Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  •

    Modlitba za mír na Ukrajině

    Před rokem jsme se intenzivně již týden po vypuknutí války na Ukrajině zapojili do pomoci maminkám s malými dětmi, které válka obrala o jejich bezpečný domov. Dnes je již skoro až nepochopitelné, co vše se dokázalo zvládnout.  První maminky přicházejí v noci z 5. na 6. 3. 2022   Za týden naší činnosti jsme si poznamenali, že: - Jsme se věnovali 72 lidem včetně dětí. - Pomáhalo kolem 40 dobrovolníků. - Rekordní počet hovorů vyřízených za den = 159. - Průměrně naspáno za noc 4 hodiny a 50 minut. - Na osobu zhubnuto 3 kila. - Za den nachozeno průměrně 7 kilometrů (fara-suterén). - Koprovku, která postupně řídla, jsme statečně jedli asi 3 dny v kuse.   Po roce jsme dohledali, že jsme skrze naši činnost mohli poskytnou nějakou pomoc/přespání/věci/jídlo 216 lidem prchajícím před válkou.   Ještě jednou velké poděkování všem, kdo přiložili ruku k dílu.    V modlitbě zůstáváme na úmysl míru spojení denně. Připomeňme si vysílání modlitby za mír přímo z našeho kostela.   Modlitba za mír ukrajinské ženy v Otrokovicích   Tv Noe - Pokoj Vám - Modlitba za mír Otrokovice 11. 3. 2022

  • Desatero – 3. a 4. přikázání

    Pokračujeme v našem postním zamyšlení nad přikázáními Desatera. Nejprve na začátek se povzbudíme a uděláme malé opakování.   Lucie Bílá – Desatero   o. Kuffa, Prvé božie prikázanie   o. Marián Kuffa, Druhé božie prikázanie   3. přikázání v knize Exodus: Zachovávej den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj dobytek ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (Ex 20,8-11) Nejčastější hříchy proti 3. přikázání: Nedodržení eucharistického půstu Lhostejnost ke sv. přijímání Nakupování v neděli   Oblasti těžkých hříchů 3. přikázání: Neúčast na mši v neděli a zasvěcené svátky Práce v neděli Nedodržení povinnosti sv. přijímání alespoň v době velikonoční   3. přikázání v Katechismu katolické církve:               Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha: Nebudeš dělat žádnou práci ... (Ex 20,8‑10).             Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou! (Mk 2,27‑28).   Sobotní den 2168   Třetí přikázání desatera připomíná posvátnost soboty: "Sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku" (Ex 31,15). 2169   Písmo vzhledem k tomu připomíná stvoření: "V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý" (Ex 20,11). 2170   Písmo vyjevuje ve dni Páně také památku na osvobození Izraele z egyptského otroctví: "Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a napřaženým ramenem; proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku" (Dt 5,15). 2171   Bůh svěřil Izraeli sobotu, aby ji zachovával na znamení věčné smlouvy. Sobota je pro Pána, svatě vyhrazena chvále Boha, jeho díla stvoření a jeho spásonosných činů ve prospěch Izraele. 2172   Boží činnost je vzorem pro lidskou činnost. Jestliže si Bůh sedmého dne "odpočinul" (Ex 31,17), i člověk má "odpočívat" a dovolit i dalším, především chudým, aby si mohli oddechnout (Ex 23,12). Sobota přeruší každodenní činnost a umožní oddech. Je to den protestu proti otroctví práce a kultu peněz. 2173   Evangelium uvádí četné příležitosti, při kterých byl Ježíš obviňován, že porušuje zákon o sobotě. Avšak Ježíš nikdy neporušuje svatost toho dne. Dává mu ze své autority ryzí vysvětlení: "Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu" (Mk 2,27). Kristus ve své dobrotě považuje za správné "v sobotu jednat dobře" spíše, než zle, "život zachránit", než zabít" (Mk 3,4). Sobota je den Pána milosrdenství a úcty vzdávané Bohu. "Syn člověka je pánem i nad sobotou" (Mk 2,28).   Den Páně             Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho (Ž 118,24).   Den zmrtvýchvstání: nové stvoření 2174   Ježíš vstal z mrtvých "první den týdne" (Mt 28,1; Mk 16,2; Lk 24,1; Jan 20,1). Jako "první den" připomíná den Kristova vzkříšení první stvoření. Jako "osmý den", který následuje po sobotě, znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Pro křesťany se stal prvním ze všech dní, prvním ze všech svátků, den Páně ("e Kyriaké eméra", "dies dominica"), "neděle":             Shromažďujeme se v den slunce, protože je to první den, v němž Bůh přeměnil temnoty a hmotu a stvořil svět; a také tohoto dne Ježíš Kristus, náš Spasitel vstal z mrtvých.   Neděle -  dovršení soboty 2175   Neděle se jasně liší od soboty, po níž časově každý týden následuje a nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis. A v Kristově velikonoční oběti (Pascha) dovršuje duchovní pravdu hebrejské soboty a ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Vždyť kult zákona připravoval na Kristovo tajemství a to, co se v něm konalo, bylo předobrazem nějakého rysu vztahujícího se na Krista:             Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději, a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne, v němž vzešel náš život, skrze milost Pána a jeho smrt. 2176   Slavení neděle uskutečňuje mravní předpis přirozeně vepsaný do lidského srdce "vzdávat Bohu vnější, viditelnou, veřejnou a pravidelnou úctu na památku jeho všeobecné blahovůle vůči lidem". Nedělní bohoslužba je splněním mravního přikázání Staré smlouvy, od níž přebírá rytmus a ducha tím, že každý týden oslavuje Stvořitele a Vykupitele svého lidu.   Nedělní eucharistická oběť 2177   Nedělní slavení dne a eucharistie Páně je středem života církve. "Neděle, kdy se podle apoštolské tradice slaví velikonoční tajemství má být dodržována v celé církvi jako hlavní zasvěcený svátek".             "Stejně mají být dodržovány dny Narození našeho Pána Ježíše Krista, Zjevení Páně, Nanebevstoupení, Nejsvětějšího Těla a Krve Krista, Svaté Boží Rodičky Marie, Neposkvrněného Početí a Nanebevzetí, svatého Josefa, svatých apoštolů Petra a Pavla a konečně Všech svatých". 2178   Tento zvyk křesťanského shromáždění sahá až do počátků apoštolské doby. List Židům připomíná: nezanedbávejte svá "společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte" (Žid 10,25).             Tradice uchovává vzpomínku na stále aktuální nabádání: "Pospíšit si do kostela, přiblížit se Pánu a vyznat své hříchy, kát se během modlitby ... účastnit se svaté a božské liturgie, ukončit vlastní modlitbu a neodcházet před rozloučením ... Často jsme to opakovali: tento den vám Pán udělil na modlitbu a odpočinek. Je to den, který učinil Pán. Radujme se v něm a jásejme". 2179   "Farnost je určité společenství věřících, trvale ustanovené v rámci místní církve, jehož pastýřská péče pod pravomocí diecézního biskupa je svěřena faráři, jako jeho vlastnímu pastýři". Je to místo, kam mohou být svoláni všichni věřící, aby slavili nedělní eucharistickou oběť. Farnost učí křesťanský lid, jak se má řádně vyjadřovat v liturgickém životě, shromažďuje jej při této slavnosti, učí Kristovu spásonosnou nauku, uplatňuje lásku Pána v dobrých a bratrských skutcích:             Nemůžeš se modlit doma jako v kostele, kde je Boží lid shromážděn, kde se volání vznáší k Bohu jedním srdcem. Tam je něco víc, jednomyslnost duchů, souhlas duší, svazek lásky, modlitby kněží.   Nedělní povinnost 2180   Církevní přikázání definuje a upřesňuje Pánův zákon: "V neděli a jiné zasvěcené svátky mají věřící povinnost účastnit se mše svaté". "Přikázání účastnit se mše svaté plní ten, kdo se jí účastní, kdekoliv je slavena katolickým obřadem, buď týž sváteční den nebo navečer předcházejícího dne". 2181   Nedělní eucharistická oběť odůvodňuje a povrzuje celé křesťanovo jednání. Proto jsou věřící povinni účastnit se eucharistie v zasvěcené dny, ledaže jsou z vážných důvodů omluveni (např. nemoc, péče o kojence anebo jsou svým farářem zproštěni  dostanou dispens). Ti, kteří vědomě nedbají o tuto povinnost, dopouštějí se těžkého hříchu. 2182   Účast na společném slavení nedělní eucharistie je svědectví příslušnosti a věrnosti Kristu a církvi. Tímto způsobem věřící dosvědčují své společenství víry a lásky. Zároveň vydávají svědectví Boží svatosti a své naděje na spásu. Vzájemně se posilují působením Ducha svatého. 2183   "Chybí‑li posvěcený služebník nebo není‑li z jiné závažné příčiny možné účastnit se slavení eucharistie, živě se doporučuje, aby se věřící zúčastnili bohoslužby slova, koná‑li se ve farním chrámu nebo na jiném posvátném místě, podle směrnic diecézního biskupa, nebo aby se přiměřenou dobu věnovali osobní modlitbě nebo modlitbě v rodině nebo naskytne‑li se příležitost, ve skupinách rodin".   Den milosti a pracovního klidu 2184   Jako Bůh "přestal sedmý den konat veškeré své stvořitelské dílo" (Gn 2,2), tak i život člověka má rytmus práce a odpočinku. Ustanovení dne Páně přispívá k tomu, aby všem byla dána možnost "mít dostatek klidu a volného času, který by jim dovolil pěstovat rodinný, kulturní, společenský i náboženský život". 2185   V neděli a v jiných zasvěcených svátcích se věřící mají zdržovat těch prací nebo činností, které jsou na překážku bohoslužbě a radosti, jež je vlastní dnu Páně, konání milosrdných skutků a nezbytnému uvolnění mysli i těla. Potřeby rodiny nebo velká společenská užitečnost jsou oprávněnou omluvou před příkazem o nedělním klidu. Věřící však budou bdít, aby oprávněné omluvy nevytvářely zvyky škodlivé náboženství, rodinnému životu a zdraví.             Láska k pravdě hledá posvátný volný čas, potřeba lásky přijímá spravedlivou práci. 2186   Sluší se, aby si křesťané mající volný čas, vzpomněli na své bratry, kteří mají tytéž potřeby a tatáž práva, a nemohou si odpočinout pro svou chudobu a nouzi. Křesťanská zbožnost zasvěcuje tradičně neděli dobrým skutkům a pokorným službám, které potřebují nemocní, zesláblí, staří. Křesťané budou světit neděli také tím, že budou mít čas pro svou rodinu a své blízké a budou k nim pozorní, což jim mohou stěží věnovat jiné dny v týdnu. Neděle je vhodná doba pro zamyšlení, mlčení, studium a rozjímání, to prospívá růstu vnitřního a křesťanského života. 2187   Světit neděle a svátky vyžaduje opravdové společné úsilí. Každý křesťan se musí vyhnout tomu, aby bez potřeby uložil jiným, co by jim bránilo dodržovat den Páně. Když zvyklosti (sport, restaurace, atd.) a společenské potřeby (veřejné služby, atd) vyžadují od některých nedělní práci, ať se každý cítí odpovědný za to, aby si vyhradil dostatečný volný čas. Věřící se budou s mírností a láskou starat o to, aby se vyhnuli výtržnostem a násilným činům, k nimž někdy dochází při davových zábavách. Navzdory přísným požadavkům hospodářství, veřejná moc bude dohlížet na to, aby zajistila občanům čas určený k odpočinku a k bohoslužbě. Zaměstnavatelé mají podobnou povinnost vůči svým zaměstnancům. 2188   Při respektování náboženské svobody a obecného blaha všech, se křesťané mají zasazovat o to, aby neděle a zasvěcené církevní svátky byly zákonem uznány jako dny pracovního klidu. Mají dávat všem veřejný příklad modlitby, úcty a radosti a hájit své tradice jako cenný přínos k duchovnímu životu lidské společnosti. Jestliže zákonodárství země nebo jiné důvody ukládají nedělní práci, ať se přesto tento den prožívá jako den našeho osvobození, který nám dává účastnit se tohoto slavnostního "shromáždění" církve, "obce prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi" (Žid 12,22‑23).   P. Max Kašparů o vztazích a výchově   4. přikázání v knize Exodus: Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (Ex 2,12)   Nejčastější hříchy proti 4. přikázání: Neposlušnost dětí vůči rodičům. Ničení úcty mezi manžely, dětí k rodičům. Pomlouvání a kritika autorit bez modlitby za ně. K tomu sv. Jan Pavel II. dává radu: Kritizoval jsi někoho? Pomlouval? Jednou tolik času, jak jsi kritizoval, pomlouval, se za něj modli!!! Neplnění slibů daných Bohu, co se týče výchovy ve víře.   Oblasti těžkých hříchů: Fyzické násilí nebo psychické týrání rodičů, dětí. Ponechání v těžké nouzi jak rodičů, tak dětí.   4. přikázání v Katechismu katolické církve: Cti otce svého i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh (Ex 20,12).             A poslouchal je (Lk 2,51).                         Sám Pán Ježíš připomenul důležitost tohoto "Božího přikázání" (Mk 7,8‑13). Apoštol učí: "Děti, poslouchejte své rodiče, jak se to sluší u křesťanů, protože tak to má být. Cti svého otce i matku ‑ to je první přikázání, při kterém se slibuje odměna: aby se to dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi"(Ef 6,1‑3). 2197   Čtvrté přikázání zahajuje druhou desku zákona. Ukazuje řád lásky. Bůh chtěl, abychom po něm ctili své rodiče, kterým vděčíme za svůj život a kteří nám předali poznání Boha. Jsme povinni ctít a respektovat všechny, kterým Bůh předal svou autoritu pro naše dobro. 2198   Toto přikázání je vyjádřeno kladným způsobem jako povinnost, kterou máme splnit. Ohlašuje následující přikázání, týkající se zvláštní úcty k životu, manželství, majetku, slovu. Je jedním ze základů sociální nauky církve. 2199   Čtvrté přikázání se výslovně obrací k dětem v rámci jejich vztahů k otci a matce, neboť tento vztah je nejvšeobecnější. Týká se stejně příbuzenských vztahů s členy celého rodu. Požaduje, abychom zahrnovali ctí, láskou a vděčností prarodiče a předky. Vztahuje se konečně na povinnosti žáků vůči učitelům, zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, podřízených vůči jejich nadřízeným, občanům vůči jejich vlasti, vůči těm, kdo spravují veřejné věci a vůči vládním představitelům.             Toto přikázání zahrnuje a rozumí se jím i povinnosti rodičů, poručníků, učitelů, veřejných i vládních představitelů, všech kteří vykonávají nějakou pravomoc nad druhými nebo nad nějakým společenstvím osob. 2200   Zachovávání čtvrtého přikázání má svou odměnu: "Cti svého otce i svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh" (Ex 20,12). Dodržování tohoto přikázání přináší spolu s duchovními plody i časné plody pokoje a blahobytu. Naopak přestupování tohoto přikázání působí těžké škody společenství i lidským osobám.   Rodina v Božím plánu Povaha rodiny 2201   Manželské společenství je založeno na souhlasu manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny k dobru manželů a k plození a výchově dětí. Manželská láska a plození dětí vytvářejí mezi členy téže rodiny osobní vztahy a základní odpovědnosti. 2202   Muž a žena, spojeni manželstvím, tvoří spolu se svými dětmi rodinu. Tato instituce předchází jakékoliv uznání ze strany veřejné moci; sama si zjednává vážnost. Ta se bude považovat za normální vztah, podle něhož se mají hodnotit různé způsoby příbuzenství. 2203   Bůh tím, že stvořil muže a ženu, ustanovil lidskou rodinu, a dal jí základní řád. Její členové jsou osoby stejné důstojnosti. Pro obecné blaho jejích členů a společnosti jsou v rodině různé odpovědnosti, práva a povinnosti.   Křesťanská rodina 2204   "Křesťanská rodina je projevem a zvláštním uskutečněním církevního společenství; také z tohoto důvodu může a má být nazývána "domácí církví". Je společenstvím víry, naděje a lásky; v církvi nabývá zvláštní důležitosti, jak je to zřejmé v Novém zákoně. 2205   Křesťanská rodina je společenstvím osob, znamením a obrazem společenství Otce a Syna v Duchu svatém. Její plodivá a výchovná činnost je odleskem stvořitelského díla Otce. Rodina je povolána, aby se podílela na modlitbě a oběti Krista. Denní modlitba a čtení Božího slova v ní posilují lásku. Křesťanská rodina je hlasatelkou evangelia a je misionářská. 2206   Vztahy v lůně rodiny přinášejí sebou důvěrnost citů, náklonností a zájmů, která se rodí především ze vzájemného respektování osob. Rodina je výsadní společenství povolané k tomu, aby uskutečnilo "vzájemné dorozumění manželů a horlivou spolupráci při výchově dětí".   Rodina a společnost 2207   Rodina je základní buňkou společenského života. Je to přirozená společnost, v níž jsou muž i žena povoláni k tomu, aby se dávali sobě navzájem v lásce a v daru života. Autorita, stálost a život vztahů v lůně rodiny tvoří základy svobody, bezpečnosti a bratrství v rámci společnosti. Rodina je společenství, v němž se lze již od mládí naučit mravním hodnotám, začít uctívat Boha a dobře užívat svobody. Rodinný život je uvádění do života společnosti. 2208   Rodina má žít takovým způsobem, aby se její členové naučili všímat si a pečovat o mladé i staré, o nemocné osoby i tělesně postižené a chudé. Mnoho rodin nemá v určitých chvílích možnost poskytnout takovou pomoc. Tehdy se musí jiné osoby, jiné rodiny a úměrně i společnost, postarat o jejich potřeby: "Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa" (Jak 1,27). 2209   Rodina musí být podporována a chráněna náležitými sociálními opatřeními. Kde rodiny nejsou s to plnit své úkoly, jiné společenské útvary mají povinnost jim pomáhat a podporovat rodinné zřízení. Podle zásady subsidiarity se větší společenství vystříhají toho, aby si neprávem přivlastňovala její přednostní práva nebo aby se vměšovala do jejího života. 2210   Důležitost rodiny pro život a blahobyt společnosti, ukládá společnosti samé zvláštní odpovědnosti při podporování a upevňování manželství a rodiny. "Státní moc má považovat za svou svatou povinnost, hájit ji a podporovat, chránit veřejnou mravnost a příznivě ovlivňovat hmotnou úroveň rodin". 2211   Politické společenství má povinnost vážit si rodiny, pomáhat jí a zajišťovat zvláště:             svobodu založit ji, mít děti a vychovávat je podle svého mravního a náboženského přesvědčení;             ochranu stálosti manželského svazku a rodinného zřízení;             svobodu vyznávat svou víru, předávat ji, vychovávat v ní děti a použít k tomu nutných prostředků a ústavů;             právo na soukromé vlastnictví, svobodu pustit se do podnikání, obstarat si práci a dům, právo vystěhovat se;             v souladu se zřízeními se v jednotlivých zemích právo na lékařské ošetření, na pomoc starým osobám, na rodinné přídavky;             ochranu bezpečnosti a zdraví, zvláště co se týká nebezpečí jako drogy, pornografie a alkoholismus, atd.;             svobodu vytvářet sdružení s jinými rodinami a být tak zastoupeny před občanskými orgány. 2212   Čtvrté přikázání vnáší světlo i do jiných vztahů ve společnosti. Ve svých bratřích a ve svých sestrách vidíme děti svých rodičů; ve svých příbuzných, potomky svých předků; ve svých spoluobčanech, děti své vlasti; v pokřtěných děti církve, naší Matky; v každé lidské osobě, syna nebo dceru Toho, který chce být nazýván "náš Otec". Proto mají naše vztahy osobní charakter. Bližní není nějaký "jedinec" lidské pospolitosti; je to "někdo", kdo pro svůj známý původ zasluhuje zvláštní pozornost a úctu. 2213   Lidská společenství se skládají z lidí. Jejich dobrá vláda (správa) se neomezuje pouze na to, aby zaručovala práva a dodržování povinností, nýbrž dodržuje i smlouvy. Spravedlivé vztahy mezi podnikateli a zaměstnanci, mezi vládními představiteli a občany předpokládají přirozenou laskavost odpovídající důstojnosti lidské osoby, které leží na srdci spravedlnost a bratrství.   Povinnosti členů rodiny Povinnosti dětí 2214   Božské otcovství je zdrojem lidského otcovství; patřičná úcta k rodičům má svůj základ v božském otcovství. Úcta dětí, nezletilých i dospělých, k vlastnímu otci i k vlastní matce, pramení z přirozeného citu, zrozeného z pouta, které je váže. Tuto úctu vyžaduje Boží přikázání. 2215   Úcta k rodičům (synovská zbožnost) je úkonem vděčnosti vůči těm, kteří darem života, svou láskou a svou prací, přivedli své děti na svět a umožnili jim růst věkem, v moudrosti a v milosti. "Z celého srdce měj ve vážnosti svého otce a nikdy nezapomínej na bolesti té, která tě porodila. Pamatuj, že jsi byl jimi zplozen. Jak jim odplatíš, co ti oni dali?" (Sir 7,27‑28). 2216   Synovská úcta se projevuje opravdovou ochotou a poslušností: "Dodržuj, můj synu, otcovy příkazy, a matčiným poučováním neopovrhuj ... Povedou tě, kamkoliv půjdeš, když budeš ležet, budou tě střežit, procitneš a budou s tebou rozmlouvat" (Př 6,20‑22). "Syn otcovským káráním zmoudří, kdežto posměvač pohrůžky neposlouchá" (Př 13,1). 2217   Po celou dobu, v níž syn žije v domě svých rodičů, má poslouchat každé jejich žádosti, odůvodněné jeho vlastním dobrem nebo celé rodiny. "Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů" (Kol 3,20). Děti mají také poslouchat rozumných rozkazů svých vychovatelů a všech, kterým je jejich rodiče svěřili. Jsou‑li však ve svědomí přesvědčeny, že je to mravně špatné poslechnout daný rozkaz, ať v tom neposlechnou.             I když děti vyrostou, i nadále budou respektovat své rodiče. Vytuší jejich přání, budou je často žádat o radu, a přijmou jejich oprávněná napomenutí. S plnoletostí přestává poslušnost dětí vůči rodičům, ale ne úcta, která jim vždycky přísluší. Ta má ve skutečnosti svůj kořen v bázni Boží, jednom z darů Ducha svatého.   2218   Čtvrté přikázání připomíná dětem, které dospěly, jejich odpovědnost vůči rodičům. Podle svých možností jim mají hmotně i mravně pomáhat v letech jejich stáří a v době nemoci, osamocení nebo nouze. Ježíš připomíná tuto povinnost vděčnosti.             Hospodin určil, aby si děti vážily otce a zajistil matčino právo nad syny. Kdo ctí otce, dočká se odpuštění svých hříchů a kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dožije se radosti na dětech a v den, kdy se modlí, bude vyslyšen. Kdo si váží otce, bude živ do vysokého věku. Kdo poslouchá Hospodina, připraví odpočinek své matce (Sir 3,2‑6).             Synu, ujmi se svého otce v jeho stáří, nezarmucuj ho, dokud je živ. Pozbývá‑li rozumu, ber na něj ohled, a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle ... Kdo opouští otce, jako by se rouhal Bohu, kdo hněvá svou matku, bude proklet do Hospodina (Sir 3,12‑13.16). 2219   Synovská úcta napomáhá ke shodě v celém rodinném životě; týká se také vztahů mezi bratry a sestrami. Úcta k rodičům se odráží v celém rodinném prostředí. "Korunou starců jsou vnuci" (Př 17,6). "Buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce" (Ef 4,2). 2220   Křesťané jsou zvláště vděčni těm, od nichž přijali dar víry, milost křtu a život v církvi. Mohou to být rodiče, jiní členové rodiny, prarodiče, kněží, katecheté, jiní učitelé nebo přátelé. "V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké, a jak jsem přesvědčen, platí to i o tobě" (2 Tim 1,5).   Povinnosti rodičů 2221   Plodnost manželské lásky se neomezuje pouze na plození dětí, ale má se vztahovat i na jejich mravní výchovu a duchovní formaci. Vychovatelský úkol rodičů "je tak závažný, že stěží může být nahrazen tam, kde chybí". Právo a povinnost vychovávat jsou, pro rodiče, hlavní a nezcizitelná. 2222   Rodiče se mají dívat na své děti jako na Boží děti a respektovat je jako lidské osoby. Vychovávají své děti, aby dodržovaly Boží zákon tím, že sami ukazují, jak jsou poslušni vůle nebeského Otce. 2223   Rodiče jsou první, kdo mají odpovědnost za výchovu svých dětí. Tuto odpovědnost dosvědčují především vytvořením rodiny, v níž je běžná něha, odpuštění, úcta, věrnost a nezištná služba. Domácí krb je zvlášť vhodným místem k výchově ke ctnostem. Tato výchova vyžaduje, aby se děti naučily odříkání, správnému způsobu usuzování, sebeovládání, a tomu, co je podmínkou každé pravé svobody. Rodiče budou učit své děti, aby "podřizovaly hmotné a pudové hodnoty vnitřním a duchovním". Rodiče mají také zavážnou odpovědnost dávat svým dětem dobré příklady. Budou s to lépe své děti vést a napravovat, uznají‑li před nimi své chyby:             Kdo miluje svého syna, má na něho stále připraveny důtky ... Kdo kárá svého syna, bude  mít z něho prospěch (Sir 30,1‑2).             A vy, otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně (Ef 6,4). 2224   Domácí krb vytváří přirozené prostředí pro zasvěcování lidské bytosti do solidarity a společenských odpovědností. Rodiče budou učit své děti, aby se vyvarovaly kompromisů a podlostí, jež ohrožují lidské společnosti. 2225   Rodiče dostali z milosti svátosti manželství odpovědnost a výsadu evangelizovat své děti. Už od prvních let života je budou uvádět do tajemství víry, jejichž jsou pro děti "prvními hlasateli". Budou se snažit, aby se už od útlého věku účastnily na životě církve. Způsoby života v rodině mohou rozvíjet citové sklony, které pak po celý život tvoří ryzí předpoklady a opory živé víry. 2226   Rodiče musí začít vychovávat děti k víře již od útlého věku. To se uskutečňuje již tehdy, když si členové rodiny pomáhají růst ve víře svědectvím křesťanského života podle evangelia. Rodinná katecheze předchází, doprovází a obohacuje jiné způsoby učení víře. Rodiče mají poslání naučit děti modlit se a objevit jejich povolání Božích dětí. Farnost je eucharistické společenství a srdce liturgického života křesťanských rodin; je to výsadní místo katecheze dětí i rodičů. 2227   Děti pak přispívají k růstu svých rodičů ve svatosti. Všichni a každý si budou velkodušně a neúnavně navzájem odpouštět, co vyžadují urážky, hádky, křivdy a nevěrnosti. Radí k tomu vzájemná láska. Kristova láska to vyžaduje. 2228   Během dětství se ohled a náklonost rodičů vyjadřují především v péči a pozornosti, kterou věnují výchově svých dětí a ve starosti o jejich hmotné a duchovní potřeby. Během jejich dospívání, táž úcta a táž oddanost, vedou rodiče k tomu, aby děti vychovali ke správnému užívání rozumu a svobody. 2229   Rodiče, kteří jsou jako první odpovědní za výchovu dětí, mají právo zvolit pro ně školu, která odpovídá jejich přesvědčení. Toto je základní právo. Rodiče mají v rámci možností povinnost volit školy, které jim mohou nejlepším způsobem pomáhat v jejich úkolu křesťanských vychovatelů. Veřejné orgány mají povinnost zaručit toto právo rodičů a zajistit konkrétní podmínky, aby ho mohli uplatňovat. 2230   Když děti dospějí mají povinnost a právo zvolit své povolání a svůj životní stav. Tuto novou odpovědnost vezmou na sebe v důvěrném vztahu ke svým rodičům, které požádají a od nichž rádi přijmou upozornění a rady. Rodiče se vyhnou tomu, aby nutili své děti k volbě povolání nebo k volbě manžela (či manželky). Tato povinnost být zdrženliví (diskrétní) jim nebrání, spíše naopak, aby jim pomáhali moudrými radami, zvláště když plánují založit rodinu. 2231   Někteří se neožení či nevdají, aby se mohli starat o své rodiče nebo o své bratry a sestry, aby se mnohem výlučněji věnovali nějakému povolání nebo pro jiné pádné důvody. Ti mohou velkolepým způsobem přispívat k blahu lidské rodiny.   Rodina a Království 2232   I když jsou rodinné svazky důležité, přesto nejsou absolutní. Čím více syn dorůstá do své zralosti a lidské a duchovní nezávislosti, tím více se mu objasňuje a sílí jeho zvláštní povolání, které pochází od Boha. Rodiče budou respektovat takové povolání a napomáhat, aby na ně jejich děti odpověděly a šly za ním. Je třeba se přesvědčit, že prvním povoláním křesťana je následovat Ježíše: "Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden" (Mt 10,37). 2233   Stát se Ježíšovým učedníkem znamená přijmout výzvu patřit k Boží rodině, vést život shodný s jeho životním stylem: "Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka" (Mt 12,50).             Rodiče přijmou a budou respektovat s radostí a díkůvzdáním Pánovo volání, s kterým se obrátil na jedno z jejich dětí, aby ho následovalo v panenství či panictví pro království, v zasvěceném životě nebo ve služebném kněžství.   Veřejná moc v občanské společnosti 2234   Čtvrté přikázání Boží nám předpisuje také ctít všechny, kteří k našemu dobru dostali od Boha autoritu ve společnosti. Osvětluje jak povinnosti toho, kdo vykonává pravomoc, tak těch, kteří z ní mají prospěch. Povinnosti občanských orgánů 2235   Ti, kteří dostali úřední moc, ji mají vykonávat jako službu. "Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem" (Mt 20,26). Výkon nějaké úřední moci je mravně vymezen jejím božským původem, její rozumnou povahou a jejím specifickým předmětem. Nikdo nemůže nařídit nebo ustanovit, co je proti důstojnosti osob a proti přirozenému zákonu. 2236   Výkon úřední moci se snaží ozřejmit správnou stupnici hodnot, aby usnadňoval výkon svobody a odpovědnosti všech. Představení ať provádějí moudře distribuční spravedlnost tím, že počítají s potřebami a spoluprací každého a to z hlediska svornosti a pokoje. Ať se postarají o to, aby nařízení a směrnice, které dávají, neuváděly do pokušení tím, že staví proti sobě osobní zájem a zájem společenství. 2237   Politická moc je vázána respektovat základní práva lidské osobnosti. Bude se snažit provádět spravedlnost lidsky při respektování práva každého, především rodin a vyděděnců.             Politická práva spojená s občanstvím mohou a musí být udělena podle požadavků obecného blaha. Nemohou být veřejnými orgány odňata bez oprávněného a přiměřeného důvodu. Výkon politických práv je zaměřen na obecné blaho národa a lidského společenství.   Povinnosti občanů 2238   Ti, kteří jsou podřízeni vládní autoritě budou považovat své nadřízené za zástupce Boha, který je ustanovil služebníky svých darů: "Kvůli Pánu se podřizujte každému lidskému zřízení ... Jednejte jako lidé svobodní, a ne jako lidé, kteří svobodou zakrývají svou špatnost, ale chovejte se jako Boží služebníci" (1 Petr 2,13.16). Poctivá spolupráce dává občanům právo a někdy ukládá i povinnost spravedlivě protestovat proti tomu, co se zdá být škodlivé důstojnosti osob a blahu společenství. 2239   Je povinností občanů přispívat s veřejnými orgány k blahu společnosti v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody. Milovat vlast a sloužit jí, to vyplývá z povinné vděčnosti a z řádu lásky. Podřízenost představitelům oprávněné moci a služba obecnému blahu vyžadují, aby občané plnili své funkce v životě politického společenství. 2240   Podřízenost představitelům uznávané moci a spoluzodpovědnost za obecné blaho nesou sebou mravní požadavek platit daně, vykonávat volební právo a bránit zem:             Dávejte každému, co mu patří: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu uctivost, tomu uctivost, komu čest, tomu čest (Řím 13,7).             Křesťané ... bydlí ve své vlasti, ale jako poutníci; podílí se na veřejném životě jako občané, ale na ničem nelpí jako cizinci ... Poslouchají platné zákony, ale svým životem překonávají zákony ... Tak vznešené je místo, které jim Bůh vykázal, a není dovoleno z něho zběhnout!             Apoštol vybízí, aby se konaly modlitby a díkůvzdání "za vládce a za všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti" (1 Tim 2,2).   2241   Bohatší národy mají podle možností přijímat cizince, který hledá bezpečnost a prostředky potřebné k životu, které nemůže najít v zemi odkud pochází. Veřejné orgány se budou starat o to, aby bylo respektováno přirozené právo, které staví hosta pod ochranu těch, kteří ho přijmou.             Politické orgány s ohledem na obecné blaho, za něž jsou odpovědny, mohou podřídit přistěhovalecké právo různým právním podmínkám, zvláště co se týká povinností vystěhovalců vůči zemi, která je přijímá. Přistěhovalec má s vděčností respektovat hmotné a duchovní dědictví země, která jej hostí, poslouchat její zákony a přispívat na její náklady. 2242   Občan je svém svědomí vázán nejednat podle nařízení občanských orgánů, když tyto příkazy jsou proti požadavkům mravního řádu, základním právům osob nebo proti učení evangelia. Odmítnutí poslušnosti občanským orgánům, když jejich požadavky odporují požadavkům správného svědomí, má své ospravedlnění v rozlišování mezi službou Bohu a službou politickému společenství: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu" (Mt 22,21). "Více je třeba poslouchat Boha než lidi" (Sk 5,29).             Když však veřejná moc překračuje svou pravomoc a občany utlačuje, nemají odmítat, co objektivně vyžaduje obecné blaho: má jim však být dovoleno hájit svá práva i práva svých spoluobčanů proti zneužívání moci, ovšem v mezích přirozeného práva a zásad evangelia. 2243 Odpor vůči útlaku politické moci nebude oprávněně sahat ke zbraním ledaže jsou splněny všechny následující podmínky: 1. v případě jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních práv; 2. když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami; 3. aniž by se vyvolaly ještě horší nepořádky; 4. když je oprávněná naděje na úspěch; 5. není‑li možné rozumně předvídat lepší řešení.   Politické společenství a církev 2244   Každé zřízení se inspiruje, třeba i nevysloveně, pojetím člověka a jeho osudu, z něhož vyplývají měřítka jeho usuzování, jeho stupnice hodnot a linie jeho jednání. Většina společností vztahuje své zřízení k určité převaze člověka nad věcmi. Pouze božsky zjevené náboženství jasně uznalo v Bohu, Stvořiteli a Vykupiteli, původ a cíl člověka. Církev vybízí politickou moc, aby své úsudky a rozhodnutí vztahovala k takové inspiraci pravdy o Bohu a o člověku:             Společnosti, které tuto inspiraci neznají nebo ji odmítají ve jménu své nezávislosti ve vztahu k Bohu, jsou tak vedeny k tomu, aby hledaly své opěrné body a svůj cíl samy v sobě nebo aby si je vypůjčovaly od nějaké ideologie, přičemž nesnášejí, aby se hájilo objektivní měřítko dobra a zla a osobují si nad člověkem a nad jeho osudem absolutní právo, ať už vyhlášené nebo ne otevřeně vyhlášené, jak to dokazují dějiny. 2245   Církev, která kvůli svému poslání a své pravomoci se nijak nesměšuje s politickým společenstvím, je zároveň znamením a ochranou transcendentního (přesažného) charakteru lidské osoby. "Církev ... zároveň ctí a podporuje i politickou svobodu a odpovědnost křesťanů". 2246   Patří to k poslání církve "posuzovat z mravního hlediska i ty věci, které patří do oblasti politiky, vyžadují‑li to základní práva osoby nebo spása duší. Přitom bude používat všech prostředků, ale jen takových, které jsou v souladu s evangeliem a dobrem všech lidí v různých dobách a situacích".

  •

    P. Roman Vlk – POSTNÍ PUTOVÁNÍ – Jsi můj poklad

    Seriál na každý den doby postní. Pomáhá objevit, kým pro Boha jsme.   Dílo Vlčí doupě je možné finančně podpořit darem na č. ú.: 2089164018/3030 DĚKUJEME   SLEDUJTE VLČÍ DOUPĚ TAKÉ NA: WEB: https://vlcidoupe.cz   ESHOP: https://vlcidoupe.cz/obchod   INSTAGRAM: https://1url.cz/@Vlci_doupe   FACEBOOK: https://1url.cz/@Vlci.doupe    MOBILNÍ APLIKACE: https://1url.cz/@app.vlcidoupe   Roman Vlk | POSTNÍ PUTOVÁNÍ | Jsi můj poklad

  • ZAMYŠLENÍ 3. NEDĚLI POSTNÍ: BŮH NEPOTŘEBUJE VĚDRO

    Když Ježíš nabídl Samaritánce živou vodu, hned ho prokoukla: „Ani vědro nemáš“ (Jan 4, 11). Jak lze někomu dát vodu bez nádoby? Ale Bůh nepotřebuje vědro. Neboť on je zdrojem, pramenem živé vody. Bůh nás často obdarovává nebo naplňuje naše potřeby skrze jiné lidi. Ti nás povzbudí milým slovem, dají peníze či nějaké věci, pokud je potřebujeme, umí s námi plakat i smát se, darují nám svůj čas. Případně jako Mojžíš udeří na skálu a z té poteče voda – vysvětlí nám Písmo, pomodlí se s námi a za nás… Ale je něco, co nám může dát jen Bůh – živou vodu. Ne tu ve smyslu vody pramenité, ale vodu života, Ducha Svatého. Umíráme žízní… Ježíš oslovil Samaritánku a pro její svědectví uvěřil celý Sychar. Jedna se napila z pramene a všichni pookřáli, občerstvili se, byli umytí milostí. Kéž by se něco takového začalo dít v našich farnostech. Pokud po tom toužíš, nečekej, že někdo jiný přijde a řekne: „Řekl mi všechno, co jsem udělala. Nebude to Mesiáš?“ Ty vykroč, přijmi Ježíšovu nabídku živé vody a pak jdi k lidem a vyprávěj jim o tom, co ti řekl/učinil Pán. Mojžíš udeřil holí na skálu, vytryskla voda a lid se napil. Dovol novému Mojžíšovi, Ježíši, aby udeřil na skálu tvého srdce, ať z něho může vytrysknout pramen k uzdravení tvé rodiny, tvé farnosti, tvé diecéze. Ne tvé vody, ale živé vody Ducha, který ve tvém nitru pokřtěného člověka toužebně čeká, kdy bude moci uzdravovat, zachraňovat, vést k Ježíši, ke spáse, k věčnému životu s Otcem. Jak to lze udělat? Rozhovorem s Ježíšem. Třeba i takovým, že budeš přesně citovat Samaritánku a uslyšíš přesně tytéž odpovědi. Čti Písmo (Jan 4, 5–42) a vnímej, že to, co Ježíš řekl té ženě, říká doslovně tobě. Uvěř a pak jednej. Nezapomeň: Bůh nepotřebuje vědro. I bez něho tě naplní živou vodou, svým Duchem. Pokud chceš. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Duchovní obnova Otcovo srdce ve Zlíně

    Srdečně zveme v závěru postní doby do Zlína na jednodenní duchovní obnovu Otcovo Srdce, kterou povede Pavol Strežo (SK), manželé Palačtí a tým Otcova srdce. Přijďte zakusit Boží Otcovskou lásku, dobrotu, odpuštění a přijetí.   Kdy: 1. 4. 2023   Kde: Kongresové centrum Zlín (KC), náměstí T. G. Masaryka 5556   Čas: 9.00 - 21.00   Cena: 150 Kč/osoba (děti do 18 let zdarma)   Přihlašování: na akci je potřeba se přihlásit. Přihlášku najdete ZDE.   Hlídání dětí: zajišťujeme hlídání dětí od 3 do 12 let, děti je nutné přihlásit. Hlídání bude probíhat v prostorách malého sálu KC.     Program 8.00 – 9.00        registrace 8.30                    otevření sálu 9.00                    zahájení a představení týmu Otcova srdce 9.15                    chvály – vede společenství Invite 9.45                    téma 1 11.00                  přestávka 11.30                  téma 2 13.00                  oběd 14.00                  osobní služba 16.00                  téma 3 17.00                  mše svatá 18.00                  večeře 19.00                  modlitební večer – vede společenství Projekt ON 21.00                  ukončení   Hlídání dětí od 3 do 12 let – malý sál: 9.00 – 13.00 (do skončení promluvy) 14.00 – 17.00 Během mše svaté a modlitebního večera budou již děti s rodiči.   Dotazy: v případě dotazů se na nás obraťte na e-mailu info@credonadacnifond.cz   Robert a Vicki o seminári Otcovo srdce (Father's heart)      

  • Desatero – 1. a 2. přikázání

    1. přikázání v knize Exodus: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“  (Ex 20,3-7)   1. přikázání v Katechismu katolické církve: "Nebudeš mít jiného boha mimo mne" 2110      První přikázání zakazuje uctívat jiné bohy, kromě Jediného Pána, který se zjevil svému lidu. Zakazuje pověru a bezbožectví. Pověra představuje jakýmsi způsobem zvrácené přehánění náboženství; bezbožectví je neřest opačná z nedostatku ctnosti zbožnosti. POVĚRA 2111      Pověra je úchylka náboženského cítění a úkonů, které ukládá. Může se také vyskytovat pod rouškou kultu, který vzdáváme pravému Bohu, např. když se jistým, jinak oprávněným a nutným úkonům přikládá důležitost nějakým způsobem kouzelná. Přikládat hmotné stránce modliteb nebo svátosným znamením jejich účinnost bez ohledu na vnitřní rozpoložení, které vyžadují, znamená upadat do pověry. MODLOSLUŽBA 2112      První přikázání odsuzuje mnohobožství (polyteismus). Vyžaduje od člověka, aby nevěřil jiným bohům kromě Boha, aby neuctíval jiná božstva kromě Jediného. Písmo neustále připomíná toto odmítání model, které jsou "stříbro a zlato, dílo lidských rukou"; které "mají ústa a nemluví, mají oči a nevidí ...". Tyto nicotné idoly činí člověka nicotným: "Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý kdo v ně doufá" (Ž 115,4 5.8).  Bůh naopak je "živý Bůh" (Joz 3,10; Ž 42,3; atd.), který dává život a zasahuje do dějin. 2113      Modloslužba se netýká jen nepravých pohanských kultů. Zůstává trvalým pokušením víry. Spočívá ve zbožšťování toho, co není Bůh. Je to modloslužba, když člověk uctívá a klaní se tvoru na místo Boha, ať se jedná o bůžky nebo o démony (např. satanismus), o moc, o rozkoš, o rasu, o předky, o stát, o peníze, atd. "Nemůžete sloužit Bohu i mamonu", říká Ježíš (Mt 6,24). Mnoho mučedníků zemřelo, aby se neklanělo "Šelmě",  a odmítli dokonce i jen předstírat, že ji uctívají. Modloslužba popírá, že jediným Pánem je Bůh; proto je neslučitelná s božským společenstvím. 2114      Lidský život se sjednocuje klaněním Jedinému. Přikázání klanět se pouze Pánu činí člověka prostým a zachraňuje ho před bezbřehou rozptýleností. Modloslužebník je ten, kdo "vztahuje svůj nezničitelný pojem o Bohu na cokoliv jiného než na Boha". VĚŠTĚNÍ A KOUZELNICTVÍ (MAGIE) 2115 Bůh může zjevit budoucnost svým prorokům nebo jiným světcům. Nicméně správný postoj křesťana spočívá v tom, že se s důvěrou odevzdá do rukou Prozřetelnosti, co se týče budoucnosti, a proto se vyhýbá každé nezdravé zvědavosti vztahující se na ni. Neopatrnost může být nedostatkem odpovědnosti. 2116      Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: dovolávat se Satana nebo zlých duchů, vyvolávat mrtvé nebo jiné úkony, o nichž se neprávem soudí, že "odhalují" budoucnost.  Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch nebo losů, k jevům jasnovidectví, ptát se media, v tom se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a vážností, spojenou s milující bázní, jakou dlužíme pouze Bohu. 2117      Všechny úkony magie a čarodějnictví, kterými člověk zamýšlí podrobit si skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozenou moc nad bližním, byť i k uzdravení závažně odporují ctnosti zbožnosti. Takové úkony je třeba ještě více odsuzovat, jsou-li spojeny se záměrem škodit druhým nebo když se při nich člověk dovolává zásahu zlých duchů. Také nosit talismany je hodno pokárání. Ve spiritismu se často užívá věštění nebo magie. Církev i před ním varuje věřící. Používání tradičních lékařských praktik neopravňuje ani ke vzývání zlých mocností ani ke zneužívání důvěřivosti druhých. BEZBOŽNOST 2118      První Boží přikázání odsuzuje hlavní hříchy bezbožnosti: jednání, jímž se pokouší Bůh slovy nebo skutky, svatokrádež a simonie (svatokupectví). 2119      Jednání, jímž se pokouší Bůh spočívá v tom, že se slovy nebo skutky zkouší jeho dobrota a jeho všemohoucnost. Tak chtěl Satan dosáhnout, aby se Ježíš vrhl dolů z chrámu, aby tak donutil Boha zasáhnout.  Ježíš mu čelí Božím slovem: "Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha" (Dt 6,16). Skrytá výzva v podobném pokušení zraňuje úctu a důvěru, jakou máme mít ke svému Stvořiteli a Pánu. Vždy se v ní skrývá pochybování o jeho lásce, o jeho prozřetelnosti a o jeho moci. 2120      Svatokrádež spočívá ve znesvěcování nebo nedůstojném zacházení se svátostmi či jinými liturgickými úkony, jakož i osobami, předměty a místy zasvěcenými Bohu. Svatokrádež je těžký hřích, zvláště je-li spáchána proti eucharistii, protože tato svátost nám podstatně zpřítomňuje Tělo samého Krista. 2121      Svatokupectví (simonie) se definuje jako kupování nebo prodej duchovních skutečností. Kouzelníku Šimonovi, který si chtěl koupit duchovní moc, kterou viděl při činnosti apoštolů, Petr odpovídá: "Ať přijde zkáza na tvoje peníze i na tebe, protože ses domníval, že Boží dar si můžeš koupit za peníze" (Sk 8,20). Tak se shodoval s Ježíšovým slovem: "Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte" (Mt 10,8).  Není možné přivlastnit si duchovní dobra a chovat se k nim jako vlastník nebo pán, neboť jejich zdroj je v Bohu. Je pouze možné zdarma je od něho dostat. 2122      "Služebník nemá nic požadovat za udělování svátosti mimo obětní obnos stanovený oprávněnou autoritou, a vždy se má vyhnout tomu, aby nuznější lidé nebyli zbavováni pomoci svátostí kvůli chudobě".  Oprávněná autorita určí tyto "dary" podle zásady, že křesťanský lid má přispívat na vydržování služebníků církve. "Dělník má právo na svou obživu" (Mt 10,10). ATEISMUS 2123      "Mnoho našich současníků však vůbec nechápe hluboké životní spojení s Bohem nebo je výslovně odmítá, takže ateismus je nutno počítat k nejvážnějším skutečnostem naší doby." 2124      Výraz ateismus označuje velmi rozmanité jevy. Jeden jeho častý způsob je praktický materialismus, který omezuje své potřeby i své snažení jen na prostor a čas. Ateistický humanismus nesprávně zastává, že člověk "je sám sobě cílem, jediným strůjcem a tvůrcem své historie".  Jiná forma současného ateismu si slibuje osvobození člověka od hospodářského a sociálního osvobození, a tomu prý "náboženství svou povahou stojí v cestě, neboť odvrací člověka od budování pozemské obce tím, že ho pozdvihuje k naději v budoucí život". 2125      Ateismus je hříchem proti ctnosti zbožnosti, protože odmítá nebo popírá existenci Boha.  Odpovědnost za tuto vinu může být hodně zmenšena úmysly nebo okolnostmi. Na zrodu a rozšíření ateismu "mohou mít nemalý podíl věřící, pokud zanedbávali svou náboženskou výchovu, klamně předkládali křesťanskou nauku a měli nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě, a tak pravou tvář Boha a náboženství spíše zastírali než zjevovali". 2126      Často má ateismus svůj základ v nesprávném pojetí lidské nezávislosti, vyhrocené až k odmítnutí jakékoliv závilosti na Bohu.  Ve skutečnosti "uznání Boha není v rozporu s důstojností člověka, neboť tato důstojnost nachází právě v Bohu svůj základ a své dovršení".  Církev ví, "že její poselství je v plném souladu s nejskrytějšími tužbami lidského srdce". AGNOSTICISMUS 2127 Agnosticismus má několik podob. V jistých případech agnostik odmítá popírat Boha; připouští naopak existenci jakési transcendentní bytosti, která se nemůže zjevit a o které nikdo není s to nic říci. V jiných případech se agnostik nevysloví o existenci Boha a prohlásí, že není možné ji dokázat, stejně jako není možné ji připustit nebo popírat. 2128      Agnosticismus může někdy zahrnovat jisté hledání Boha, avšak může také představovat lhostejnost, útěk před posledním problémem existence a jakousi netečnost mravního svědomí. Příliš často se agnosticismus rovná praktickému ateismu. "Neuděláš si žádnou sochu ..." 2129      Výslovný božský příkaz vyžadoval zákaz jakéhokoliv zobrazení Boha lidskou rukou. Deteronomium vysvětluje: "V den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorebu zprostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu; velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu ..." (Dt 4,15 16). Je to naprosto transcendentní (přesažný) Bůh, který se zjevil Izraeli. "On je všechno", ale zároveň je "větší než všechna jeho díla" (Sir 43,27 28). On je "prapůvodce krásy" (Mdr 13,3). 2130      Nicméně již ve Starém zákoně Bůh nařídil nebo dovolil udělat obrazy, které symbolicky vedly ke spáse skrze vtělené Slovo: měděný had, schránu Smlouvy a cheruby. 2131      Sedmý ekumenický koncil v Niceji (v roce 787) na základě tajemství vtěleného Slova prohlásil za oprávněné, proti obrazoborcům, uctívání obrazů: a to Krista, ale i Matky Boží, andělů a všech svatých. Tím, že se Boží Syn vtělil zahájil novou "ekonomii" obrazů. 2132      Křesťanské uctívání obrazů neodporuje prvnímu přikázání, které zakazuje modly. Vždyť "úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho představuje",  a "kdo uctívá obraz, uctívá v něm osobu, která je na něm namalována".  Čest vzdávaná posvátným obrazům "uctivé uctívání", ne klanění, které přísluší jen Bohu. Kultovní úkony se neobrací k obrazům, jak jsou samy v sobě, nýbrž nakolik slouží k tomu, aby zpodobnily vtělené Slovo. A tak hnutí, které se obrací k obrazu jako obrazu, se nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje.    Vojtěch KODET - Přístupové cesty Zlého Obsah videa: 12:20 Prístupové cesty Zlého: hriech, prekliatie, rodové záťaže, modloslužba 13:30 HRIECH - zľahčujeme hriech, sami si určujeme, čo je dobro a čo je zlo... NEODPUSTENIE - Jediná podmienka, aby nám Boh odpustil, je odpustiť svojmu blížnemu. 21:30 SEXUALITA a SMILSTVO 25:05 POTRATY, potraty zaťažujú celé generácie. 28:30 PREKLIATIE Kliatba je modlitba k Diablovi. 32:00 KLIATBA vo vlastnej rodine, kde je autorita otca, matky voči deťom. 34:25 PREKLIATIE hriechmi našich predkov 35:53 ODSUDZOVANIE detí rodičmi a autoritami 38:08 DUCHOVNÉ ZVAZKY  - chorobné putá (sexuálny život mimo manželstva) 40:48 RODOVÉ ZÁŤAŽE, niekoľkogeneračné zaťaženie hriechom, ak nikto nekonal pokánie Sv. omše za celý rod, obnova krstných sľubov a vyznanie viery za predkov, prosba za  zrušenie všetkých zmlúv so Zlým, ktoré vykonali naši predkovia, prosba o zrušenie kliatby 49:11 EMO a GOTHIC módny štýl, sebapoškodzovanie, nehanbi za emócie - ani depresie 56:45 extrémna náročnosť, súdenie seba a druhých, perfekcionizmus, atmosféra strachu 59:55 nedostatok práce - podielu na spoločnom dobre, nám prináša veľa voľného času pokušenie jednoduchšej cesty, ezoterika a okultizmus 1:05:10 2/3 civilizácie sa zbláznilo, my sa nepýtame, na to, čo chce Boh, my sa nepýtame, čo je dobré a čo je zlé, ale pozeráme len na svoj vlastný prospech - je to nebezpečný životný postoj 1:05:40 astrológia, horoskopy, kyvadielko, veštenie z ruky a z kariet, REIKY, atď. 1:06:24 alternatívne liečiteľstvo New Age: akupunktúra, homeopatia, atď. 1:08:08 fascinácia inými náboženstvami, Egypt, jóga, čínska medicína, keltské mandaly, atď. 1:08:54 symptómy, ktoré sa prejavujú, keď sa tomuto človek otvorí ...   Z tmy do Svetla | Satanizmus | Svedectvo bývalej satanistky | Simona T.   P. Pavel Šupol – Nebezpečí okultismu a magie   CampFest 2014 - Svedectvo lekárky o homeopatii   2. přikázání v Katechismu katolické církve: "Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha" (Ex 20,7; Dt 5,11).  Bylo řečeno předkům: "Nebudeš přísahat křivě ... Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte" (Mt 5,33 34). Jméno Pána je svaté 2142      Druhé přikázání předpisuje respektovat jméno Pána. Je odvozeno, stejně jako první přikázání, ze ctnosti zbožnosti a dává řád především našemu mluvení o svatých věcech. 2143      Ve slovech Zjevení je jedno zvláštní, a to zjevení Božího jména. Bůh je svěřuje těm, kdo v něho věří. Zjevuje se jim ve svém osobním tajemství. Dar jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity. "Jméno Pána je svaté". Proto jej člověk nesmí zneužívat. Má jej uchovávat v paměti v tichém klanění plném lásky.  Nezařadí jej mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit, velebit a oslavovat. 2144      Úcta k Božímu jménu vyjadřuje to, co náleží tajemství Boha samého a celé posvátné skutečnosti, kterou vyvolává. Smysl pro posvátné je součástí ctnosti zbožnosti: Cit bázně a cit pro posvátné jsou křesťanské city nebo ne? Nikdo o tom nemůže rozumně pochybovat. Jsou to city, které by se v nás rozbušily, a to s velkou silou, kdybychom měli vidění Boží Velebnosti. Jsou to city, které bychom zakoušeli, kdybychom si uvědomovali Jeho přítomnost. A měli bychom je zaznamenávat v takové míře, v jaké věříme, že Bůh je přítomen. Jestliže je nezaznamenáváme pak proto, že nevnímáme, nevěříme, že On je přítomen. 2145 Věřící má vydávat svědectví jménu Pána tím, že neohroženě vyznává svou víru.  Kázání a katecheze mají být proniknuty klaněním a úctou ke jménu našeho Pána Ježíše Krista. 2146      Druhé přikázání zakazuje zneužívání Božího jména, to je každé nevhodné užívání jména Boha, Ježíše Krista, Panny Marie a všech svatých. 2147      Slíbit něco jiným ve jménu Boha, to zavazuje čest, věrnost, pravdivost a božskou autoritu. Takový slib se má dodržet pro spravedlnost. Být nevěrný takovému slibu, to se rovná zneužití Božího jména a jistým způsobem i dělat z Boha lháře. 2148      Rouhání se staví přímo proti druhému přikázání. Spočívá v tom, že člověk pronáší vnitřně nebo navenek nenávistná slova proti Bohu, výčitky, výzvu, že špatně mluví o Bohu, že mu chybí úcta k němu při předsevzetích, že zneužívá Boží jméno. Svatý Jakub kárá ty, kteří "mluví pohrdavě proti vznešenému jménu (Ježíše), podle kterého" byli nazváni (Jak 2,7). Zákaz rouhání se vztahuje i na slova proti Kristově církvi, proti svatým a posvátným věcem. Také je rouhavé uchylovat se k Božímu jménu, aby se zamaskovaly zločinecké metody, zotročování národů, mučení nebo popravování. Zneužití Božího jména ke spáchání zločinu vyvolává zamítnutí náboženství. Rouhání je opakem úcty povinné Bohu a jeho svatému jménu. Svou přirozeností je to těžký hřích. 2149      Kletby, do nichž je vloženo Boží jméno bez úmyslu rouhat se, jsou nedostatkem úcty k Pánu. Druhé přikázání zakazuje také užívání božského jména k magickým účelům. Boží jméno je veliké tam, kde se vyslovuje s úctou, jaká přísluší jeho velikosti a jeho Velebnosti. Boží jméno je svaté tam, kde se pronáší s úctou a s obavou neurazit je. Boží jméno brané nadarmo 2150      Druhé přikázání zakazuje křivou přísahu. Udělat slavný slib nebo přísahat to znamená brát Boha za svědka toho, co se tvrdí. To znamená dovolávat se božské pravdivosti jako záruky vlastní pravdivosti. Přísaha zavazuje jméno Páně. "Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho svatém jménu přísahat" (Dt 6,13). 2151      Nepřísahat křivě je povinností vůči Bohu. Bůh jako Stvořitel a Pán je normou každé pravdy. Lidské slovo je ve shodě s Bohem nebo v rozporu s Ním, který je sama Pravda. Když je přísaha pravdivá a oprávněná, vyzdvihuje vztah lidského slova s Boží pravdou. Křivá přísaha volá Boha za svědka nějaké lži. 2152      Kdo udělá nějaký slib pod přísahou s úmyslem nedodržet ho nebo se nedrží toho, co slíbil pod přísahou, je křivopřísežníkem. Křivá přísaha je velký nedostatek úcty k Pánu každého slova. Zavazovat se přísahou k provedení nějaké špatné věci, je proti svatosti božského jména. 2153      Ježíš vyložil druhé přikázání v Horském kázání: "Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu své přísahy'. Já však vám říkám: Vůbec nepřísahejte ... Ale vaše řeč ať je: ano, ano  ne, ne. Co je nadto, je ze Zlého" (Mt 5,33 34.37).  Ježíš učí, že každá přísaha má svůj vztah k Bohu a že Boží přítomnosti a jeho pravdě musí být vzdávána čest v každém slově. Rozvážnost při odvolávání se na Boha v řeči jde ruku v ruce s uctivou pozorností vůči jeho přítomnosti, dosvědčované nebo vysmívané, každým naším tvrzením. 2154      Podle svatého Pavla  církevní tradice pochopila, že Ježíš není proti přísaze, je li skládána ze závažného a spravedlivého důvodu (např. před nějakým soudem). "Přísaha anebo vyslovení Božího jména na svědectví pravdě, se nemůže skládat, leč v pravdě, s rozvahou a podle spravedlnosti". 2155      Svatost božského jména vyžaduje nedovolávat se jej kvůli malichernostem a aby se neskládala přísaha za takových okolností, v nichž by to mohlo být vysvětlováno jako schvalování moci, která ji neprávem požaduje. Je li přísaha vyžadována občanskými úřady neprávem, může být odmítnuta. Může to být, když je vyžadována k něčemu, co odporuje důstojnosti osob nebo církevního společenství. Křesťanské jméno 2156      Svátost křtu je udělována "ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,19). Při křtu jméno Pána posvěcuje člověka a křesťan dostává vlastní jméno od církve. Může to být jméno nějakého světce, to je nějakého učedníka, který žil s příkladnou věrností pro svého Pána. Patronát světce poskytuje vzor lásky a zajišťuje jeho přímluvu. "Křestní jméno" může také vyjadřovat nějaké křesťanské tajemství nebo křesťanskou ctnost. "Rodiče, kmotři a farář ať se postarají, aby nebylo dítěti dáno jméno cizí křesťanskému cítění". 2157      Křesťan začíná svůj den, své modlitby a své práce znamením kříže "ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen." Pokřtěný zasvěcuje den oslavě Boha a prosí o milost Spasitele, která mu dovoluje jednat v Duchu jako syn Otce. Znamení kříže nás posiluje v pokušeních a v těžkostech. 2158      Bůh volá každého jménem.  Jméno každého člověka je posvátné. Jméno je obraz osoby. Vyžaduje úctu jako znamení důstojnosti toho, kdo je nosí. 2159      Přijaté jméno je věčné. V království zazáří v plném světle tajemný a jedinečný charakter každé osoby poznamenané Božím jménem. "Kdo zvítězí ... tomu dám bílý kamínek, a na tom kamínku bude vyryto nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo ho dostane" (Zj 2,17). "Měl jsem vidění, a hle  na hoře Siónu stál Beránek a s ním bylo sto čtyřiačtyřicet tisíc těch, kdo mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce" (Zj 14,1).

  •

    ZAMYŠLENÍ 2. NEDĚLI POSTNÍ: BŮH PŘEKVAPENÍ

      Ve středu 7. února dopoledne se na Univerzitě Asbury ve městě Wilmore ve státě Kentucky v USA setkali tamní studenti Metodistické církve na pravidelné hodinové modlitbě. Při závěrečné písni zažili naplnění Duchem Svatým a jejich modlitby stále trvají. Za první dva týdny se jich zúčastnilo kolem 50 000 lidí. „Pán řekl Abramovi: Odejdi…“ (Gn 12, 1). „Ježíš se před nimi proměnil…“ (Mt 17, 2). Co mají tyto tři události společného? Že jsou překvapující. Abram si určitě neplánoval nějaký pobyt v Kanaánu. Žil se svým otcem v Charranu a asi mu bylo docela dobře, vždyť měl množství služebnictva, rodinu, ochranu rodinného klanu… Když Petr, Jakub a Jan vystupovali s Ježíšem na vysokou horu, možná se radovali z krásného výletu s pěknými výhledy, z Ježíšovy přítomnosti, ale netušili, že se setkají s Bohem, že uslyší jeho hlas… Ani studenti v USA neplánovali nějakou velkou akci. Jen se chtěli hodinu modlit… Ale Bůh měl ve všech těchto situacích připravená překvapení. Oslovil Abrama, promluvil k apoštolům, vylil Ducha na běžné studenty, kteří si přišli zazpívat písně chval. Mám rád stabilitu, pořádek, dělá mi problém zvládat nečekané situace. Ale když dnes hledám Boha, tak vnímám, že se nemám překvapením bránit. Neboť můj Bůh je také Bohem překvapení. Každé překvapení se dá zvládnout, neboť jsme „posilováni mocí Boha“ (srov. 2 Tim 1, 8). Ve štěstí i v neštěstí, ve zdraví i v nemoci… Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    P. Roman Vlk – POSTNÍ PUTOVÁNÍ – Máš mou královskou korunu

      Seriál na každý den doby postní. Pomáhá objevit, kým pro Boha jsme.   Dílo Vlčí doupě je možné finančně podpořit darem na č. ú.: 2089164018/3030 DĚKUJEME   SLEDUJTE VLČÍ DOUPĚ TAKÉ NA: WEB: https://vlcidoupe.cz   ESHOP: https://vlcidoupe.cz/obchod   INSTAGRAM: https://1url.cz/@Vlci_doupe   FACEBOOK: https://1url.cz/@Vlci.doupe    MOBILNÍ APLIKACE: https://1url.cz/@app.vlcidoupe   Roman Vlk | POSTNÍ PUTOVÁNÍ | Máš mou královskou korunu  

  •

    Poselství papeže Františka k postní době 2023

    Drazí bratři a sestry! Matoušovo, Markovo a Lukášovo evangelium shodně líčí událost Ježíšova proměnění.Ta je Pánovou odpovědí na nepochopení jeho učedníků. Krátce předtím totiž došlo k vážnému střetu mezi Mistrem a Šimonem Petrem, který poté, co vyznal víru v Ježíše jako Krista, Božího Syna, odmítl jeho předpověď umučení a kříže. Ježíš ho důrazně pokáral: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ (Mt 16,23). Následně „po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami“ (Mt 17,1). Evangelium o proměnění Páně se každoročně čte o druhé neděli postní. Během tohoto liturgického období nás totiž Pán nás zve, abychom se s ním odebrali do ústraní. Zatímco naše běžné povinnosti vyžadují, abychom setrvávali na svých obvyklých místech a žili často opakujícím se, někdy až nudným každodenním životem, během postní doby jsme pozváni, abychom spolu s Ježíšem „vystoupili na vysokou horu“ a prožili se svatým Božím lidem zvláštní zkušenost askeze. Postní askeze je závazek, který je vždy podporovaný milostí, že překonáme nedostatek víry a odpor k následování Ježíše na cestě kříže. Stejně jako to potřeboval Petr a ostatní učedníci. Abychom prohloubili své poznání Mistra, plně pochopili a přijali tajemství jeho spásy, která se uskutečňuje naprostým sebedarováním z lásky, musíme se jím nechat vést do ústraní a k výšinám, odpoutat se od průměrnosti a marnosti. Musíme se vydat na cestu vzhůru, která podobně jako horská túra vyžaduje úsilí, oběti a soustředění,. Tyto požadavky jsou důležité i pro synodální cestu, na kterou jsme se jako církev vydali. Prospěje nám, když se zamyslíme nad vztahem, který existuje mezi postní askezí a synodální zkušeností. Do „ústraní“ na hoře Tábor s sebou Ježíš bere tři učedníky, které vybral, aby se stali svědky jedinečné události. Chce, aby tato zkušenost milosti nebyla osamělá, ale sdílená, jako ostatně celý náš život víry. Ježíše následujeme společně. A společně, jako církev putující v čase, také prožíváme liturgický rok a v něm i postní dobu a kráčíme s těmi, které Pán postavil vedle nás jako spolupoutníky. Podobně jako při výstupu Ježíše a učedníků na horu Tábor můžeme říci, že naše postní cesta je „synodální“, protože po ní kráčíme společně, jako učedníci jednoho Mistra. Víme totiž, že Ježíš sám je cestou, a proto jak v liturgickém životě, tak v rámci synody církev nedělá nic jiného, než že stále hlouběji a plněji vstupuje do tajemství Krista Spasitele. A dostáváme se k vyvrcholení. Podle evangelia byl Ježíš „před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo“ (Mt 17,2). Zde je „vrchol“, cíl cesty. Na konci výstupu, když jsou s Ježíšem na hoře, se třem učedníkům dostává milosti spatřit ho v jeho slávě, zářícího nadpřirozeným světlem, které nepřicházelo zvenčí, ale vyzařovalo z něj samotného. Božská krása tohoto zjevení byla nesrovnatelně větší než jakákoli námaha, kterou museli učedníci vynaložit při výstupu na horu Tábor. Jako při každé náročné horské túře nesmíme při výstupu spouštět oči z cesty, ale panorama, které se otevře na jejím konci, překvapí a odmění člověka svou nádherou. I synodální proces se často zdá být namáhavý a někdy nás může odradit. Ale to, co nás čeká na konci, je jistě něco úžasného a překvapivého, co nám pomůže lépe pochopit Boží vůli a naše poslání ve službě jeho království. Zkušenost učedníků na hoře Tábor je navíc obohacena tím, že se vedle proměněného Ježíše zjeví Mojžíš a Eliáš, kteří představují Zákon a Proroky (srov. Mt 17,3). Kristova novost je naplněním staré smlouvy a příslibů, je neoddělitelná od Božího příběhu s jeho lidem a zjevuje jeho hluboký smysl. Podobně i synodální cesta je zakořeněna v církevní tradici a zároveň se otevírá novému. Tradice je zdrojem inspirace k hledání nových cest, přičemž se vyhýbá protichůdným pokušením strnulosti a improvizovaného experimentování. Cílem asketické postní cesty a podobně i synodální cesty je proměna, a to jak osobní, tak církevní. Proměna, která v obou případech nachází svůj vzor v Ježíši a dosahuje se milostí jeho velikonočního tajemství. Aby se v nás tato proměna v tomto roce mohla uskutečnit, rád bych navrhl dvě „cesty“, po kterých bychom mohli stoupat spolu s Ježíšem a dosáhnout s ním cíle. První souvisí s příkazem, který Bůh Otec adresuje učedníkům na hoře Tábor, když rozjímají o proměněném Ježíši. Hlas z oblaku vyzývá: „Toho poslouchejte!“ (Mt 17,5). První pokyn je tedy zcela jasný: poslouchat Ježíše. Postní doba je časem milosti do té míry, do jaké mu nasloucháme, když k nám promlouvá. A jak k nám promlouvá? Především v Božím slově, které nám církev nabízí v liturgii. Nenechejme ho padnout na neúrodnou půdu. Pokud se nemůžeme vždy zúčastnit mše svaté, čtěme si biblická čtení každý den, a to i s pomocí internetu. Kromě Písma k nám Pán promlouvá i v našich bratřích a sestrách, zejména ve tvářích a příbězích těch, kteří potřebují pomoc. Chtěl bych však doplnit i další aspekt, který je v synodálním procesu velmi důležitý: naslouchání Kristu se děje i skrze naslouchání bratřím a sestrám v církvi. Toto vzájemné naslouchání, které je v některých fázích synody hlavním cílem, v metodě a stylu synodální církve vždy zůstává nepostradatelné. Když učedníci uslyšeli Otcův hlas, „padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: ,Vstaňte, nebojte se!‘ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše“ (Mt 17,6–8). Zde je druhý pokyn pro tuto postní dobu: neuchylujte se k religiozitě tvořené mimořádnými událostmi a sugestivními zážitky ze strachu čelit realitě s její každodenní prací, těžkostmi a rozpory. Světlo, které Ježíš ukazuje učedníkům, je předzvěstí velikonoční slávy, k níž musíme směřovat, když následujeme „jedině jeho“. Postní doba je zaměřena na Velikonoce: „ústraní“ není cílem samo o sobě, ale připravuje nás na prožívání utrpení a kříže s vírou, nadějí a láskou, abychom dosáhli vzkříšení. Ani synodální cesta by nás neměla klamat, že jsme již dorazili do cíle, když nám Bůh dává milost některých silných zážitků společenství. I tam nám Pán opakuje: „Vstaňte, nebojte se!“ Sestupme na rovinu a kéž nás prožitá milost posiluje v tom, abychom byli „řemeslníky synodality“ ve všedním životě našich společenství. Drazí bratři a sestry, kéž nás Duch Svatý v tomto postním období povzbuzuje při našem výstupu s Ježíšem, abychom zakusili jeho božskou nádheru a posilněni vírou pokračovali na cestě spolu s ním, který je slávou svého lidu a světlem národům. Dáno v Římě u Sv. Jana v Lateránu dne 25. ledna, na svátek obrácení svatého Pavla FRANTIŠEK   Zdroj: www.cirkev.cz

  •

    FILMOVÝ APOŠTOLÁT UVÁDÍ BAKHITA – 2. DÍL

    V pondělí 6. 3. v 18:30 v suterénu kostela sv. Vojtěcha pokračuje Filmový apoštolát promítáním 1. dílu filmu s českým dabingem BAKHITA.  Vstup volný. Poznejte příběh černošské otrokyně a řeholnice Bakhity, mladé dívky ze Súdánu,  kterou papež Jan Pavel II. prohlásil v roce 2000 za svatou. Alina Marinová přichází v roce 1948 na konvent jeptišek do Schia, kde právě zemřela sestra Bakhita. Alina si vzpomíná na své dětství, když se jako polo-sirota ocitla v jejích rukou - v rukou řeholnice Bakhity, která ji vychovala. Vzpomíná si na její neuvěřitelný životní příběh. Mladou Bakhitu unesl turecký generál, svá dívčí léta strávila v krutých podmínkách. Cestovatel z Veneta Federico Marin ji však zachránil. Našel jí nový domov - Bakhita se starala o jeho dceru Alinu v malém městečku, ve kterém žil. Bakhita čelila nejen předsudkům, ale také místní chudobě, ale její milý přístup ji sblížil s místním knězem Antoniem. Rozhodla se, že bude řeholnicí a otec Antonio jí pomohl vstoupit do kláštera. Martin chce, aby se s ním vrátila do Afriky. Trvá na tom, aby mu církev vrátila „jeho majetek“. Nakonec - na nátlak soudu - musí uznat, že nemůže k Bakhitě přistupovat jako k otrokyni, kterou původně byla. A tak se Bakhita vydala na cestu víry.   Bakhita, květ z Afriky   8. 2. Sv. Josefína Margaréta Bakhita, FDC