutí, které sytí miliony dětí po celém světě. Podělit se… Možná se najde i někdo, s kým se budeme dělit o brambory. Úroda na poli je však zároveň znamením, jak se Bůh stará také o pokrm pro věčný život. Dostal jsem ho při křtu a potřebuji ho živit - Chlebem života. Když Eliáš dostal obyčejný chléb a vodu, dokázal kráčet čtyřicet dní a nocí. Když já přijímám Ježíše v Oltářní svátosti, dostávám sílu jít v temnotách tohoto světa až do smrti k věčnosti, domů, k Otci. Kdybych nebyl hříšník, tak by mi mělo stačit jedno přijímání na celý život. Ale jsem hříšník a potřebuji tento božský pokrm často, velmi často. Jak jsem byl šťastný, když mi během onkologické léčby přítel akolyta nosil Pána Ježíše osm měsíců každou neděli domů. Když jdeme kolem kostela, vejděme do něj alespoň na pár vteřin poklonit se Ježíši a vyznat mu svou lásku. Když ráno vstáváme či večer se ukládáme k odpočinku, pozdravme Ježíše přítomného v nejbližším svatostánku. Když jsme na mši svaté, vždy dělejme vše pro to, abychom mohli přijmout i nebeský pokrm. Často pozdravujme Ježíše, který žije v nás.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    SKVĚLÝ POKRM (18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

    Pán se stará. Toto téma z minulé neděle mi rezonuje i při biblických čteních během mše svaté této neděle. Bůh nám dává pokrm lepší, než byla mana. A ta byla skutečně andělským chlebem. Pokud si dobře pamatuji, tak v židovské tradici se říká, že před stvořením hmotného světa Bůh stvořil anděly, Tóru a manu. Když pak Židé putovali na poušti, tak jim dal z tohoto andělského pokrmu, který se sice na slunci rozpustil, ale dal se vařit i péct. Vydržel pouze jeden den, ale to, co nasbírali v pátek, měli i na sobotu. Měl jednu chuť, ale ta zároveň splňovala představy a požadavky každého (viz Moudr 16, 20–21). A přece byl tento skvělý pokrm jen předobrazem toho chleba, který nám dal Ježíš. Eucharistie nás totiž proměňuje v něj. Mana se měnila v těla lidí, kteří ji požívali. Eucharistie nás mění na toho, který je v tomto Chlebu přítomen. Zbožšťuje nás. Není to nádherný důkaz toho, jak se Bůh o nás stará, jak touží, abychom byli jako on? Při vnímání toho, jak málo katolíků přijímá Eucharistii, spolu se svatým Pavlem ke všem volám: „Už nežijte, jak žijí pohané, v marnosti svého smýšlení“ (Ef 4, 17)! Uvěřte v tento Boží dar, v Živý chléb, kterým je sám Kristus – Boží Syn, a změňte smýšlení, žijte jako noví lidé, nežeňte se do zkázy (viz Ef 4,20–24)!  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    PÁN SE STARÁ (17. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

      První čtení a evangelium dnes spojuje (mimo jiné) naprosto realistický pohled dvou postav – Elizeova sluhy a apoštola Ondřeje. První říká při pohledu na dvacet chlebíčků: „Jak mám tohle dát stovce chlapů?“ A druhý při pohledu na pět chlebů a dvě ryby: „Ale co je to pro tolik!?“ (Bylo tam kolem pěti tisíc mužů.) I my – naprosto správně a opodstatněně – bychom v takové či podobné situaci řekli totéž. Když tedy Bůh v obou případech udělal zázrak, co nás jím chtěl naučit? V první řadě to, že prvořadý není zázrak, ale událost jako znamení. Potřebujeme vidět „za“ nasycení množství lidí. Bůh nám dává znamení, že se umí o všechno postarat. Copak není každoroční úroda jasným důkazem této pravdy? A druhá věc, kterou nás dnešní texty učí, je to, že Bůh pro nasycení jiných potřebuje nás. Když na nic jiného, ​​tak alespoň na to, abychom těch pár chlebíčků donesli a nabídli. Obě tyto pravdy vyžadují naši důvěru, každodenní zápas o naše smýšlení, zaměřené na sebe. Pokud by totiž Ježíšovi šlo jen o zázrak, tak vlastně selhal - nasytil pár tisíců, ale miliony dodnes hladoví a umírají hlady; jim nepomohl. Ale pokud se jedná o znamení, tak je jasné, že hlad se dá zmírnit, hladového lze nasytit, pokud se podělíme, přestaneme-li hledět v první řadě na sebe. Dejme si tento týden předsevzetí, že nevyhodíme žádné potraviny (což by se mělo stát samozřejmostí). Pozveme někoho ke stolu, někomu něco z našeho jídla odnesme, vynechejme jeden nákup potravin a ušetřené pošleme někomu, kdo sytí hladové (viz např. marysmeals.cz)… A zažijeme, že Pán skutečně pečuje. Jen potřebuje k tomu nás. Tebe. Mě. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Temnota rokle (16. neděle v mezidobí)

    Pre každého môže byť tmavá dolina z dnešného žalmu niečo iné. Pre mňa v súčasnosti je to pesimistic-ký pohľad na situáciu vo svete i v Cirkvi. V mnohom je tento pohľad možno oprávnený, ale to ma neo-právňuje k tomu, aby som na všetko pozeral negativisticky. A tak s tým bojujem. Niekedy (a je to dosť často) sa len tak-tak držím nad hladinou. No práve verše o tom, že i pri kráčaní tmavou dolinou  sa nebu-dem báť zlého, lebo Pán je so mnou, sa mi dennodenne opakujú v slovách Boha pri rannej modlitbe. Napríklad mnou toľkokrát spomínaný Žalm 100. Takmer každé ráno sa ho modlím v invitatóriu. Pri-pomína mi, že pred Pánovu tvár mám vstupovať s radosťou a plesaním. V mojom tmavom údolí na to ne-mám chuť, ale chcem poslúchať Božie slovo a tak sa o to pokúšam. Hneď je ráno krajšie. Dnes ráno som čítal biblický príbeh o tom, ako kráľ Jozafat, plný strachu z útočiacich nepriateľov, zvo-lal ľud a hľadal radu, čo robiť. A Pán vzbudil proroka, ktorý všetkých vyzval nebáť sa a dôverovať. A vieš, čo Jozafat nasledujúci deň, keď vojsko tiahlo do boja, urobil? Postavil na čelo vojska spevákov v posvätnom rúchu, aby jednohlasne spievali: „Oslavujte Pána, lebo jeho milosrdenstvo je večné“ (pozri 2 Krn 20). Keď čítam takéto Božie slovo, ako môžem nariekať? Tak sa radšej pripojím k chválospevu a vo svojom tmavom údolí spievam Pánovi tie isté slová. Alebo čítam v katechézach svätého Ambróza o tom, ako vysvetľuje novokrstencom podstatu Eucharis-tie. Hovorí, že manna ako chlieb z neba podliehala skaze, ak sa odložila do druhého dňa, ale Kristovo telo odoláva akémukoľvek porušeniu a ani ten, čo ho nábožne požíva, nemôže okúsiť porušenie (pozri Liturgia hodín III, s. 504 – 505). Aká to potecha v temnom údolí, keď viem, že budem žiť večne. Ak v tmavej doline ide Pán od rána so mnou, tak mám svetlo. Nemusím sa báť a vždy to do večera ne-jako zvládnem. A večer sa ukladám do Božieho náručia v dôverou, že ak mi pridá ďalší deň, opäť pôjde so mnou. Ako svetlo v tmách.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení má to smysl (15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ B)

    Dnešné evanjelium (Mk 6, 7 – 13) možno vnímať – bez pohľadu viery – ako pokus vykresliť Ježiša ako blázna či úplne naivného človeka. Posiela nejakých chlapov (bez akéhokoľvek hmotného zabezpečenia), aby čosi ohlasovali – že treba robiť pokánie, a k tomu tvrdí, že im dáva moc nad nečistými duchmi. Ale výsledok hovorí, že Ježiš nemohol byť blázon, lebo tí, čo boli poslaní, skutočne dokázali svoje poslanie naplniť. Dokonca až tak, že aj my dnes po dvetisíc rokoch sme tiež kresťanmi, tiež veríme v jedného Boha a žijeme pre neho. To znamená, že človek Ježiš, ktorý to všetko začal, bol zároveň Boh. Lebo nijaký iný človek nedokázal urobiť s pár chlapmi to, čo urobil Ježiš. A v tejto chvíli sa stávam bláznom ja. Lebo ohlasujem, že Ježiš, ten z Nazareta, je Boh, ktorý sa stal človekom. Trpel, zomrel a vstal z mŕtvych, čím nám podľa Písma zabezpečil vykúpenie z hriechov a dar večného života. Ak chceš žiť večne, máš jedinú možnosť – spojiť sa so živým Ježišom, prijať odpustenie a nový život, ktorý sa neskončí. A túto skvelú správu máš ponúkať ďalším, aby aj iní mali večný život. Prečo som napísal, že som blázon? Lebo si myslím (a verím!), že to, čo som práve napísal, pomôže nie-komu spoznať Ježiša, uveriť Ježišovi, milovať Ježiša a ohlasovať Ježiša. A to je naivita, ak za tým všetkým nie je Boh... Ešte ťa nik neposlal ohlasovať vykúpenie? Choď za miestnym kňazom a požiadaj ho, aby ťa poslal. Budeš konať v mene Cirkvi, teda zároveň v Ježišovom mene. Môžeš použiť slová, ktoré som napísal vyš-šie. Možno sa budú diať aj divy a znamenia. A v každom prípade sa stretneš aj s odmietnutím, ako sa to stalo pred mnohými storočiami prorokovi Amosovi (pozri dnešné prvé čítanie – Am 7, 12 – 15). Nech ťa nič neodradí – ak si Ježiša spoznal, uveril mu a miluješ ho, nemôžeš mlčať. Má to zmysel!   Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení výsměch a pohrdání (14. neděle v mezidobí B)

    Z  textov biblických čítaní tejto nedele ma najviac oslovujú posledné slová žalmu: „... už máme dosť pohŕdania; lebo naša duša má už dosť výsmechu boháčov a pohŕdania pyšných“ (Ž 123, 3b – 4). Aj preto, že práve tieto slová priamo súvisia s tým, čo sa stalo Ježišovi – odmietli ho jeho vlastní. Možno to boli navonok zbožní Židia, ktorí sa pravidelne zúčastňovali modlitieb v synagóge a chodili na púte do Jeruza-lemského chrámu. Zrejme sa aj pravidelne každý deň modlili. A predsa sa na nich vzťahujú slová žalmistu, lebo pohrdli Božím Synom: „‚Skade to má tento?‘... A pohoršovali sa na ňom“ (Mk 6, 2 – 3). Boh o nich ústami proroka Ezechiela hovorí: „Sú to synovia s bezočivou tvárou a zatvrdnutým srdcom“ (Ez 2, 4). Ale toto je bolesť tiež našich dní. Možno aj preto mi často pri spomienke na niektorých ľudí v našej spoločnosti prichádza na um prosba svätého Pavla, aby sme sa modlili o oslobodenie „od zvrátených a zlých ľudí; lebo nie všetci veria“ (2 Sol 3, 2). Našimi zbraňami v tomto zápase so zlom však nie sú zbrane Zlého – pohŕdanie, výsmech, bezočivosť... Našimi zbraňami sú dobrota, trpezlivosť, žičlivosť, žehnanie. A dôvera, že Boh sa o nás v každej situácii postará a vnukne nám správne postoje i správne konanie. Ak budú potrebné, tak aj správne slová. Niekedy je náročné znášať to, čo nám spomínaní ľudia spôsobujú a ako sa k nám správajú. No Boh nám dá vytrvať a vytrhne nás zo skúšky. Aj keby sme mali čakať dlho, predlho...   Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    BŮH JE DOBRÝ. VŽDY. (13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

      Bůh je dobrý. Zlo, včetně smrti, přišlo na svět ze závisti ďábla. Tak nás to učí Boží slovo, dnes konkrétně ve čtení z Knihy moudrosti. A to, že zlo nemá poslední slovo, dokazuje i Ježíšovo jednání, který dotykem, slovem uzdravuje i křísí z mrtvých. Zlo není definitivní, jednou každé zlo skončí. Zůstane jen dobro. Zůstane jen Bůh. Nám se to často může zdát jinak. I mně. Vždyť jsem nevyléčitelně nemocný, zázrak uzdravení se zatím navzdory mnoha modlitbám nekonal. Často se cítím špatně, nejednou se ve mně objevuje i myšlenka, jestli se Bůh o mě opravdu stará. Díky jeho milosti jsem zatím takové smýšlení vždy odmítl. Velmi mi při tom pomáhá psaní těchto textů (i to je Boží milost). Protože tento úkol mě nutí navzdory mému zdravotnímu stavu uvažovat nad tím, jak napsat každý text povzbuzující, pro budování těch, kdo ho čtou. A tím povzbuzuji i sebe, vedu vítězný boj. Přitom prosím Boha, že pokud se stane, že upadnu do deprese či sklíčenosti, aby i tehdy stál u mě a doprovázel mě tmavým údolím… Bůh je dobrý. Každý, kdo se s ním setkal, umí najít ve svém životě konkrétní důkazy jeho dobroty. A umí je vidět nejen ve vzpomínkách, ale také v mnoha situacích aktuálního dne. Mně například teď při psaní tohoto textu zní v pozadí vysílání Rádia Lumen. Začala mše svatá a na její úvod sbor zazpíval mou oblíbenou píseň Radostí velkou srdce mi jásá. I mně při ní zaplesalo srdce a radostněji i s novou důvěrou v dobrotu Boha budu procházet dnem. Za chvíli jdu do nemocnice, kde mi dají další injekci v rámci mé léčby. Jak ji budu snášet, co se mnou udělá? Nevím. Ale vím, že Bůh je dobrý, že on obrací můj nářek v radost (Ž 30, 12a). Náš Bůh je dobrý. Řekni dnes o tom někomu. Možná nejprve sobě samému.   Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    P. Roman Vlk - JAK NA TO - Svěcená voda

    Seriál - JAK NA TO - přináší návody ke každodennímu prožívání křesťanské víry Dílo Vlčí doupě je možné finančně podpořit darem na č. ú.: 2089164018/3030 DĚKUJEME   SLEDUJTE VLČÍ DOUPĚ TAKÉ NA: WEB: https://vlcidoupe.cz INSTAGRAM: https://1url.cz/@Vlci_doupe FACEBOOK: https://1url.cz/@Vlci.doupe MOBILNÍ APLIKACE: https://1url.cz/@app.vlcidoupe   Roman Vlk | JAK NA TO | Svěcená voda