Farnost Otrokovice

Kráčet společně (Syn hodos)

Když jsem byl druhák na základní škole, moji rodiče chtěli, abych chodil do hudební školy na klavír. Ale nepřijali mě. Po pokusu zazpívat nějakou písničku o mně prohlásili, že nemám hudební sluch. Po letech na gymnáziu náš profesor francouzštiny dostal stranický úkol založit pěvecký sbor. A tak na konci jedné hodiny nám oznámil, že vzniká sbor a na první nácvik po vyučování přijdou ti a ti. Jelikož zaznělo i mé jméno, tak jsem se ozval (byl to skvělý člověk, neměli jsme problém komunikovat s ním, ačkoli byl už v důchodovém věku), že neumím zpívat. On zareagoval: „Hlas máš dobrý a zpívat tě naučím.“ Naučil.

V dnešním žalmu se mluví o hraní Bohu před tváří andělů, o opěvování Pánových cest. Dovedeš si představit, že si před tváří andělů sedneš ke klavíru a budeš hrát Bohu? Nebo chytíš kytaru a budeš brnkat a opěvovat Pánovy cesty? Určitě ne, vždyť i nejlepší virtuosi by asi měli bázeň hrát takovému vznešenému publiku. A přesto jsme k tomu povoláni.

Všimni si dnes Izaiáše, jak zděšený volá: „Běda mi, jsem ztracený!“ A Bůh? Přestože jinými slovy, ale vlastně mu říká: „Budeš mi hrát před tváří andělů.“ A stalo se.

Podívej se na Petra, jak padá Ježíšovi k nohám se slovy: „Pane, odejdi ode mě, neboť jsem člověk hříšný.“ A Ježíš? Přestože jinými slovy, ale vlastně mu říká: „Budeš opěvovat Pánovy cesty.“ A stalo se.

Podívej se na Pavla, který se prohlašuje za nedochůdče. Ale co s ním udělala Boží milost? S mocí hlásal Boží evangelium: Ježíš zemřel, byl pohřben, ale pak vzkříšen a zjevil se. Copak to není ta nejdůležitější píseň, jakou můžeme v životě slyšet? A Pavel ji zpíval s oduševněním, hrál před tváří andělů pro spásu mnohých.

Pokud se nám zdá, že neumíme zpívat o Božích cestách či hrát před tváří andělů, Bůh nám říká: „Pojď, naučím tě to. Jestli chceš.“ Prosím tě, chtěj a jdi! Tolik lidí kolem tebe čeká na tvou hru, na tvůj zpěv před tváří andělů. Chtějí syn hodos - kráčet spolu s tebou. Bůh tě to naučí, neboj se.

Dnešní žalm má pro mě ještě zvláštní příchuť. V roce 1983 jsem vedl Oázu pro asi 35 lidí v Papíně na severovýchodě Slovenska. Byl to první velký úkol, který mi byl v podzemní církvi svěřen. První čtyři dny to byl pro mě tak těžký čas, že jsem chtěl utéct. Takové mé typické řešení problémů. Ten čtvrtý večer jsem si po skončení programu při světle baterky otevřel Písmo a modlil jsem se, co dělat, téměř rozhodnutý ujet prvním ranním autobusem. A poslední slova tohoto žalmu byla pro mě záchranou před útěkem: „Pán za mě dílo dokončí.“ Bylo to nádherné syn hodos. Pán dílo dokončil. Aleluja!